„Tak už se ksakru rozhodni, odpálíme to na ty zpropadené drancíře nebo ne? Oni by to určitě udělali! Ukončíme tu vojnu jednou pro vždy,“ naléhal Linot na Livjatána, který měl před sebou klíč k jadernému kufříku. „To se ti lehko řekne, jenže po posledním jaderném dýchánku to dopadlo dost bídně. Spad víří nad Slezskem a kdo ví, co za sajrajt je v téhle raketě. Navíc otec Miroslav pořád blábolí něco o nesmrtelnosti duše a pekelných skřipcích skrápěných horkým olejem...“ „Tak jest,“ potvrdil Miroslav. „Když už nic, tak to hodíme aspoň na ty zpropadené enkláváky,“ napadlo Linota. Livjatán krátce přemýšlel a pak sáhl po klíčku na stole. „Jo, to by šlo, raketa má mít dlouhý dolet. Vrátíme jim všechna příkoří a nenaštveme tím Těrlicko ani Olmütz. Pojďme se podívat na mapu akčního radiu.“ Po chvilce zápasení s kódovým zámkem se podařilo kufřík otevřít. Na shromážděné z něj zářilo 10 rudých tlačítek. Místností se neslo pouze tiché přežvykování podzimního jablíčka. „Ty, Moghu, nevíš o tom něco?“ pravil Miro a zvedl obočí. „No, ako by som to len vysvetlil...“
Okolo rampy skučel vítr. Trojice stalkerů se skláněla nad kufříkem, který by se snadno dal zaměnit za kancelářský. Jeho obsah všechny překvapil, dokonce i bezvěrec Livjatán poděkoval Bohu, že jej našli dříve než drancíři, kteří zjevně v oblasti také operují. Mogh zasněně prohlásil: „Bylo by krásné zase vidět jaderný hřib nad Prahou. Ach, ty odlesky. Ach, ta záře...“ „O tom si nech zdát, pěkně tu věc odsud odneseme a na velitelství se rozhodneme, co dál.“ odpověděl Livjatán. „Jdu se mrknout, jestli okolo plošiny neslídí nějaká cháska z pustiny, to by bylo to poslední, co by se nám hodilo,“ pronesl Miro a odkráčel k okraji rampy. „Ach, zase mám plný měchýř, to bude to víno. Moghu, hlídej tady, hned jsem zpátky. Ten kufřík zatím uzamkni.“ Mogh fascinovaně zíral na zelené tlačítko. Tak zářivé a tak samotinké.
Zoltán Straßenbahn, vzdálený bratranec Lászla Fernsehena, si s chutí pomlaskal. Ještě aby ne, když 3 dny putoval lesem a nenarazil na kus žvance, až na téhle opuštěné základně ho potkalo štěstí. „Benzínoš, raketoš palivoš. Mňamkos.“ Nad hlavou mu něco cvaklo. Raketa se začala probouzet k životu a svorky se postupně uvolňovaly. Do sila pronikly první paprsky slunce skrz rozšiřující se škvíru v poklopu. Celá šachta začala vibrovat se startem turbočerpadel. Na spodní části motorů se rozblikaly plamínky rozněcovadel. Z tlampačů se linulo varování v ruštině. Asi byl někdo líný zaplatit překladatelku a navíc to bylo dobré pí ár, když přijeli soudruzi na inspekci. „Осторожно. Ракета будет запущена в три, два, один ...“ Zoltána odmrštil silný proud okysličovadla, které nenašlo svého partnera v podobě kerosinu. „Safra, to byl fičák. No aspoň jsem si pošmákl, co je pod opaskem, to se počítá.“
Ať už to chtěl Bůh, osud nebo pouhá náhoda, status quo nad frontovou linií ve Slezsku prozatím setrvává. Otec Miroslav si, jako odborník přes semeno, vzal na starost vysazení a namnožení extrémně odolných odrůd získaných z kufříku. Zatím toho je jen truhlík v jeho předválečné komodě z obchodu Ikea, avšak pro příští roky má Zewell alespoň malou naději na získání potravinové nezávislosti. Vydírání Těrlickem už bylo dost. Jestli byl nosič prázdný nebo s jadernou hlavicí, jestli je na základně další raketové palivo a jestli půjde raketu znovu použít, to se ukáže až při příští výpravě do Brdských lesů, k jejíž přípravě již byl vydán rozkaz. Co je však mnohem palčivější problém? Bílá nemoc. A její lék nacházející se v Osadě Přátelstwí. Nebo nyní snad nepřátelstwí?
|