Forum Vaultu šílené brahmíny

Loni jsem jel poprvé na dovolenou, a letos zas - a myslím, že bych si dokázal na něco takového zvyknout! :-)
Jeli jsme do Hřenska - loni tam hořely lesy, hasil to, kdo mohl. Tak jsme byl zvědav, jak to vypadá. Lesních požárů teď budeme mít asi více, spíš až jako dost hodně. Chytří Slováci včas své bezzásahové zóny s lesy nedozírné hodnoty vykáceli do mrtě a prodali do zahraničí, u nás se stále vrší usychající biomasa.
Hřensko je víska, vyplňující úzký skalní kaňon - vejde se tam právě dvě řady domů, dvě silnice a říčka a víc ani chlup. Všechno je to tady moc pěkně a fortelně zhotoveno, očividně před rokem 1945. Novějších věcí není mnoho a moc fortelné ani pěkné nejsou. Na turisty čekají vietnamské tržnice jako z devadesátek, to jsem už dlouho neviděl. Vietnamci to tady také tak nějak většinou vlastní, etničtí Češi dělají personál. Nechybí ani plastikoví trpaslíci, byť je vidět, že dneska už jenom z povinnosti.
Labe je mnohem méně široká, než jsem si myslel, a ani není tak moc hluboká, jak jsem věřil, ale sekundový průtok má zhruba jako celá roční spotřeba mé rodiny za rok. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou nafotit tam přeplouvání na rákosovém člunu napříč, ale když jsem pak viděl ty víry, tak mi nebylo úplně volno.
Nějak jsem se rozkokošil minulý měsíc na Moravě, kde, když mě to nebavilo, jsem sebou prostě plácl do proudu a nechal řeku, ať mě vynese na mělčinu. Tady bych hádam vyplával až v Hamburke.

Skály jsou zde velikánské. Mnohem větší, než jsem čekal. Tak třikrát Adršpach!

Tak ale teď to hlavní, spálený les, třetí velký lesní požár naší současnosti - za deset let, až bude hořet třikrát za léto a v každé druhé obci budou vodní nádrže pro hydroplány, to už bude sranda, ale dneska to ještě má punc něčeho nového, co se navíc perfektně trefilo zrovna do období, kdy palinologové hodili na stůl svoje stratigrafie se slovy "požáry inak nôž!", současně vegetační ekologové poněkud rozpačitě přiznali, že sice teorie velkých kopytníků je moc pěkná, ale bohužel se ji nedaří nijak namodelovat a v praxi, v Bělověží, to taky nějak nefunguje, do toho Sádlo v kterémsi českém rašeliništi vyhrabal pěkně zachované ohořelé kmeny z roku jedna dva a jako by toho nebylo dost, Milan Horsák, což byl původně malakolog, ale pak zjistil, že z pohledu počítačového modelování jsou šneci v zásadě kytky a tak pošpinil svou zoologickou čest a chvíli se táhl s botanikama, kteří měli Turboveg a JUICE a Ellendbergovy indikační hodnoty (zatímco zoologové mají leda tak Excel a dobrý pocit), vytáhl tezi, že ty Bílé Karpaty, tam zasahoval buďto požár, a to nejspíš periodický a plánovaný, anebo tam od neolitu dochází k přímému Božímu zásahu. Zkrátka a dobře, vypadá to, že kdo má les, měl by si zvykat i na požáry, poněvadž tak to je normální.

Takže, požár byl menší, než jsem si z televize myslel. Nicméně vzal to fest. Zdá se, že co přímo neshořelo, protože to bylo vysoko na skalách, to stejně v tom žáru uschlo. Spousta kmenů stromů zůstal stát, pěkně vyuzená, zakonzervovaná kouřem, a bud teď čekat na vichřici, která je složí. Proto byl podél stezky (červená Hřensko - Pravčičcká brána) vykácen pás v šíři výšky padajícího stromu. Druhá potíž jsou šutry, které jednak pukaly v žáru, jednak pukaly, když na ně spadla dávka studené hasící vody, a jednak ještě budou pukat teď, když na ně po sto letech zasvitlo sluníčko.
Jinak ovšem výhled je výborný. Před požárem to vlastně musela být dost nuda, člověk asi šel lesem a sem tam někde zahlédl skálu. Teď jsou ta obří skaliska vidět krásně celá a ta výška je úžasná. Takže za mě rozhodně teď je lepší chvíle k návštěvě, než před tím. V tom punktu se mi líbila i žlutá trasa z Hřenska do Mezné, kde je krásně vidět celý ten dlouhý, vysokánský útes, dokonce sem lesní správa instalovala i výkonný dalekohled. Tady je vidět, že sem mohli hasiči přijet po lesních cestách a hasit přímo, jsou tady vyloženě ostrůvky, kde hasící voda přišla v poslední minutě. No a Mezná byla také zachráněna v poslední chvíli, požár už klepal na vrátka:

Další perfektní výhled je z rozhledny v Janově, opět, člověk vidí celou tu scenérii, požárem krásně odhalenou.

No a v centrech požárů to bylo mrtvé, a nyní nastupují dekompozitoři a nové pionýrské druhy.

Na okrajích je vidět, že břízy dokáží obrážet od kořenů, někdy i buky a duby. Sosny jsou, kupodivu, pasé, borka jim nepomohla. Smrky a modříny samozřejmě lehly popelem. Buky na samotných okrajích, kde se požár šířil na úrovni hrabanky a opadu, ještě žijí, ale mají to spočítané. Požár jim totiž opálil kůru, resp. lýko u země, borka se nyní odlupuje a strom chřadne. Tady mám didaktickou fotografii, buk více vzadu, vlevo, má u paty kmene rezavou skvrnu odlouplé borky, a jeho listí je nezdravě hnědozelené, zatímco stroj vpravo je zasažen méně a je normálně zdravě zelený:

Duby vypadají, že buďto shořely komplet (v centrech), anebo to celkem zvládly a obrážejí, jak se dá (na okrajích). Ze semínek raší především břízy a vřes, bylinný porost zastupují klasické vtěrky: vrbovka a divizna. Traviny ještě nenastoupily, ačkoliv v oblasti je jak třtina křovištní (což by mohla být časem potíž), tak i kostřava. Z hub mne zaujala hlíva.
Myslím, že dřevokazné houby budou potřebovat tak tři roky na rozjezd, a pak to začne být opravdu zajímavé, co všechno se tam ukáže. Obdobně dřevokazný hmyz ocení stojící pahýly stromů na výslunných stráních, to dneska není běžné. Do deseti let tam ovšem bude březová houština a pak už zase nebude vidět nic. I ten podrost tam asi bude jiný, než je zvykem, poněvadž dosavadní chudý, kyselý písek je teď pěkně nasycen živinami bohatým popelem (na profilu je zřetelná výrazná vrstva).
Otázka je, jaké z tohohle vyvodit ponaučení. Armáda české republiky kupříkladu pustila chlup a zrovna včera dostaly vzdušné síly nové "bambi vaky" s mnohem větším objemem, takže je možno využít naplno nosnosti našich těžkých transportních Mi-171Š (minule to v Hřensku hasily lehké W3A Sokol s výrazně menšími, standardními vaky). Správa národního parku se k věci staví také otevřeně až pozitivně:

Z mého pohledu žádná velká škoda nenastala, les přece nebyl produkční, byla to bezzásahová zóna. Samozřejmě má smysl hasit, když se požár přiblíží k hospodářským lesům (plantážím na smrky) a sídlům. No a kde je starý les plný dřeva, plný suchého klestí, tam budou v suchých létech hořet požáry. Dokud lidé káceli stromy mladé, a volně odnášeli klesť, pařezy, hrabanku i opad, byla situace stran požárů jiná. Teď, když se setne přestárlý osmdesátiletý smrk, na místě se odvětví a klesť se nechá ležet na holinách a pěkně prosychat na sluníčku... no, to asi bude problém pro novou generaci lesníků.

Nejlepší fotky jsou stejně z autobusu, není třeba ani nikam trajdat. Akorát autobus jsem musel zastavit, když zpomalil mezi dvěma "šikovně" zaparkovanými mercedesy, a když autobusák otevřel dveře, aby se zeptal, že co je, tak jsem mu dovnitř hodil tři děti, ženu a bágl a požádal ho o odvoz do Hřenska. Zasmušilý výraz ve tváři jej opustil, když jsem naznačil, že jsem ochoten zaplatit, a to v tvrdé měně. Dokonce se mi svěřil, že dnes již vezl několik lidí a že nechápe, co se to děje.
Vlastně každá jízda autobusem tady byla zvláštní. Třeba když někomu dám peníze, očekávám, že poděkuje za platbu nebo mi vydá lístek se slovy "tu máte", a ne že zavrčí jen "hodný!".


V oblasti jsou také řopíky (LO vz. 37, většinou typ A, v úzkých údolích E pro přímou střelbu)


Kaňon Labe je úchvatný:


No a pohled na mapu ukazuje, že skal je ještě více na saské straně a bunkrů zase na srbské... ehm, na straně k Srbské Kamenici (to je tam, jak se v roce 72 zřítilo dopravní letadlo a letuška jménem Vesna přežila pád z 11 kilometrů), takže je ještě kam vyjet v oblasti. Ostatně i cesta z Děčína do Hřenska slibuje úžasné podívané. Je tam poměrně levno, ale moc neberou karty, takže jsem aspoň dětem ukázal bankovky a mince. Napřed mi přišlo vtipné, jak došla využití moje staromilská zábava, ale už na druhý den mě to otravovalo. Vietnamci jsou usměvaví a snídaně v hotelu Kotva fenomenálně dobré. Viky už se snaží o průmyslovou špionáž. No a Pravčická brána, ta je také hezká. Já ji vídal na obrázcích celý život, ale nikdy by mě nenapadlo, že se sem do těch končin dostanu. Je to pekelně daleko. :-/ Pět až sedm hodin s děckama ve vlaku je na zabití. A toho CO2, co to vyprodukuje... Ale jsem rád, že jsem tam byl a děti dnes výskaly, když pohled na bránu ukázal MS Windows na logovací obrazovce. Takže poznávací a vzdělávací funkce v pořádku. Za vstup se tam teda platí, to je hodně divné.

Takhle hustě vypadá jenom jedno údolí, aj to ne celé:


Jo a ještě jedna věc - jsou tam cestou úžasné kopce! Staré sopky, které vypadají úplně perverzně špičatě, vůbec ne jako normální hory! Člověk zírá a odmítá uvěřit.
Tož tak. Tak za dva, za tři roky třeba znova!

Hodně mocný report!

Ad požáry v lesích, kdo by to řekl, když jsem jako děcko ještě s našima jezdil do Dalmácie, tak to bylo furt - jeden rok hořelo, druhý černo, třetí zeleno. Byť samozřejmě jiný typ zalesnění a tak. Tak mi přišla na mysl historka co mi vyprávěl známý co měl to neštěstí část života žít v Kalifornii, tam to taky hoří co chvílu, a říkal něco ve smyslu že tam panuje teorie že až přílišná ochrana parků a zákazy lidem co tráví čas v lesích a tím jejich úbytek to tam té situaci nezanedbatelně pomáhá - tedy těm velkým požárům.

Myslíš že nacpat do děcek a lidu zase ideu "pojďme do přírody opect buřty, pokud to tam celé nepodpálíme" by situaci vylepšilo? Pokud v lese (tam kde nějaký ještě je, ha) na zemi zbudou jen tráva/listí/hrabanka a pak ty tlusté kmeny, tak prostě oheň projede travou a udělá prt, sirkou kládu také přeci nezapálíš.

Fakt super report, jako spřízněný krajinofil chválím. Až mne láká se tam taky podívat. Správa NP se k tomu postavila velmi dobře a možná se tam za pár let vytvoří vzácné biotopy/ekotopy/geotopy.

Je to přesně tak. V té Dalmácii to je tak viditelné, že se to dostalo mezi naše ekology o generaci dříve a vznikla teorie požárového klimaxu.
(Klimax je cizím slovem vyvrcholení, ale protože čeština je velmi sexuálně orientovaný jazyk, tak se ekologům ekluje říkat, že jezdí do lesa studovat vyvrcholení. Jde každopádně o závěr, vyvrcholení vývoje přirozeného rostlinného společenstva.) Na většině území ČR je, teoreticky, přirozeným klimaxovým společenstvem dubový prales, učiněná poušť, kde kus od sebe stojící obrovské stromy nepustí pod sebe ani paprsek světla, není tam žádný podrost a žádný život vyjma hub a veškeré živiny jsou vázány v kmenech velikánů, kteří si pod sebou vytvořili neúrodný podzol. Ale ve Středomoří je vidět, že tam je moc sucho, moc kamenito a rostou tam tedy jiné stromy, které vypadají jako dobře připravené na to, že jednou za pár let obhoří, shoří přitom suché větve a stařina, takže se opět uvolní místo a můžou se realizovat mnohé jiné druhy - a to je vrchol vývoje, dál se to nikdy neposune.
A dnes to vypadá, že podobně jsou na tom i jiné lesy v suchých oblastech. A že možná i u nás se něco takového dělo, a dost možná s aktivním a úmyslným přispěním člověka, v té době ještě lovce-sběrače, který sice nepotřeboval žďářit zemědělskou půdu, ale potřeboval mýtiny, kde by rostly jahody, maliny a ostružiny a kde by se mohla napást srnčí zvěř a zajíci. Až donedávna ekologové věděli, že u nás takové světliny byly - pyly rostlin zde rostoucích se zachovaly v archeozáznamu - ale nevěděli, jak se mohly vytvořit a udržovat a domnívali se, že to velcí kopytníci (zubři, koně) svým okusem mlází dokázali vytvořit a udržet pastviny. Ale ukazuje se, že asi ne. Člověk v té době s lesem bojoval - a prohrával. Archeozáznam dokazující lidskou přítomnost je stále řidší, jak se šířil prales a lidské osídlení Evropy hrozilo rozpadnout se vyloženě na malé nevýznamné tlupy lesníchn Indiánů žijící z ruky do huby. V poslední chvíli dorazili imigranti se zemědělstvím a žďáření se rozjelo na vyšší obrátky.

Co se týče Kalifornie, tak tam to IMHO je podobné, jako v Austrálii. Tam před cca 10 lety zpřísnili legislativu ohledně ohňů, zakázali pálit ohníčky po lesích a důsledně hasili každý požárek. V té době i u nás Cílek varoval, že to povede k hromadění suchého opadu a že až ten vyschne a vzplane, tak to bude mazec. V roce 2020 pak Austrálie vzplála jako vích.

A myslím si přesně to, co píšeš. Ostatně v historicky ne až tak dávné době bylo normální odvážet z lesa hrabanku i klestí. A i dnes je na východním Slovensku dobře vidět, jak dokonale očesané jsou lesy kolem cigánských osad - tam zcela jistě hořet nebude. Takže ano, dávalo by určitě smysl kolem lidských sídel mít věnec párty ohnišť, kolem nichž by lidé udržovali dvě stě metrů čistého lesa, takže požár by se dále nešířil. Nebo by šlo klesť těžit či vykupovat a zpracovávat v lokálních štěpkových spalovnách pohánějících malé elektrárny. Přinejhorším tedy rozštěpkovat na místě a použít jako udusaný mulč, i to by asi bylo lepší, než volně ponechané chumly větví.
Dám ještě jednu fotku z Hřenska: Takto vypadá místo po těžbě stromů jen cca 1 kilometr od míst, kde tak zběsile hořelo, a jen asi tři sta metrů od samotného centra Hřenska. Ta těžba tam proběhla asi loni či předloni a celé údolí, otevřené na jihozápad, na sluníčko, jen čeká, až kolem po žluté značce půjde někdo s cigaretou a bezmyšlenkovitě odhodí nedopalek.

S tím odvozem větví a dalšího materiálu z lesa moc nesouhlasím, ten materiál tam je potřeba, pak je to právě taková ta holá poušť bez podrostu a hrabanky, která patří maximálně tak do hospodářského lesa. Zas jako prevence požárů okolo osad, chat atd asi ok.




To mi nějak nepasuje do toho, co si pamatuju o potenciální přirozené vegetaci, která přece ukazuje ten teoretický klimax. I když to bude spíše jen velká část odhadů a teorie, ekosystémy nejsou statické.. Plus podzol je spíše něco pod smrčinami a bory, ne?

No, hovořím právě o hospodářském lese, bezzásahová pásma ať mají vlastní management, klidně požárový, to jsou malé oblasti a potenciál hospodářských škod je nevelký. Ostatně nic nebrání po spálení dřeva odvézt popel zase zpátky do lesa - pro případ, že by nebylo dost živin z přirozené atmosférické depozice. To je především případ dusíku, kterého pouštíme do vzduchu ohromná množství a on se vrací ve formě kyseliny dusičné a plošně hnojí i jinak málo úživná, vysoce cenná a orchidejemi porostlá stanoviště tak, až tam nakonec rostou kopřivy.

No podle té klimaxové teorie právě ekosystémy statické nakonec jsou. Respektive dochází již jen k drobným lokálním disturbancím, když velký strom zemře a vyvrátí se. Refugia pro pionýrské druhy pak představují proměnlivé říční břehy, podemílané strže, pro takovou tu třídu velkých, stabilnějších, ale ještě ne koncových druhů pak suťové svahy a podobná azonální stanoviště - bažiny, skalní výchozy atp. Případně horní hranice lesa, pakliže u nás opravdu byla.

Vida, máš recht, dohledal jsem si ty podzoly:
"Vzhledem k výraznému vlivu kyselého opadu na proces podzolizace je vztah mezi vegetací a podzoly celkem přímočarý – k nejintenzivnější podzolizaci dochází v borových a smrkových lesích. Objevuje se i pod dubem a bukem, které mají také poměrně kyselý opad – ovšem zřídka dostoupí tak daleko, abychom mohli mluvit o pravých podzolech. Důležitý je vliv matečné horniny – pokud je kyselá, minerálně chudá, pak podporuje růst nenáročných jehličnanů, jež okyselení dále prohlubují."
https://is.muni.cz/el/sci/podzim2017/Bi ... dy2017.pdf

Fasa rozbor.

Nu, a já abych sehnal kožu na měchy, abych se vydal do zalesněných kopců mé domoviny, a budu kovat tam kde jsem vyrůstal. Někde i kus těch lesů i zůstal! Hlavně tedy ty bučiny na Lipnici. Kůrovec akosi nepochodí.

Vidíš, vím, že kopřivy rostou na přehnojených místech, ale jaksi mi nikdy nedošla souvislost s atmosferickým dusíkem. Mám radost, že si něco z té nenáviděné pedologie pamatuju. Teda kromě vyučujícího doktora, který rád nosil mikinu s obrovským "JSEM PEDO" a za tím malinkatým "log".

Věděli jste, že pražské hlavní nádraží vypadá takhle? Já ne.

Hlavní pražské nádraží je vlastně menší, než brněnské, ale podchod je zde mnohem větší, než v Brně, a je používán obchodníky, zatímco brněnský podchod je pustý a prázdný. Až doposud jsem vždy používal jen ten podchod - letos zjara jsem však vyhledal samotnou nádražní budovu, neboť před ní stojí busy na letiště a z letiště letí přímá linka do Norska, do Osla.
Chápu, že dneska lítá každý na tucet míst ročně, ale pro mě to byl první let po třiceti rocích, takže jsem ještě značně vzrušen a poněvadž mám spousty fotek, tak se jimi zde pochlubím a něco k nim povím. Pro případ, že byste byli jako já a tuze rádi si četli o cestách, avšak tuze neradi sami cestovali.

Norsko je země s třetinou obyvatel oproti Československu, přičemž asi 3/5 jich žijí v aglomeraci kolem hlavního města, a zbytek v nemnoha městech ostatních. Především však Norko sousedí s Ruskem, a tak tam na bezpečnost hledí trochu jinak, než u nás. Proto tam letěla Viky, a za ní pak já. (Veselou historku o bezpečnostních prověrkách si necháme na Husáka.) Lidé jsou tam tiší, klidní, spořádaní, město je čisté a jídlo levné. Cesta z Prahy trvá dvě hodiny a způsobí asi padesát kilogramů oxidu uhličitého. Ale jednou za čas se to snad snese.
Zatím jsme ale ještě v Praze na nádraží a koukáme na koz- obdivujeme architekturu...




(bude pokračováno)

Věděli a vždy mi přišlo zvláštní, respektive škoda, že člověk uživatelsky většinou potká tu "ošklivou" část, aniž by musel zavadit o tuto hezkou, bo samozřejmě valná většina uživatelů je na trase metro - vlak, nikoliv bus - vlak. Vlastně se člověk pokochá, když jede autem kolem, ale když jde přímo na nádr, tak absolvuje Sherwood a podchod.

Vždycky přijdu od Sherwoodu alejí vonící výkaly bezdomovců, taky mě to poprvé z té strany celkem zaskočilo.

Je to škoda, no. Brno, bohužel, jde stejnou cestou a místo pěkné budovy v centru města vymýšlí obskurní kraviny jen proto, že si místní ČSSD a ODS před dvaceti lety skoupili pozemky a teď je potřebují nechat vykoupit státem. O tom, jak ty pozemky vypadají, poté, co se tam sto let hospodařilo a vzdělávala půda a teď se tam navážejí černé skládky a překrývá se to jílem, by mohl povyprávět Sof, je to dost zvláštní zóna.
Ale zpátky do Prahy. Od nádraží jede na letiště autobus, proplétá se uličkami pražskými úplně naokolo, takže je to takové vlastivědné, ale zdlouhavé. Cestou překvapily skály a stepi - to je přírodní památka Divoká Šárka, skalní výchoz lákající k osídlení již od paleolitu. Je to taková Stránská skála Prahy. Za doby bronzové tady bylo poměrně významné civilizační centrum a když pak dorazili Slované, zřídili zde hradiště. Prý je dodnes vidět. Z autobusu teda ne.
Na letišti člověk dlouho čeká, asi než se odbaví zavazadla ostatních. Já měl jen brašnu přes rameno s foťákama, tak mě trochu osahala sličná slečna u pípacího rámu a měl jsem frei. Kdysi jsem četl, že v americkém letadle se bránili teroristům plastikovými nožíky z příborů. Marně. Škoda, kdyby měli sebou poctivý aparát Zenit na řemeni, mohla bitva o letadlo vypadat zcela jinak...
Pak to chvíli drncalo, pak to drncat přestalo, tak jsem si řekl, výborně, turbulence jsou za náma, no a pak přišly turbulence. Nad mrakama bylo ale pěkně a dírami mezi horami vody byla vidět zem.
Divoké barvy dávají tušit, že sklo v průzorech není obyčejné, ale polarizující, a proměny barev zase, že tam těch tabulek je povícero. Nu a na zemi početné větrné elektrárny napovídají, že už jsme v Německu, konkrétně asi někde v Lužici:


Koho by alternativní energetický zdroj pohoršoval, může se uklidnit pohledem na tradiční hnědouhelnou elektrárnu Boxberg v Horní Lužici. Dostavěná byla před deseti lety a výkon má dva a půl tisíce megawatt. Mraky milosrdně ukrývají nestvůrnou jizvu hnědouhelného dolu:


Tohle jsem si myslel, že by mohla být Odra, ale ta má "pilovitý" břeh, takže to bude asi Spréva spěchající do Berlína.

Tahle krajina byla vyžehlena ledovcem, takž je plochá jak hruď atletické dorostenky. Morény, které si ledovce dotlačily z celého Polska, složily u Berlína a ještě kus dál, čímž vytvořili hráze, takže sem interglaciální řeky nanosily písek a řeky současné si v tom lebedí a meandrují a všude jsou jezera a bažiny.
U nás ledovec podobným způsobem zarovnal a zapískoval Ralsko - akorát už neměl sílu ohoblovat Lužické hory - což mělo v novodobé historii ten důsledek, že tam je všude písek, ze kterého se nedá stavět a na kterém se nedá nic pěstovat, leda borovice. Tak tam zkoušeli rybníkařit, ale napřed postavili rybník na špatné straně hráze a pak se jim ta hráz stejně rozsypala. Jestli to bylo kolem Berlína podobné netuším, ale nedivil bych se.

Ostrov ve tvaru skotačícího delfínka naznačuje, že pod křídlem se schovává Rujána, nejzápadnější místo, kam až Slované dospěli a poslední, které se vzdalo slovanské víry - až ve dvanáctém století to tam vyvražd- chci říct pokřesťanštili Dánové. Arkona bylo to město a Svantovít onen bůh.


A nyní již - Skandinávie!

Skandinávský poloostrov má na jihu nížinu a na severu akorát kopce. Takže jih drží Švédové a sever nechali Norům s jediným malým flíčkem, a tam se usadila většina Norů a postavili si tam hlavní město. Je to nížina, do níž zasahuje Oslofjord, sto kilometrů dlouhý záliv, tak hluboký, že jím proplují i největší lodě, a tak úzký, že jej ubrání i poměrně primitivní pevnosti - jak se přesvědčil křižník Blücher v roce 1940, když byl zde potopen v prvních minutách invaze, půl roku po uvedení do služby.
Vzhledem k tomu, že drtivá většina norské populace sídlí u moře, není zde potřeba vodních cest. Ostatně, nebylo by to snadné, řeky poměrně rychle stoupají do hor. Takže se zde asi moc nenapřimovalo a řeky si vesele meandrují:

Tohle je řeka Leira u města Lilestrom. Názve je odvozen od bláta, takže je to taková Blatnice nebo Hnilec. V tuhle dobu už míjím Oslo po levici - letiště je totiž umístěno třicet kilometrů dál. Původní mezinárodní - a za druhé světové války vojenské - letiště se rozkládalo na poloostrově Fornebu, který je dnes součástí města. Vešlo se tam jen tak tak, práh dráhy byl na pláži. I proto - vedle hluku a vůbec letadel nad centrem města - bylo letiště nedávno přestěhováno a na Fornebu už skoro není poznat, že tam kdy byl vzdušný přístav.
A nyní trocha místopisu: Představte si obédlník. To je konečná zátoka Oslofjordu. Vlevo dole fjord pokračuje dál a dál, až ke Skageraku, vpravo se rozkládá Oslo. Nahoře vlevo vystupuje poloostrov Fornebu a víc doprava poloostrov Bygdoy. V pravém horním rohu je Holmenkollen, kopce, kde jsou sportoviště pro zimní sporty, včetně skokanských můstků - myslím, že se i zde konaly zimní olympijské hry v Lilehameru; a v pravém dolním rohu ční kopec Ekeberg. V zátoce je několik ostrůvků, z nichž největší sluje Hovedoya.
Všechno se točí kolem moře. Dál směrem k letišti jsou další městečka, vesnice, osady a samoty, které působí svým rozložením domácky, slezsky, ale všechno směřuje k moři.
Tady je fotka z druhé strany, jestli mě nevidíte mávat z okna, tak to je proto, že z téhle vzdálenosti jsem asi čtvrt pixelu vysoký

Viky dorazila na letiště víceméně stejně jako já. Z letištní budovy se vychází přímo na perón vlakového nádraží a až tady tedy člověk okusí místní atmosféry. Vlaky jezdí dvoje, speciální rychlovlak a obyčejný osobák státních drah. Letiště je od Osla asi jako Hustopeče od Brna, ale cesta je snad ani ne poloviční - on i ten obyčejný vlak je takový svižný a nebojí se do toho šlápnout. A dostal mě stejnokroj paní průvodčí, nejen, že byl v odstínech šedé a jedlově zelené, ale součástí je pelerína. Vypadalo to kouzelně. Jiná tradice! Zdalipak v Norsku slyšeli o "modré armádě"?
Vlak končí na vlakovém nádraží, které je v centru města, do parlamentu to je z něj blíž, než v Brně z hlaváku na radnici. A do moře jen přes silnici. Jezdí odsud také podzemní vlak a metro a venku zastavují šaliny a autobusy. Budova je velká, vzdušná a plná obchůdků a kaváren. Také barevná - už na letišti jsem si všiml teplých tónů dřeva (v porovnání s šedivě ocelovou Prahou) a tady, kde nebylo dřevo, nastoupila třeba měď. Je to celkem příjemný dopravní uzel.
Poněvadž jsem pořádně jedl naposledy ráno, sedl jsem v prvním stánku a dal si bagetu s rybou. A byla to ukrutně dobrá bageta s rybou! Stýská se mi po ní!

Oslo bývalo malé město, nábřeží patřilo rybářům a námořníkům, a vzdálenější okraje, kde již říčky mají prudký spád a mohou pohánět stroje, manufakturám, a někde mezi tím byli lidé. Na návrší na jedné straně královský palác, na návrší nad přístavem pak hrad, nikdy nedobyt (a že se švédští "karoliners" snažili).
Pak se začalo prudce rozrůstat a dnes jde o nejrychleji bobtnající město v Evropě. Vzdouvá se přílivovými vlnami imigrantů, především z Pákistánu a Polska (k, l, m, n, o, p, q, r... chápete :) ) To, co bylo dříve poli za městem a venkovskými sídly, je dnes centrem metropole. Například Vigeland, park plný soch, jenž býval čímsi jako Fryštátský zámek staré Karviné.
Výjimku v rozrůstajícím se nádoru města tvoří poloostrov Bygdoy, kde bývaly královské statky. Z nich jsou teď královské zahrady, parky, z nichž část je přístupná. Kolem parků pak postávají muzea norské mořeplavby, Fram, Kon-Tiki a tydlevidle. Aktuálně bohužel zavřené. Ale je zde také skanzen norské architektury. Norům asi došlo, že prudký rozvoj odnese mnohé, co bývalo, a tak to pojali velkolepě.
Od tradičních dřevěnek...

...přes tradiční domy schopné odolat vichřicím...

...až po tradiční fin de siécle:

To je na Norsku zajímavé, ta tradiční chudoba v kontrastu s dnešním bohatstvím. My jsme si své období vrcholného rozvoje prožili ještě v "době temna", která nám dala gotiku, baroko, empír, klasicismus, neogotiku, neoklasicismus a funkcionalismus, který posléze přerostl v brusel a sorelu a shnil v napřed nadějném, avšak posléze udušeném utilitarismu přebujelých sídlišť. Kdyby se v Česku měly do jednoho skanzenu svézt baráky reprezentující významnou část architektury, tak by bylo třeba vyříznout třetinu Brna a ještě by to bylo málo.
Tady z těch přivezených domů poskládali čtvrť o dvou ulicích.
Ta ovšem obsahuje vše, od skotu, kuru, přes králíky až po muzeálního kocoura.


Krávy jsou základ evropské civilizace, ale v Norsku se jim zle dařilo. Ono tady nebylo dohromady moc co žrát, takže dojivost byla prachmizerná - prý deset krát nižší, než u nás. Norové se tedy naučili vyrábět sýr ze syrovátky - a jedí jej i dnes. Je takový karamelově nasládlý, Viky to hrozně chutná. U nás se syrovátka tradičně skrmovala prasatům.
Pokrok představovaly ovce, které se dokáží napást na chaluhách.
Kromě potravy těla je nutno také poskytnou potravu ducha. Tahle kostelní architektura způsobí, že se člověk přímo těší do nebe!

No a s krmí nelze zapomenout ani na čtyřkolé miláčky.

Tohle je taky muzeum.

Když Norsko začalo těžit ropu a začaly do něj téct peníze, zavřely se manufaktury ve prospěch vzdálenějších, větších továren, vznikly nové přístavy a nové rybářské základny, bylo možno uvolnit nábřeží a ve volném prostoru se začalo masivně stavět. Staví se velké věci, které vypadají, že teď se to postaví a dalších pět set let nebude třeba na to sáhnout. Zdá se, že Norové jsou líní a tak všechno dělají dobře rovnou, a ne až napopáté.

Stavby jsou spíše široké, než vysoké, a když už jsou vysoké, tak ve skupině. Ony ty vichry od moře asi umějí být škaredé.
Každopádně současná architektura se od té minulé jasně distancuje.


Protože už o něm hovořit nebudu, tak doplním, že Bygdoy je velký asi 1,7 × 2 km a kromě parku a muzeí je asi třetina obydlená obyčejnými malými domky.

Při procházce ulicemi člověka uhodí do očí především rozdílná barva poklopů nouzových výlezů krytů Civilní obrany.

Tenhle je na budově parlamentu.
Zvláštním questem bylo pochopení funkce a ovládání semaforů:

Tlačítko na zmáčknutí je zespoda, podle myšlenky, že vysocí lidé ohnou snadno prst, nízcí lidí se natáhnou. Je to moc pěkná myšlenka... hned jsem si představil, kolik žvýkaček by tam bylo nalepeno v Česku.
Rozluštit tajemné piktogramy mi chvíli trvalo, ale nakonec jsem v tom rozeznal diagram obětování panny za úsvitu jarní rovnodennosti.
Viky ale tvrdí, že to je pro slepce, aby viděli, kde jsou a že je čeká pruh pro cyklisty, pro vozy, a z druhé strany pro vozy a pro cyklisty.
V Norsku mají přechody pro chodce, se zelenou a červenou barvou a chodci mají přednost, jako u nás, ale funguje to v praxi jinak: Lidé přecházejí klidně i na červenou a řidiči přibrzdí vždy, když vidí chodce na krajnici, ať je zelená nebo červená. Obecně se zdá, že lidé zde vnímají dopravu více jako způsob, jak se někam přenést, než jako rituální souboj o společenské postavení.

Když jsem přišel do Brna, rozesmál mě jev, který se tam opakuje každou zimu - o zdi domů jsou opřeny fošny s nápisem "Bacha, padá sníh, přejděte na protější chodník!" Na protějším chodníku je samozřejmě tentýž nápis. Je to pro Brňany mnohem jednodušší řešení, než pořídit střechy, ze kterých by nepadal sníh.
V Oslu nemají fošny, ale tady tyhle barevné vlaječky rozvěšené podél všech domů. Jejich význam je ovšem stejný. Lol.


Zatímco vlaječky varující před smrtelným nebezpečím jsou jen v norštině, u cedulek opatrujících nový trávník se městská rada světového jazyka nebojí.

Občas přemítám, jak se asi cítí englišman v Brně.

Na takovém ani ne parku, spíš plácku, co zbyl, byly vysázeny stromy, a u každého byla cedulka se jménem a areálem rozšíření toho stromu. Tady je osika. Roste všude, a tak ji vysadili i do tohohle parku.

Jsou tam ale i vzácnější topoly:

Místo je na kraji města, u výpadovky a nákladového nádraží, takže se objevují i první grafitty. Ty dvě věže na následujícím snímku vzadu vpravo jsou větrací věže odvětrávající velmi frekventovanou výpadovku z města, která vede pod kopcem.
Tabulka u tohoto cizokrajného stromu má i doušku:

Píše se tam něco ve stylu "Ačkoliv tento strom není v norské přírodě původní, vysadili jsme ho sem, neboť věříme, že nemá sílu našemu ekosystému škodit."

v Čechách a na Slovensku by ich to časom prešlo, pretože muflón síce stojí na kraji cesty, ale nie preto, aby prešiel na druhú stranu, ale aby sa vykecával z druhou muflonicou, no a potom tam je druhá skupina, tzv skokani, ktorí idú po chodníku a zrazu sa vychytia krížom cez cestu, podľa oslovej logiky bybolo bezpečnejšie jebnúť dverami auta a ísť radšej pešo