|
Outro
„Křup!“
Nosní přepážka praskla jako suchá větev, ale Čeky si toho ani nevšiml. Tunelové vidění, které mu přineslo v minulosti tolik trablí, jej tentokrát chránilo před bolestí. Jediné, na čem opravdu záleželo, byl ten kufr. Odmítal jej pustit. Kohn také. Čeky jej nabral kolenem do rozkroku a sám přitom inkasoval další čelíčko do obličeje.
Rvali se jako dva vzteklí psi. Cenili na sebe zuby, lemované krvavou pěnou. Údery lokty, kopance. Kohn byl o fous mladší, Čeky o fous odpočatější, ale vzájemná nenávist v nich obou plála stejným plamenem.
Čeky konečně pustil kufr. Odstrčil od sebe Kohna, až tento zavrávoral, a znovu se po něm vrhl, strhl jej na zem a bušil do něj pěstmi. Kohn se chránil kufrem, praštil jím Chekyho do obličeje a překulil se, aby vstal. Čeky popadl kufr, v kleku se napůl otočil a vší silou udeřil kufrem do Kohnova kolene. Něco křuplo, Kohn zařval, spadl na Čekyho, popadl jej pod krkem a vší silou opět udeřil čelem do jeho obličeje. Čekyho oči zalila krev. Ležel na něm Kohn a těžký, přetěžký kufr, přesto se vzepřel a oba ze sebe shodil. Skočil po kufru, ale Kohnova ruka byla rychlejší. Země se chvěla, kolem zápasících mužů lítaly vzduchem kusy hlíny, kamení a betonu, slunce přikryla oblaka páry a kouře a celý svět se zalkl hlukem startující jaderné rakety.
Jediné, na čem opravdu záleželo, byl ten kufr.
Čeky nabral Kohna ramenem a jeho opancéřovaná stalkerská rukavice několika údery rozbila ústa bývalého těšínského prezydenta. Ten bezhlesně zaúpěl, kufr ale nevydal.
Kufr. Ten zatracený kufr.
Byl těžší, než kdyby byl plný železa.
Byl těžší, než kdyby byl plný zlata.
A byl mnohem cennější.
O tři týdny dříve.
„Tak si představte, že zase viděli Kohna, toho bývalého prezydenta!“ Babky na těšínském rynku štěbetaly, inu, jako báby na trhu. Čeky, který se opíral o nedalekou kašnu a ukusoval děsně velkou a děsně chutnou jednohubku z chlupatých slimáků, z všeobecného mumraje vylovil tuto větu jen díky známému jménu.
„No nepovídejte! A kde?“
„No u Šimka! Kupoval tam prý jakési bebechy a taky cestu s karavanou.“
Výborně, pomyslel si Čeky, konečně potáhne odsud. Však pro něj bylo potíží až až.
„Kam asi bude chtít cestovat, takový kdysi velký pán?“ uvažovala nahlas jedna bába.
Aťsi třeba do pekla, pomyslel si Čeky nezúčastněně. On tohle místo nenávidí, a tohle místo nenávidí jeho!
„Prý někam… mně je to až stydno… prý se to jmenuje Míšek na Prdy. Říkalo to Agniezska z Křižníku.“
„Agniezska z Křižníku? Ta flundra?!“ pohoršovala se bába, ale to už Čeky neslyšel.
Nedojedená jednohubka z chlupatých slimáků žbluňkla do kašny.
Čeky vešel do místnosti, otevřel dveře a zaklepal.
„Co ten kvalt?“ zeptal se Reinar, kterému třísky ze dveří napršely do horkého štrúfu se sýrem.
„Já tu teď chvíli nebudu. Kohn se vrátil. Utíká pryč!“ vychrlil ze sebe Čeky.
„Počkej, tak vrátil nebo utíká?“
„Tik Tok, tik Tok, není čas! Musím běžet!“
„Moment! Proč?“
„Protože jsem loni v Prdech ze zříceného ocelářského vertibirdu ukradl a do vřesoviště zakopal kufříkovou atomovou bombu, proto!“
„A jo, toto...“ mávl Reinar rukou.
„Jo, toto! Potkáváš snad jaderné bomby každý den?“
„No...“ střelil Reinar pohledem na tabulku s nápisem „Dní bez jaderné bomby: “ Číslo bylo nečitelné, ale menší než trojmístné.
„Nima času na głupoty!“ mávl Čeky rukou. „Kohn ví, že tam někde je. Přišel o všechno. Jediné, co mu zbylo, je nenávist k Těšínu. Nevadí mu podstoupit jakékoliv riziko, jen aby ji našel a použil proti nám.“
„A ty ho chceš zastavit?“
„Já ho chci zabít!“
„Má pravděpodobnost tři ku dvěma, že ho něco sežere ještě po cestě.“
„Pchá, to já mám stejnou, a ještě vyšší!“ mávl rukou Čeky, který na ta čísla nikdy moc nebyl.
„No dobře, dobře,“ vstal Reinar od stydnoucího štrúfu a přešel pracovnou k oknu, které otevřel. „A tohohle ghúla si vezmi sebou!“
„Dobrý deň! Já tu len okienka umývam,“ usmál se nepřesvědčivě ghoul ve stejnokroji Zewellu, který stál na parapetu třicet metrů nad zemí a se stetoskopem na krku.
Na druhý den Čeky a Mogh seděli u Šimka a čekali, která karavana první vyrazí jejich směrem, když tu se z chumlu dovádějících prostitutek vyhrabal otec kapitán Miroslav, urovnal si kolárek, srovnal si koule… ehm, na růženci, a přisedl si k oběma protřelým pustinářům.
„Pozdrav Pánbůh, prý jste se vybrali na Kohna.“
„Tady se fakt nic neutají,“ povzdechl si Čeky.
„Naštěstí,“ odtušil Miro. „Teď mě dobře poslouchejte,“ sykl náhle potichu, „nebudu to víckrát opakovat!“
„Cože?“
„No že se nebudu víckrát opakovat! Tak mě dobře poslouchejte!“
„Jo aha.“
„Kohn si za poslední prostředky koupil jednu věc. Je to ruční lokátor!“
„Na dohledávanie kufríkových atómových bomb?“
„Přesně tak!“
„Má náskok a lokátor,“ zaúpěl Čeky, „jsme v kelu!“
„Naštěstí ten lokátor sám vysílá lokalizační signál.“
„Dá se sehnat lokátor lokátoru?“
„Ne, ale na místě jich před válkou několik bylo. Dám vám tip: Praha!“
„Praha… Praha… myslíš Kráter Prahy? Kdysi to prý bývalo celkem velké město. A teď tam zase někdo žije, teda jestli to tam oceláři nevymlátili.“
„Žije tam docela dost lidí,“ odtušil Miro, „vlastně dnes už možná i víc, než v celém Slezsku. Ale ne tu jsem měl na mysli. Vrch Praha! Leží kousek od Toku, jižním směrem. Býval tam radiolokátor a ten by to měl být schopen zaměřit ten Kohnův přístroj!“
„Bezva, dík za radu. Je tam v oblasti ještě něco zajímavého?“
„To nevím. Jižněji se, pokud vím, nikdo nikdy nevydal. Ani z Těšína, ani z Olmiku.“
„Dobrá. Díky! Co jsem dlužen za tuto informaci?“
„Ale nic,“ usmál se přátelsky Miro, vstal a vracel se ke svým ženštinám. „Dejte si na mé zdraví pěkně do frňáku!“
Teď.
Další úder pěstí rozbil nos pro změnu Kohnovi. Ten prudce trhl kufrem a vrazil jej Čeky do obličeje.
Zuřivě se po sobě váleli, až z nich cákalo červené bláto a rudá krev. Čeky se zakousl do Kohnových prstů svírajících madlo, sevřel čelist, co to šlo, až prst povolil a s ním i sevření madla.
Kohn odletěl dozadu a ječel. Sonický třesk rakety již odezněl a tak jej bylo dobře slyšet. Nevěřícně zíral na pahýl prstu. Čeky si přivinul kufr na prsa, kufr, pro který se proplížil mezi hlídkami Bratrstva do zříceného letounu, který mohl kdykoliv vybuchnout.
„Je to můj milášek!“ procedil mezi zuby, když vyplivl prst. Kohn se na něj opět vrhl. Čeky vstal, rozpřáhl se kufrem, otočil se kolem své osy… Kohn si naběhl přímo do rány hranou těžkého, přetěžkého kufru. Svalil se na zem. Jeho protivník ztěžka vstal, znovu roztočil kufr-
Kohn už neměl sílu ani aby se kryl paží. V jeho tváři už nebylo nic lidského, jen zvířecký škleb vrchovaté nenávisti.
-a udeřil.
Poslední, co Kohn viděl, byl ten zatracený kufr. Těžší, než kdyby byl plný zlata.
Není snadné zabít člověka kufrem, byť plným plutonia. Čeky se postavil, znovu se roztočil… znovu… pak ještě dvakrát… a naposledy. Po každém úderu se sám musel sbírat ze země.
Po posledním úderu už v Kohnově tváři nebylo nic lidského ani zvířecího, to už tam nebylo vůbec, vůbec nic.
Mogh stal před nádobou jaderného reaktoru, která tady byla z neznámých důvodů pohozená, a zářil. Poprvé po dvou staletích v přeneseném významu toho slova. Před jeho zraky rostl k obloze třicet kilometrů vysoký sloup dýmu a páry. Odtrhl od něj zrak až ve chvíli, kdy vedle něj ztěžka došlápl jeho parťák.
„Tak čo?“ zeptal se spíše jen s povrchním zájmem.
„Dokohnáno jest,“ zamumlal Čeky a několika údery o hranu reaktorové nádoby sklepl ze zakrváceného kufru kusy skalpu a štěpiny zubů. Pak si na něj sedl. „Co ty? Nepodařilo se zastavit start rakety?“
„Nie, už byl neodvratný. Ale mal som ešte malé okno na zmenu cielovej oblasti. Na výber boli štyri predpripravené, zvolený bol ciel Jericho.“
„Co je Jericho? Těšín?“
„Netuším. Ale vraj to leží tri minuty letu odtial.“
„Tam jsi to poslal?“
„Nie, to je príliš ďaleko. Zvolil som oblasť Prahy.“
„Kráter Prahy...“
„Teraz bude kúščok väčší.“
„Jak dlouho to letělo do Prahy?“
„Dačo cez minutu.“
„Tak to Jericho nemohl být Těšín. Ostatně, pro Těšín si Kohn chystal ten kufr. To muselo být něco jiného.“
„Asi hej.“
Chvíli stáli mlčky. Dali si po hltu kobercové pálenky, kterou ghúl vyčaroval z kapsičky poslední záchrany. Kdesi na obloze krákali vyplašení krkavci, jinak bylo naprosté, dokonalé ticho.
Mogh se kochal. V koutku oka se mu objevila kapka hnisu. První slza po dvou staletích.
První slza od doby, co prospal jadernou apokalypsu, největší ohňostroj v dějinách lidstva. Konečně…
Čeky také slzel, asi jej tak vzala za srdce lahodná chuť archivní kobercové pálenky. „Pojďme odsud, je tu zima.“
Pak.
Podzimní Olza se leskla odraženou olovnatostí nízkých mračen. Čeky, opírající se o mírně prohnilé zábradlí nad molem, zadumaně shlížel na líně plynoucí proud.
Zabránil jsem Kohnovi zničit tohle město, uvažoval, a přitom jsem vlastně umožnil Moghovi zničit mnohem větší osídlení. A vůbec mi to netrhá žíly. Kde je nějaká spravedlnost?
Ztěžka si povzdechl. Měl na sobě dlouhý kožený plášť, takový ten pod který se dá na tělo navěsit třeba i rotační raketomet, a přesto to není vidět.
Žádná spravedlnost není. Je jenom Pustina.
Na nábřeží si hrála skupinka dětí. Některé těšínské, některé byly z křižníku… inu, v žádném
hampejzu není o děcka nouze. Čekyho zrak vyhledal v chumlu šťastné mládeže hrající si na banderovce jedno, které vlastně nebylo ani z města, ani z křižníku. Děcko, které před pár lety připlulo do Těšína jako prťavé nemluvně, v košíku vystlaném páračími kožkami. Nikdo nevěděl, kdo je pustil po proudu řeky, ani proč. K nožičce mělo přivázáno kostěný amulet, ale nikdo nedokázal rozluštit, co měl představovat nebo znamenat.
Všichni jsme jenom děti, unášené proudem Olzy, dumal Čeky, prťata bez jména, bez minulosti, s nejistou budoucností. A s nečitelným amuletem. Někteří skončí na peřejích, některé sežerou krokodýli, a jiní zase…
„Líbí se ti moje loď?“ zeptala se Viky, která se neslyšně připlížila od města.
„Oh. Ahoj,“ zamumlal Čeky, vytržen z rozjímání. „Jo, líbí. Je to parádní šíf.“
„Nechala jsem ostříhat křoví na břehu, takže teď vypadá větší.“
„Jsem si jist, že již brzy vypluje za novými dobrodružstvími.“
„Určitě. Zrovna opravujeme kýl, chceš se podívat?“
„Jasně!“
Zakrátko stáli v nejnižším podpalubí křižníku, kde v podlaze zela díra ještě hlouběji.
„Tam se dá vlézt?“ zeptal se Čeky, nečekal však na odpověď a ztěžka, velmi ztěžka se spustil dolů. V malém, úzkém prostoru tam leželo množství ocelových prutů a kolejnic.
„Tohle je balastní zátěž,“ objasnil mu jediný dělník, který tam dokončoval upevňování kolejnic. „Aby se šíf nepřevrátil, když bude vlnobití.“
„Aha! Jasné. Netušil jsem, že tady je ještě takováto komora“
„Je to v zásadě dvojité dno. Teď jsme to opravili, za minutku to zanýtujeme a pak sem nikdo zase sto let nepáchne, he he.“
„He, he,“ přisvědčil Čeky. „Jé! Co je támhle to? Tamto! Tam v tom rohu, na opačném konci místnosti? No, podívejte se! Je tam něco? Není? Fakt ne? No tak to se mi asi jenom něco zdálo, promiňte.“
Dělník se na něj nevraživě podíval, ale pak se vyšvihl nahoru do chodby. Čeky vylezl za ním, docela zlehka. Další dva dělníci hned přikryli díru těžkým ocelovým plátem a zanýtovali ji. Pak odešli do strojovny, protože Agniezska říkala, že tam bude olejovat hřídel a bude s tím potřebovat pomoci.
Čeky se vracel do města. Podzimní Olza se leskla odraženou olovnatostí nízkých mračen, plynula pomalu a líně.
Všichni jsme jenom děti vržené do proudu Času, pomyslel si Čeky vesele, a některé amulety by měly zůstat nepřečteny.
Odcházel lehkým krokem.
|
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Ale po krátkém zamyšlení už je to v pořádku. :)
