Forum Vaultu šílené brahmíny

Norsko je pěkný. Závidím. Taky bych rád vyrazil někam na výlet.

Já myslel, že právě teď výletuješ?! Nepsal jsi předevčírem na FB, že jen vybalíš a už zase utíkáš někam dál?

Pobřeží Osla má v centrální části dva zálivy, u toho severnějšího je radnice a je tam přístav - pro malé lodičky, čluny, pro lodě místní MHD a nakonec i pro obrovské dopravní lodě na linkách z Kielu a Hamburku, zvící činžovního domu - a ten jižnější je takový napěkno. Mezi nimi je ostroh, na němž stojí středověká pevnost, již zmiňovaná a později probrána podrobněji.
Jižnější záliv je vlastně ústí říčky Akerselvy, ta je Oslu tolik, co byla Ponávka Brnu, ještě se k ní vrátím. Budovy zde postavené jsou nové, současné a mohutné, jsou zde kancelářské bloky i residenční. Nejvyýraznější jsou však dvě budovy zasvěcené umění. Ta první, hned když člověk vyleze z nádraží, to je budova opery a baletu a je to barák, který jsem už léta toužil vidět z celého světa snad nejvíc.
Stojí na břehu zamrzající zátoky a sám vypadá jako nahromaděné ledové kry.

Je to vyloženě STEALTH budova, která se uklání směrem ke starému městu, jež je nižší - na východ se za ní zvedá horizont vyšších sklobetonových bloků, nová čtvrť. Na ty nakloněné střechy se dá chodit a když napadne trocha sněhu a lidé ho ušlapou, tak se dá taky pěkně sklouznout až dolů do zálivu. V cestě je akorát maličká tabulka "pozor, klouže" a několik tyček s provazy, které mívají v divadlech k vytyčení fronty na lístky.

Dojem ledových ker je v noci ještě silnější. Tahle fotka je pořízena z místa pootočeného o asi čtvrt kruhu oproti předchozí, a zde se budova uklání směrem do moře a zvedá se k městu, opět vytváří přechod. (Z druhé strany, od bytových bloků, se na budovu vlastně nedá dívat, tam přechody nevytváří. Jsou tam velká okna a za nimi dílny, člověk se může dívat, jak se šijí kostýmy pro místní operní LARPy.)

A přes den:

Aby byl přechod masa města - masa ukloněné budovy - ploché moře ještě pozvolnější, na vhodném místě před operou směrem na fjord je plastika menší kupky ledu:

Kolem Opery vede frekventovaná cesta, která je od mrazivých vod fjordu oddělena deseticentimetrovým kluzkým obrubníkem. Je to takový nenápadný prvek norského systému eutanázie pro kretény.

Ta zeď sbíhá kolmo dolů, není tam žádná pláž, jen kruhy k uvázání lodí, které by toužily připlout k opeře.
(Na snímku vpravo se tyčí budova druhá budova zasvěcená umění, o tom potom, a v pozadí kopec Ekeberg, který dokonale naplnil všechny oblasti mých tužeb.)
No a v zálivu mezi Operou a městem jsou lodičky a hausbóty a chajdy a lidi se tam koupou a užívají si krásného jitra.

Lezla tam aj jedna sagatá, ale tu už jsem cvaknout nestihl.

Plášť Opery není jenom sklo a kámen. Také chladná ocel našla své místo.

Uvnitř to vypadá opravdu jako v ledovém království.

Je tam nějaký ten bufet, šatna, i prostě jen stolečky na posezení, a všechno je chladné, neživé a ostře lomené. Ovšem návštěvník opery či baletu pokračuje dále, do sálů v jádru budovy, které je tvořeno válcem organických tvarů, obloženým dřevem a nasvíceným teplým světlem!

Je to naprosto vydřeněný princip jednoty protikladů. "venku - chladné - zima - ostré - tvrdé - široké - ploché - jasné" vs. "uvnitř - teplé - teplo - oblé - měkké - vysoké - přítmí"
Jin-Jang po norsku.
Není to úplně sofistikované a oproti klasické československé architektuře, která v sobě ukrývá složitá politická poselství a kombinuje spíše prvky typu "nacionalismus - socialismus - protestanství - Němec" je to až bolestivě přímočaré. Ale je to uděláno dobře, a je to pěkné. Čisté a dotažené do konce.

(Sály jsou kompletně obloženy dřevem, žádné zlato ani jiný kov, a sedačky jsou světle červené. Řady sedaček i balkóny jsou prohnuté do oblouků.)

Včera jsem se vrátil z Francie. Tam jsem se týden třikrát denně modlil a studoval bibli.

Byl jsem už celých šest hodin v Brně, když jsem ten komentář psal. A kdo byl někdy v Brně tak ví, že šest hodin je na tohle město docela dost.

PS: Oselskou Operu jsem navštívil Loni a je to zajímavý barák ale na Reykjavíjské kongresové centrum nemá.

V Reykjavíku jsem samozřejmě nebyl, ale Island rozhodně mám na seznamu míst, která chci navštívit. Hlavně Díru svatého Patrika. Slepých ptáků se nebojím.
Takže dík za tip.
Studium Bible je chvályhodné, co francouzští heretici říkali na pravověrného z Česka? Nespílali ti do adamitů?

Kdepak, docela jsme to zvládli, krmili mě čokoládou a bagetama, dokonce se tam zpívala jedna písnička v češtině a hned po prvním studiu bible odpověděli na mou otázku:"Proč všemocný a všechny milující bůh zabíjí malé děti?" -> "Je to tím, že je bůh tak moc miluje, že je chce mít dříve u sebe v nebi."

Ale je fakt, že další skupinové diskuze o bohu a bibli jsem pak už vynechával.

A když jsem na konci týdne přišel s nápadem, že bychom mohli navázat na místní tradici a pobodat při mši nějakého bratra, tak už na mě jen koukali s úsměvem.

A dostal jsem diplom:"Za skvělou asistenci, dobré rady a prupovídky."

Ach tak, "studovat bibli", chápu.
Že já ti pokaždé naletím... :-)

Byl jsem týden ve Francii v křesťanské komunitě Taize. Primární úkol ale nebyla bible ale tlačení vozíčkářů -> karma. https://www.taize.fr/cs

Druhá velká budova dominující Oselské nábřežce je muzeum Edvarda Muncha - to je ta nádražní věž napravo od Opery. Je to riadny barák, protože se do něj musí vejít na dvacet tisíc maleb, kreseb, soch, knih, tisků které Munch za svůj život vytvořil.

Munch je nejznámější norský malíř a umělec vůbec a nejvíc známý je jeho obraz Výkřik. Je to přesně takový obraz, jaký byste čekali od chlápka, kterému matka umřela na tuberu, z otce se stal protestantský náboženský fanatik, než taky umřel, a nechal synovi na krku tři sestry. Munch byl navíc churavý a věčně v depresích a když se konečně našla holka, co jej chtěla, odmítal ji stylem "nejsem pro tebe dost dobrý" tak vytrvale, až si natruc našla jiného. Je to dneska taky typická ukázka expresionismu, do té doby (konec 19. a začátek 20. století) lidi malovali kytičky krajinky ksychtiky kobyly kuběny koláče kolčaváky kováře a kypré andílky a ani je nenapadlo vyjádřit malbou emoci. Nás by dneska nenapadlo vzít do ruky štětec pro nic jiného.
Je tedy jasné, že se jeho dílo zprvu nesetkalo s úspěchem. Pro depresivního chlápka to pravé. Nicméně namaloval tehdy i něco obecně přístupnějšího, řekl bych, totiž kozatou Madonu.
Později se to otočilo, z depresí byl víceméně vyléčen, začal používat i světlé barvy a maloval krajinky a lidem se začalo jeho dílo líbit a byl v balíku. Miloval Francii a Německo, do čehož mu První světová dost hodila vidle. Hodně mecenášů měl mezi německými židy, takže závěr 30. let už nebyl moc finančně stabilní. Náckové ho zakazovali a když obsadili Norsko, tak se raději zamknul v cimře a tiše tam umřel na nachlazení. Pak mu náckové uspořádali velký státní pohřeb.
Budova muzea byla otevřena v roce 2021, takže parčík před ní ještě ani nezarostl. Jeho dominantou je socha Matka, vzhledem k přítomnosti masivní budovy rovněž značně masivní.

Z parku vedou schody do vody, aby se lidé obtěžkání uměním mohli vykoupat v braktické vodě - Opera a Munchovo muzeum odděluje říčka Akerselva, takže voda tam asi bude sladká. Nezkoušel jsem. Mimochodem, jak jsou u nás v oblibě maličké hrady stavěné na zahrádkách, tak tady si někdo postavil maličký domeček uprostřed zálivu. :)

Pozadí Munchova Výkřiku představuje Oslo sledované z kopce Ekeberg, což je asi tak jediné pořádné kopčisko tady. Má asi 140 metrů a zvedá se dost strmě - inu, fjord.

Když jsme se učili o konci doby ledové, tak samozřejmě z hlediska střední Evropy. Ledovec ustoupil, přišli lidé, na pláních běhali mamuti, lidi sázeli ořeší, postupně přitáhly břízy, krajina se zazelenala, začala sukcese, z balkánských refugií vykoukly smrky no a nakonec přivandroval i habr. Jo a nakonec z Evropy ledovec odešel ze Skandinávie, ta se pořád ještě zvedá.
Zvedá se. Ledovec, který na sto tisíc let sevřel Zemi, byl tak masivní, že zamáčkl celou Skandinávii do moře a ona se od té doby zvedá zpátky. Zatím asi o 280 metrů, aktuálně tempem asi 4 mm za rok. (V mezolitu až 13 mm/rok.)
V praxi to značí, že Evropou se už proháněli lidé, když se temeno Ekebergu poprvé vynořilo nad hladinu moře. A lidi k němu zamířili. Museli to být úplní šílenci, mě i teď jímá hrůza z těch nezměrných hlubin, ale dopluli tam a zanechali tam po sobě stopy.
Jak se kopec zvedal výš a výš, další a další lidé k němu připlouvali. Určitě vystoupili nahoru, aby se podívali kolem, ale svá sídliště, zprvu dočasná, stavěli dole, u vody, u zdroje potravy.
Kopec se zvedal a zbytky sídlišť s ním. A dole vznikala nová a nová - doba bronzová, doba železná... moderní Oslo. Když se člověk projde na dvacet minut, na půl hodiny nahoru na kopec po slušné stezce, mine archeologická naleziště pokrývající deset tisíc let lidského osidlování Skandinávie. To je boží.

Na tomhle snímku je zachyceno úpatí kopce s kamenolomem, kde se těžil kamenec. To je podvojná sůl kyseliny sírové (podvojná - tj. dvě soli zkrystalizované do jedné společné krystalické mřížky) dobrá nejen na holení, ale především na barvení oděvů. Tak tenhle lom byl v polovině 18. století největší industriální instalací v celém Oslu a okolí.
U nás jsme měli od 16. století vysoké pece s "nepřetržitým" provozem (měřeným na měsíce, ne na dekády, jako dnes) a vyváželi jsme český křišťál. Ve stejné době, kdy největší město v Norsku začalo oťukávat kamenec, Čechy produkovaly dvacet tisíc tun oceli ročně. Tolik pro měřítko. Ti lidi tady byli chudí jak kostelní myše.
Když se konečně průmyslová revoluce rozjela i v Norsku, továrny začaly čmoudit a rachotit. Aby dělníci unikli tomuto zhoubnému prostředí, město spolu s dělnickým hnutím koupilo Ekeberg coby městský park. Bylo to na konci 19. století, sto let poté, co byl měšťanům brněnským císařem darován Augec (Lužánky), první městský park v Česku a jeden z prvních v Evropě.
Park je zde dosud, s parkovou úpravou a výsadbou poměrně sporou. O to více je zde soch! Norové patrně zbožňují sochy a rozsévají je všude ještě víc, než Čechoslováci za socialismu, kdy byla položka na umění povinnou součástí každé investice. A záběr uměleckých stylů je parádní. Co je pro mě důležité - námětem jsou především pěkné ženské. :)
Takže na úpatí kopce mě hnedka přivítala tahle:

Ženskou sochu v takové pozici jsem ještě neviděl. Je to svou vrcholně sebevědomou otevřeností a vyzývavostí až obscénní. Energické údy, přímý pohled, šaty obtahující lýtka a stehna... tohle že bylo odlito v roce 1940?To mě tedy velmi udivilo! Tak moc, že jsem si ani nevšiml toho ocásku vzadu...
Až Viky, na kterou ta sexuální magie sochy asi tolik nepůsobí, mne upozornila, že se nejedná o nějakou vzdornou měštku na motivy románů Jane Austenové, leč o "huldru" - norskou divoženku. Slované, děti řek, mají vodní víly a v lesích lešije, sylvány čili hejkaly. Norové... no ti asi mají celou plejádu mořských potvor, ale v lesích se potulují huldry, pěkné ženy s liščím ocasem, jejichž prací je vlísávat se do přízně osamělým dřevorubcům a pak je, ehm, "utancovat" k smrti.
...
No dal bych si říct. :-)

Mimochodem, taková odbočka, české víly samozřejmě jsou kruté, ale ne nekrofilní, a co nezastane mládenec z rodu Adamova, o to se postarají trpaslíci, kteří to navíc i přežijí. Akorát děcka z takové mesaliance vzešlá jsou ohyzdná a zmrzačená, proto je víly vyměňují za lidské děti, nehlídané nepořádnými matkami. (Teda za ty, které nestihne odnést polednice, samozřejmě. To víte, reprodukční kompetice, úzká fakultativní nika, efekt červené královny a tydlevidle.)

Ekeberg, část třetí.
Klasický fotografický materiál obsahuje halogenidy stříbra. Když tyto pohltí foton, ze sloučeniny se vyčlení kovové čisté stříbro, které je stabilní a tvoří obraz na fotografickém filmu, desce, papíře, cokoliv. Je to jednoduchý systém, ale jeho slabina je patrná na první pohled - halogenid je citlivý jen na nějakou vlnovou délku. Konkrétně velmi krátké vlny, někde mezi ultrafialovou a velmi sytě modrou.
Rostliny s chlorofylem řeší podobný problém, proto si vytvořily jednak více typů chlorofylu pro více vlnových délek, jednak pomocná barviva, která převádějí vysoké energie (žlutá, červená) na formu zpracovatelnou chlorofylem a která teď na podzim začínáme objevovat v listech, v nichž se při přechodu na zimní režim chlorofyl rozkládá jako první.
Stejně tak i filmy jsou "senzibilizovány" přidáním pomocných látek, které rozšiřují citlivost. Ortochromatický materiál je velmi citlivý na modrou a modrozelenou, méně na zelenou a žlutou a vůbec ne na červenou. Při focení červeného slunéčka na žlutém citrónu na pozadí modrého nebe bude nebe bílé, citrón tmavě šedý a slunéčko černé.
Panchromatický materiál má srovnanou citlivost modré, zelené a žluté a je citlivý i na červenou - je to to, co dneska používáme nejčastěji, občas s mírnými korekcemi filtry.
Superpanchromatický film je pak extra citlivý na červené spektrum a lehce leze do infračervené. IR filmy jsou pak další kapitolka, ale ty jsou používány velmi málo.
OK, tolik teorie. Proč jsem si vzal superpanchromatický film do krajiny bílého sněhu, modrého moře, modré oblohy, černých skal a bílých domů... inu, doufal jsem ve zvýraznění kontrastů.
Na místě, odkud Munch maloval Výkřik, je dnes lavička a ocelový rámeček, takže se můžete postavit na pozadí města a výkřičet dle libosti. Město odsud vypadá dnes takto:

vysvětlivky | ČTI

1 - výduchy větrání podzemní výpadovky
2 - skulptura ledu před Operou
3 - MUNCH
4 - královský palác
5 - hlavní nádraží
6 - Skokanský můstek v Homlenkollenu, tam už se mísa údolí zase zvedá
7 - nová výstavba kanceláři a bytů složená z paneláků bílé a černé barvy, přezdívaná Barcode
8 - pozůstatky původní průmyslové zóny

Sochy a paleo-feeling kopce se prolnuly v této konceptuální instalaci v podobě umělé jeskyně, zabývající se formami komunikace.

Vidíte nejrůznější symboly, morseovku, runy, radiové vlny, oggham, čáry, body, obrazce, rovnice... na obrazovkách v okýnkách přední stěny pak běží smyčky s dalšími útržky vizuální komunikace všeho lidského rodu. Aby byla ta všelidskost obecně srozumitelná, pobíhá tam nahá samička a burcuje do revoluce (parafráze na obraz Svoboda vede lid na barikády od Evžena Delacroixe), vzteká se, bezhlesně křičí (je to jen vizuální instalace, audio je potlačeno),buší do kamení a nakonec se klaní (svému Pánovi).
No málem jsem u toho zmrzl, co vám budu povídat.



Další socha byla naopak jen audio, totiž v kandelábru byl zabudovaný fotosenzor a reproduktor, který mě oslovil, když jsem šel kolem. Možná tam je někde i kamera, která snímá kolemjdoucí, jak vyděšeně vyskakují metr dvacet do vzduchu.
Parádní věc je tahle tančící dvojice, to je aktivní kinetická socha, ty dvě tyče kolem sebe rotují, "prolínají se". Je to takové lehké, vzdušné, optimistické, protiklad té brněnské kinetické sochy.

Invertní vlys tváře:

Čas na chladnou ocel. Tohle je ležatý kosočtverec kosočtvercového půdorysu, jehož přední (na fotce vzdálená) část se může otáčet kolem vertikální osy.

Má to asi 2×4 metry a je to těžké, masivní, pohyblivé, ocelové, lesklé a ostré.

Chvilkový záchvat stesku po vlasti.

Další socha - dvojtvářová hlava se dívá na obě strany fjordu, bílý vápenec na pozadí bílého sněhu. A aby to bylo just špatně vidět, ta socha má potlačenou plasticitu - je jakoby zploštělá.

No a už dlouho nebyly nahé ženské, takže jedna klasická tanečnice nebo krasobruslařka.

Na temeni Ekebergu je krásně.

Není divu, že si tam proto-Norové zřídili hřbitov. Teda, asi hřbitov - stáří se odhaduje na 3 000 let, ale archeologické vykopávky neproběhly a nezdá se, že by se plánovaly. Tady tohle je kamenný kruh. Časem se ty kameny dost pokradly, no.

Tady je pak série kamenných řad, náhrobků, velkého kamenného oblouku připomínajícího (asi schválně) loď.

Žádné megality, ale kameny lidského formátu, bez jeřábu. Není to tak cool, jako ve filmech, ale po své práci na jehnickém ohništi tomu rozumím. :-)
Němci chtěli tohoto mystického místa s krásným výhledem na Oslofjord využít jako svatostánku árijské rasy, a zřídili tady svůj hřbitov vpravdě teutonských rozměrů. Po válce Norům trvalo celou generaci, než se rozhoupali sáhnout na hroby byť svých nepřátel, ale nakonec pohřebiště zrušili, zůstala jenom tahle široká kamenná cesta odnikud a do nikam.

Dopoledne rychle uběhlo, slunce v nadhlavníku, to znamená nejvyšší čas schovat se do vhodného podzemního objektu.

Tohle je bývalý vodojem, ve kterém je dneska umělecká instalace s barevnými světly. Měl jsem pocit, jako kdyby mě pokousalo Brno.

O pár kroků dále pocit pokousání velmi zintenzivněl. Já jsem nikdy v Tugendhatu nebyl, ale funkcionalismus poznám po čuchu.

A taky že jo. Můj ty smutku, tohle mi nechybělo.

Povšimněte si Velkého vozu na fasádě.
Dneska je teda budova méně barevná, než tenkrát. Tugendhat feeling intensifies.

Zvědavost, hlad a sníh v objektivu mne přiměly nakouknout dovnitř. Když mne číšník uvedl k mému stolu a já spatřil nůž na máslo, pochopil jsem, že tenhle žvanec bude drahý.

Servírka byla sice blonďatá, ale pěkná (číšník zase vypadal, že zrovna doplenil anglický klášter a kvádro nosí přes kroužkovku; a aby bylo kulturním stereotypům učiněno zadost, dorazila banda hlučných a nevychovaných Asiatů) a doporučila mi rybí polévku. Vzpomněl jsem si na tu smradlavou ohavnost, jakou vařila česká babka, která vařit neuměla, ale někde slyšela, že Češi jedí na Vánoce rybu, tak se snažila být 110 % Češka a splynout s davem, v duchu se pokřižoval a řekl si, že jestli Norové neumějí rybu, pak nikdo.
Stála asi šest set českých korun.

Napřed jsme si myslel, že jsem dostal porci jak v lesklých magazínech, lžička něčeho pohozená uprostřed obludného talíře. Jenže on to není talíř - ono to je hluboké. Je to celá zatracená mísa s velmi širokými talířovými okraji, a je v ní nahrubo nasekána snad polovina lososa a polovina tresky. Tam bylo dobře půl kila masa a bylo to ukrutně dobré! Napřed jsem uvažoval, jestli mě číšník prohodí oknem, až budu vylizovat talíř, a nakonec jsem byl rád, že jsem to dojedl. Na zděšený dotaz, zdali tohle je pro Nory polévka a pak následuje ještě druhý chod, servírka se smíchem odvětila, že ne, že to je obědová polévka. Uf. Takže něco jako guláš, ok. Za ty prachy to stálo!
Zatímco já se orosil u placení, foťáky uschly. Venku mne čekala další socha, tentokrát ve tvaru krmítek pro ptáky. Nebo obráceně, krmítka na způsob sochy.

A nyní vás již vítám u první lekce norského jazyka "Alle de beste"!
Začneme rovnou celými větami: "Tento plac naskýtá překrásný výhled na Oslofjord!"
Nyní norsky: "Tette plats naskütå en våkker palebnø posisijon pobrøzni båterien over Oslofjorden!"

Norsko sice neodolalo německé invazi, ale odrazilo první útok a způsobilo značné ztráty a jakkoliv bitva o Norsko byla krátká, byla zuřivá (konečně, Britové v ní ztratili letadlovou loď a dvě palubní křídla, Němci kromě Blücheru museli poslat na delší opravy bitevní křižník Gneisenau), a tak Nory nejspíš nenapadne to, co nás při pohledu na řopíky, totiž "Bylo to zbytečné..." Co se týče obrany, Norové mají koule. A mají je tady:

Tady jsou ty koule:

Vchod do této sochy připomínající věž pobřežní baterie směřuje přesně do průlivu mezi pevninu a ostrov Hovedoya.

No, tak to byl takový nejapný žertíček, ale o pět metrů dále jsem našel tohle:

Je to zjevně nějaký primitivní zodolněný palpost nebo pozorovací stanoviště s průzorem či střílnou mířícím přesně na tentýž průliv.

Připomenu, že norská pobřežní obrana byla převzata Němci a značně vylepšena, mimo jiné o prvky ukradené z čs. opevnění. Dodnes se zachovaly tři zbraně typu L (pevnostní 40 mm PT kanón), z toho jedna byla odvezena, jak kontrola evidenčních čísel ukázala, přímo z pěchotního srubu N-S 82 Březinka, jednoho z prvních bunkrů rekonstruovaných po sametové revoluci. Norové tuto zbraň bezúplantě převedli na Náchodské muzeum a tak je N-S 82 jedním z velmi mála objektů, které mají plnou původní výzbroj.
To je závěr zbraně L (vlevo); a Viky.

To je závěr. Je načase Ekeberg opustit. Ještě jedna socha nahaté panny

a již vzhůru tramvají odhadem stejně starou jak já napříč celou aglomerací, a autobusem na protilehlou stranu zátoky, na poloostrov Fornebu.

Denne plassen gir en vakker utsikt over Oslofjorden.

Tento cestopis je velmi čtivý. Musíš do světa častěji!