|
Tak jdeme na to:
Kultakutri, díl první
Když někde umře každý třetí člověk, je z toho mrzení. Hrobníci nestíhají pohřbívat, matrikáři zapisovat. A s předáváním majetku pozůstalým jsou rovněž obtíže, zvláště, když zemře i dědic, a jeho dědic, a jeho dědicové… V Těšíně, kde v zásadě každý je pokrevně zpřízněn s každým, je to ještě složitější, zvlášt, když se do toho ještě vloží i majetkové podíly a nároky Cechu. Každopádně práce na celý den a večer nevypadá, že by ubylo. Jediné větší vyrušení byla návštěva jakéhosi staršího otrapy, ze kterého táhlo pivo a který sháněl velmi akutně pana Wojoczka. Poslali jste ho kýženým směrem a věnovali se svému.
Když večer vše utichlo, postavila sis na stůl svítilnu s věčným světlem – od výroby již uběhlo tolik poločasů rozpadu 133cesia, že nedokázala osvětlit ani celou stolní desku – a dala se do studia podivné knihy. Přitáhla sis voskovou tabulku a začala si psát poznámky.
Asi po třech hodinách bylo zřejmé, že radnice, to jest pan Vojt, vykazuje Cechu výdaje na opravu hradeb falešně. Kamenivo, cihly, cement, práce jsou však rozděleny do tolika dílčích rozpočtových kapitol a spadají do tolika vzájemně asynchronních klouzavých intervalů, že není divu, že pobořené hradby ještě nestojí.
Trochu ses protáhla a podivila bengálu zvenčí, kde oblohu křižovaly světlice, nějaké pokřiky a dusot.
„Stůj, Drancíři!“ ječel někdo přímo pod okny.
„Hm, soldateska se ožrala jak dobytek a teď vyřvává,“ pomyslela sis a vrátila se ke knize.
Po dalších třech hodinách jsi zjistila, že podle vykázaných objemů by městská hradba měla mít šestatřicet metrů výšky, před každou barbetou redutu nebo dvě, kolem eskarpy co dvě stě sáhů lunetu a každou kontraeskarpu postřelovanou vlastním bastionem.
Což zjevně nemá.
Pak už bylo opravdu načase knihu schovat, vše uklidit, a odebrat se na lože.
Ležela v něm mrtvá myš, tak jsi ji vyhodila z okna.
Co se dělo na křižníku
„Jacku,“ řekla Viky hlasem generála – pardon, admirála! – před bitvou, „nasyp křečkům nejlepšího zrní a pak spusť generátor.“
Sotva na kraj padl soumrak, rozzářila se loď elektrickým osvětlením. Zakrátko začali přicházet první hosté. V čele předvoje spěchaly babky z trhu seřazené ve formaci letky hladových holubů, až jim od holí, o něž se opíraly, jiskry odlétaly. Následovali méně movití měšťané a také návštěvníci města, honáci dobytka, strážci karavan a podobní pustináři, pro které tohle bylo vítaným zpestřením víteného zpestření, rozuměj návštěvy města po týdnech v Pustině. Anna vše bravurně zvládala. Městská nobilita si, jak se dalo očekávat, dávala načas.
S výjimkou člunu, jenž neslyšně přirazil k levoboku.
„Tady je pan Wassermann z cechu vodních kupců,“ zvolal zvučný hlas. „Žádám o povolení vstoupit na palubu.“
„Povolení uděluji,“ odvětila Viky okamžitě. „Jste zde vítán.“
Wassermann zdolal žebřík a přeskočil bort. Měl na sobě cechovní stejnokroj v barvě hluboké modři s jasnou bílou výšivkou a čepici se štítkem, zpod níž, podobny pěnivému pramenu, klesaly dlouhé stříbrné vlasy.
„Vítejte na palubě. Já jsem Viky.“
„Hm,“ kývl úsečně hlavou návštěvník. „Wassermann.“
„Je mi ctí, že jste se přijel podívat na mou loď.“
„Hm,“ odvětil návštěvník a pokynul jí, aby vedla.
Následovala prohlídka, jíž nezůstalo nic skryto. Wassermann si vše pečlivě prohlédl, ohmatal, někde dokonce otevřel dvířka a prozkoumal mechanismy, o nichž posádka doposud ani nevěděla. Miro se držel spíš zpátky a sem tam gesty informoval hostitelku o vývoji na palubě. Prohlídka se jinak odehrávala v tichu, jen sem tam Wassermann zamrmlal něco jako „lekážní prostory i nádní suché, to jsem věru nečekal“ nebo „nejenom pumpkastl, ale i frajrám, no toto“.
„No,“ řekl po chvíli, „posadíme se,“ a ukázal Viky na faulenc. „A ty skoč pro pivo,“ přikázal Mirovi. Sotva osaměli, přistoupil k věci. „O co vám jde?“
Když na rovinu, tak na rovinu.
„Chci být vlastní paní a chci, aby se mě i mým lidem dobře dařilo.“
„Hm. Další městské řemeslo.“
„Ano.“
„Dařit se i může, ale v Těšíně je těžké být sám vlastním pánem. Jeden má zodpovědnost k Cechu – a k městu.“
„Já vím. Informovala jsem se o svých – případných – povinnostech.“
„Hm.“ Wassermann se podrbal ve vousech. „Ne všechny povinnosti jsou zjevné,“ zamumlal. „Vy nejste odsud.“
„Ne. Stejně jako mí lidé. Tahle posádka je taková naplavenina odevšad.“
„Naplavenina.“ Wassermann to slovo převaloval v ústech. „Víte, že nejste první loď na Olze? Myslím od Pádu?“ změnil najednou téma i tón.
„To nevím,“ řekla překvapená Viky. „Myslíte třinecké voraře?“
„Ne,“ pousmál se Wassermann. „No to je jedno.“ Podíval se Viky do výstřihu. „Máte to pěkné,“ zkonstatoval, „opravdu pěkný šíf.“
„Děkuji. Sama jsem si ji ukradla. Zlodějům.“
„Slyšel jsem.“
Chvíli bylo ticho.
„A co se týče toho hluku mých děvčat...“ začala Viky opatrně.
„Vadí mi. Nemůžete používat jenom kajuty na štrojbortu? Na stranu od města?“
„Můžeme, to není problém. Jenom jsem netušila, že to někomu vadí. Hned zítra se kajuty přestěhují.“
Wassermann mávl rukou, jako že žádný kvalt.
„Když se vám všechno povede a vy se přestěhujete do města?“ zeptal se a ona poznala, že se ptá na loď.
„No, asi ji prodám, abych měla na barák.“
„Aha. Uvědomujete si, že to je bojová loď? A hodně mocná?“
„Ehm… takhle jsem nad tím nikdy neuvažovala.“
„Mnozí jiní ano.“ Wassermann si přetřel spánky. „Blázni. Idioti. Jako kdyby nestačili ti cvoci Zewelli a Drancíři,“ zamumlal.
Dorazil Miro s pivem.
„Děkuji. A pro dámu?“
„Ach. Hned jsem zpět!“
„Tržby nic moc, co?“ otočil se Wassermann k Viky, sotva Mirovy kroky odezněly.
„Ne.“
„Jestli se na vás nový předseda rady oboří, dlouho nevydržíte.“
„Ne.“
„Máte kam jít?“
„Ne.“
„Hm.“ Zase bylo chvíli ticho, rušené jen zvukem padající pěny.
„Nejlepší pro tuhle loď,“ řekl pak Wassermann uvážlivým tónem, „by bylo zůstat tam, kde je, a sloužit tomu, čemu slouží. Žádné další dobyvačné výpravy po proudu Olzy. Ať raději skřípějí pera postelí, než závěry děl. Ale současně si udržet obrannou kapacitu.
Když přirazíte k městskému břehu, budete prakticky součástí města – a město bude mít plovoucí baterii pro případ nouze.“
„Dobře,“ souhlasila Viky. „Pro hampejz stejně není dobré stát přímo na rynku, spíš někde trochu bokem.“
„Uvědomujete si opravdu, že povinností cechovníka a vůbec měšťana je bránit město i za cenu vlastního života, bude-li to nutné?“
„Ano, jistě.“
„To není jen tak. To je závazek jdoucí, abych tak řekl, na krev.“
Viky se postavila.
„Pane Wassermanne, my tady v bordelu děláme těžká rozhodnutí, jdoucí na krev, denně.“
„Pravda,“ poznamenal mistr k pivu. „Jste připravena tu povinnost splnit?“
Viky se zamyslela, znovu si představila, co se od ní čeká a co tím získá, ale pak pravila pevně: „Ano.“
„I vaši lidé?“
„Ano.“ Pak zaváhala. „Ale neumíme ovládat dobře loď ani její zbraně. Pomůžete nám, prosím?“
Wassermann na chvíli přimhouřil oči. Zjevně mu hlavou letěly podobné myšlenky.
„Ano.“
Dorazil Miro s druhým pivem.
„Nechte mne tu chvíli o samotě,“ řekl Wassermann. „Ke člunu pak trefím.“
Vyhověli jeho přání a opustili jej ve strojovně.
Asi o půl hodiny později Wassermann dorazil ke člunu a Miro jej odvezl na břeh. Vše bez jediného slova.
Zatímco se Wassermann kochal tichem podpalubí rušeného jenom nárazem vlnek do trupu lodi, Viky spěchala na palubu, kde už ji vyhlížela netrpělivá Anna.
„Už jsou tady všichni,“ sykla.
„Honem přípitek,“ odvětila stejně tiše Viky a v hlavě přeřadila z rozhovoru se starcem na vyhlídku dalších bojů. Uhladila se sukně, omotala kolem krku vzteklou kočkolišku, a vrhla se na to.
Personál nenápadně shromáždil veškerou honoraci na palubě a Viky vyšplhala na kapitánský můstek (Wassermann mu říkal „komando“), odkud je přehlédla, pak jí Jacek nasvítil malou lampou („Aldiskou“). Bylo zřetelně vidět, že má na sobě vypasovanou halenku, sukni a boa. Prvním dámám začaly padat brady údivem.
„Dobrý večer!“ zvolala. Hovor pomalu utichl a obličeje se obrátily k ní. „Vážení cechovníci, radní, mistři i tovaryši, vážení měšťané těšínští,“ pravila Viky, „vítám vás na křižníku Přátelstwí. My všichni, muži i ženy, mladí i starci, před i za hradbami města, jsme prožili těžké časy, hlad, bídu a mor. Naštěstí je to už za námi. Díky bohům – a díky vám, těšínští! Protože to byl neohrožený muž z vašich řad, jenž se vydal do Pustiny a zařídil vytvoření léku. Sama jsem u toho byla. Díky němu, díky panu Kohnovi, jsme všichni naživu a mohli jsme se sejít zde.
Tato loď slouží, abych tak řekla, k oslavám radostí života. A to je to, co zde budeme dnes večer dělat. Slavit! Zima je pryč, Bílá nemoc je pryč, a my jsme zde a plní života! Takže křičme sláva panu Kohnovi, sláva těšínským měšťanům, sláva životu a jaru! Chlast a žrádlo jsou zdarma!“
„Sláva! Sláva! Hurá!“ ozvalo se z davu.
„Kromě toho je základní nabídka služeb dnes za polovic. Nestandardní služby pak záleží na domluvě.“
„Děláte i balzamování?“ zajímal se jeden vetchý ghůl, který doputoval s karavanou z Bialska.
„Po domluvě.“
„Fasa...“
„Užívejte života, užívejte křižníku, užívejte přátelství,“ rozloučila se Viky a slezla z můstku. Párty začala. Z mumraje se oddělilo několik skupinek, které vyrazily na obhlídku lodi.
„Tohlencto je palubní poklop,“ pravila jedna dívka sladkým hlasem své skupince, „počkejte, hned jej zvednu...“ Rozkročila se před něj, sklonila, sukně jí vylítla nahoru a pánům oči z důlků.
Jiná zase představovala poboční výzbroj lodi. „Tenhle lauf,“ pravila a obkroužila řečenou hlaveň palcem a ukazováčkem, „je třeba důkladně vyleštit!“ Což názorně předvedla.
Támhle zase obdivovali lodní výstroj. „Lana a provazy?“ pravila drobná brunetka a bleskovým pohybem svázala nejbližšímu mládenci zápěstí k sobě. „To není problém. Máme i příslušné rozporky.“ „Chce si někdo potěžkat tyhle parádní bóje?“ ozývalo se z opačného boku lodi.
Mezi oslavujícími se proplétaly další cílevědomé postavy.
„Pane Schneider,“ začal Tommy, „jak jsme se bavili o té práci...“
„Pšt! Teď ne! Přijď odpoledne!“ odstrčil jej Schneider. Zmatený Tommy se odpotácel přímo do cesty Moghovi, který mu hned zašeptal své instrukce. Tommy změnil kurz a za chvíli již stanul před panem Šmídem a jeho bandou.
„Pane Šmíd!“ zvolal jakoby překvapeně a nadšeně. „Já jsem Tommy Vinčestr. Tuhle jsem potkal v Pustině chlapíka s úžasnou zbraní, tak jsem se jej ptal, kdo mu ji vykoval, a že prý je z vaší dílny. Mohu si s váma vypít?“
„Jo,“ řekl Šmíd, a obrátil se k baru. „Tak pijem!“ A lupnul do sebe jedno pivo.
„Děláte hodně zbraní pro lidi z Pustiny?“
„Jo.“
Další pivo.
„A jsou nějací lidi, pro které neděláte?“
„Ne.“
Další pivo.
„Dělám pro všechny, co přijdou a zaplatí,“ upřesnil mistr.
„Takže třeba i pro Zewelláky?“
„Jo.“
Další pivo.
„Dělal jsem jim přezky, kroužky, dé-očka, průvlačky a průchodky, kování, podkovy, hřeby, nákončí, rolničky, klipsy, háčky, karabiny, koncovky, rožky, druky, posunovače, pistony, nůžky na ovce a bitevní sekáče,“ upřesnil Šmíd.
„Aha,“ zarazil ten výčet Tommyho, „a nevadí vám, že nesmí do města? Vždyť to kazí kšeft, ne?“
„Jo,“ zamračil se Šmíd. „Kazí.“
Další pivo.
„Ale starý pán povídal, že použili hnusný šmejd zpřed Pádu. A že je musíme vytrestat.“
„A když nový předseda zákaz zruší?“
Šmíd pokrčil rameny a vypil další pivo.
„Kdo by podle vás měl být novým předsedou?“ zajímalo Tommyho.
Šmíd znovu pokrčil rameny. „Někdo chytrý. Asi Chory.“
„Aha. Ale co třeba…“
„A ty piješ, nebo kecáš?“ obořil se na něj Šmíd, vypil další pivo a odvrátil se od baru i Tommyho. Ten se vydal informovat o výsledcích svého průzkumu Mogha.
Našel jej spolu s panem Kušnierem kousek od skupinky obdivující Vikyino boa. Kušnier byl brunátný v obličeji.
„Já mu dám,“ sípěl, „já mu to vytmavím. Hned v neděli na sněmu jej obviním ze zasahování do mého řemesla!“
„V čem je problém?“ zeptal se Mogh.
„ V čem? V čem?! Výrobky z kožešin jsou moje práce! On se má držet těch svých… pláten a atlasů a… a… žeržejů. A ne se mi míchat do kožešin!“
„No, to je pravda...“ připustil Mogh pomalu.
„Všechnu slávu a zakázky teď slízne on! No já mu ukážu. Donutím jej za tohle zaplatit, to je jasné proušení cechovních regulí, z toho se nevykroutí ani radní. A na post předsedy rady může taky zapomenout!“ prskal Kušnier.
„...na druhou stranu,“ pokračoval Mogh jakoby nic, „všechny kožešiny kočkolišek ve městě máte vy, a ne on, že?“
Kušnier se zarazil.
„No jo. To je pravda. Cha! A já mu je nedám! [4] A udělám si z nich vlastní boa. Ten bude nehranej!“ Kušnier se hned zaradoval a nálada se mu zlepšila. Ale jen nakrátko.
„No jo, ale těch kožešin mám jen pár a na boa padne celá. A lovci sem teď moc nechodí, navíc kočkolišky právě línají, možná seženeme ještě pár zimních kožešin, ale moc jich nebude. No a zase taky, kdo všechno bude chtít chodit oblečený jako kur- chci říct jako velitelka hampejzu. Hm, to ten odbyt moc nebude...“
„Přiznám se, že jsem nad tím přemýšlel,“ navázal Mogh. „Spotřeba celé kočkolišky na takové boa, ano, je to luxusní výrobek, ale jak jste správně podotknul, koupí si ho jen někdo. A také jsem si všiml, že máte spoustu odřezků.“
„Jo. Ty se hodí leda na čepice pro chudší lidi.“
„Jakožto váš podílník se vám svěřím s důvěrnou informací. Vím, proč si Viky nechala šít své boa u Schneidera a ne u vás.“
„Ano?“
„V případě, že se stane členkou Cechu, budou její lidé potřebovat oděv do města a ona si potřebovala Schneidera naklonit, aby byl svolný jí ho ušít. A já si myslím, že když už se tady budou šít úplně nové obleky, že bychom my neměli stát stranou. Měli bychom spolupracovat.“
„Pomáhat Schneiderovi? Poté, co mě takhle oblafl?!“
„Pravidlo zisku číslo sedm říká, že v lásce a v obchodě je dovoleno vše, pane Kušnier. Podívejte se sem na tenhle nákres. Co vidíte?“
„Upravený cechovní kroj,“ zabručel Kušnier. „To se bude Schneiderovi líbit.“
„Já, pane Kušnier, já tady vidím kroj pro nejbohatší, zdobený odřezky kožešin, z nichž by jinak byly jenom čepice pro nejchudší.“ [6]
„Jo takhle...“ začal pomalu Kušnier, „vy navrhujete udělat z odpadu luxusní zboží!“
„Ano,“ řekl Mogh. „Ale vyjde to jenom, když se podaří přesvědčit pana Schneidera a – pozor – pokud se Viky stane členkou Cechu.“
„Schneidera zmáknem,“ zamnul si ruce Kušnier. „Horší to bude s Viky… do které dílny vstoupí? Který mistr by ji chtěl mít pod sebou?“
„Já myslím, že nejeden,“ zamumlal Mogh, po očku sledující obdivné pohledy, jimiž návštěvníci bordelmamá častovali.
„Bude muset nějak vstoupit do Cechu a pak tady ještě bude ta věc, že nemůže být jediná, kdo to začne nosit. Musíme schrastit ještě někoho, kdo nový trend nastartuje.“
„Přijde mi, že to je něco, s čím by mohl pan Schneider pomoci.“
„Jasně. Jdem na něj!“
Pan Schneider zorganizoval krátkou módní přehlídku, přičemž jako přehlídkové molo použil… inu, molo. Nasvícené zaměřovacím světlometem lodi. Předvedl své nejlepší modely, které se pyšnily dokonalým vypracováním, kvalitními materiály a krásně barevnými výšivkami a potisky, ale zlé jazyky by mohl říct, že jde jen o tisíc první variantu téhož. Opravdový zájem vzbudil, až když přemluvil Viky, aby se také prošla po molu a ukázala své boky… chci říct boa. To bylo něco opravdu nezvyklého a extravagantního [6] a měštky po tom šílely.
„Blahopřeju, pane Schneidere,“ přidal se do toho s potleksem Kušnier. „To je opravdu pěkná práce s kožešinou, a to já musím vědět, protože kožešiny jsou můj job,“ neodpustil si malé popíchnutí. „Mohl byste prosím se mnou na chviličku bokem? Mám pro vás nápad, ze kterého se vám váček protočí dokolečka.“
Mogh, Kušnier, Viky a Schnieder se nenápadně odklidili pod stanoviště celkem těžkého kulometu, kde byl dostatek soukromí, a Kušnier vytáhl Moghův nákres.
„To je dost dobré,“ pochválil mu ho Schneider. Na okamžik se zarazil, [3] ale pak své myšlenky přešel. „Zásadní otázkou je, kdo to začne nosit jako první.“
„Jestli se stanu členkou Cechu, budu potřebovat nové oblečení pro své lidi. Můj ansámbl nemůže chodit po městě ve svém pracovním oděvu.“ Pan Schneider zaostřil za Vikyino rameno, kde právě jedna dívka předváděla odkládání pracovního oděvu za doprovodu hudby, ale pak jej do očí praštil křivý steh a on se vzpamatoval.
„To je pravda. Ovšem i když budete členkou cechu, dost dobře nevím, která dílna vás a vaše lidi přijme pod sebe...“
„Jestli jdou kožešiny do módy,“ vmísil se nenápadně Mogh, „tak já si rozhodně nechám ušít pěkný městský oděv v tomto stylu.“
„To ano,“ zabručel Schneider, „ale pořád to budou hampejznice a ghoul z Pustiny, od těch se očekává extravagance, ale nejsou to vzory k následování.“
„To je problém, který musíme vyřešit, soudruhu mistře,“ vzal jej Kušnier kolem ramen, „a máme na to deset dní.“
„Na velkém plese.“
„Přesně. Do té doby musíme mít spíchnutý základní model pro univerzální postavu, pro muže i ženu.“
„To minimálně. Ale hlavně potřebujeme reprezentativní model.“
„Seženeme.“
„Máte dost kožešin požadovaných velikostí?“
„Plnou podlahu.“
„Podl-?“
„To je fuk. Kožešiny budou. Budou kroje?“
„Budou.“
„Šábnem se napůl?“
„No...“ zaváhal Schneider [5], ale pak se posumál. „Šábneme se napůl, ale vy ode mne přijmete omluvu za to fušování do řemesla.“
„Platí,“ řekl Kušnier a oba si podali ruce po cechovním způsobu, přičemž se na sebe falešně usmívali a v uších jim již zněl cinkot víček.
Párty pokračovala. Šmídovi hoši uspořádali závody v přetahování lanem, kdy na jednom konci byl jeden kovář a na druhém hrozen děvek. Holky se samozřejmě víc nakrucovaly, než by táhly, a celkově to byla veliká legrace. Pak se do přetahování lanem zapojili i měšťané a cechovníci, dokonce i pan Vojt musel obhájit čest radnice v souboji s panem Kupczikem, správcem tržnice.
„Tohle zápolení je sranda,“ prohodil Mogh se sklenkou Meine Kameraden die Totalen Krieg Edition Zlámaná skála/Chateau Rzeckowitz crossover cuvée, točník 2277, směrem k panu Zapalarkovi, mistru muničáři, „ale opravdový pán se nepřetahuje lanem, opravdový pán přece střílí.“
„To je pravda,“ přisvědčil Zapalarka, přičemž nespouštěl z očí soutěž, kde se právě dívky vzájemně obvinily, která táhla méně, a pustily se do zápasu na kočičí způsob. Hraného, samozřejmě. Svršky lítaly kolem.
„Divím se,“ pokračoval dál Mogh, „že město Těšín nemá žádnou takovou soutěž ve střelbě.“
„Hm,“ přisvědčil Zapalarka a bleskovým pohybem ukořistil košilku plachtící vzduchem. [5] „Těžko říct, jestli by se někomu chtělo. A hlavně, kde to udělat? Ve městě není vhodný plac a za městem...“ Pokynul rukou k temným, nepřehledným rozvalinám byvšího Českého Těšína. „Tam může číhat cokoliv.“
„A co když dáme terče na vodu, jako plovoucí bóje,“ navrhl Mogh, který měl před očima ještě pořád copatou průvodkyni s velkými bójemi, „ a střílet se bude přímo tady, z paluby lodi? Budeme v bezpečí, cíle budou dobře vidět, lítat to bude do prázdného prostoru...“
„To je výborný nápad. Jestli to kapitánka dovolí.“
„Určitě dovolí, vždyť pro ni to bude reklama a zisk na občerstvení.“
„A pro mě taky,“ zamyslel se pan Zapalarka.
„Navíc bude ráda, že vás tady má. Divím se, že vás ještě nekontaktovala kvůli munici pro palubní zbraně.“
„Asi tomu houby rozumí,“ zamumlal Zapalarka a očima svlékal tříliberní kanón na přídi.
„Jestli do toho jdete, tak já taky. Můžu přispět na cenu pro výherce.“
[3] „No,“ zamračil se Zapalarka, „to by asi nebylo úplně vhodné, aby cenu pro městskou soutěž platil cizinec. To by vrhalo zlé světlo na slávu města. Já to zacáluju. Po válce mám peněz jak šlupek.“
„Jak myslíte,“ pokrčil Mogh rameny a dál upíjel lahodný nektar plný glykosidů. „Mimochodem, hádám, že na takové akci by měl zájem i pan Wojoczek a jeho hoši, ale zdá se mi, že jej zde nikde nevidím.“
„Já se ho na to zeptám. Měli jsme se dnes sejít, ale omluvil se, že musí jít lovit Drancířské špehy.“
„Ah tak. Tedy, co kdybychom se předběžně domluvili na příští čtvrtek? Dojednám v tom smyslu volnou palubu.“
„Platí, pane Zewellák.“
Přibližně v té době se Viky nenápadně přichomýtla k panu Kohnovi, jenž ve společnosti rozvíjel teorii košér sexu (sedmkrát omýt a nesmí se toho dotknout žena).
„Zatím to jde dobře,“ hlásila mu.
„Jo, vážně? Drancířští špehové pobíhat po město, přepadávat lidi, sát jim kev, znásilňovat a zapalovat střechy nad hlavy spící měšťani?“
„Něco takového se fakt děje?“
„Nevím,“ přiznal Kohn, „ale lidi říkat.“
„Lidi jsou schopní tvrdit že Země je kulička plovoucí v ničem,“ namítla Viky.
„To fakt.“
„Pane Kohn, ve zkratce, když vstoupím do Cechu, budu mít své vlastní řemeslo?“
„Hm. Na rovinu, toto ono je velmi nezvyklé. Obvykle nováček v Cech spadat pod jiného mistra a jeho dílnu.“
„Ale já už mám celou, hm, dílnu, a dobře, hm, zajetou.“
„To nepochybně,“ řekl roztržitě Kohn a sledoval něco, co rozhodně nebylo košér, i kdyby to omýval jednadvacetkrát. „Ale tady on je precedens, loni přitáhnout z Ostravy Ještěřák Bob i se svým stánkem a pod svá ochranná křídla přijmout jej pan Karczmarzik. Ten jistě se bude chtít vyjádřit i k vám, neboť zde také podávat pokrmy, včetně masitých.“
„Bílého masa tady mám spoustu,“ přisvědčila Viky, „ale to není hlavní náplň mého kšeftu.“
„To ne. Ale ona je to otázka na cechovní sněm a v tuto chvíli já nedovést odhadnout, jak to dopadnout.“
„Byl byste případně ochoten tuhle otázku nadhodit a podpořit?“
[5] „Ne, nadhodit musí někdo jiný, já nehodlat jít v čele malá šarvátka, já chci předsedou být . Ale opatrně vás podpořit. A pak, až já pevně v sedlo, to vy mít jisté. Pokud mi do toho sedla pomůci vy, to jasné.“
„Rozumím. Užívejte večera, pane Kohn.“
„To určitě budu. Jo a pak u vás já mít slevu, jasné?!“
„Pro cechovního prezydenta prezydentské apartmá a služby.“
„Tak,“ mlaskl Kohn a vrátil se k zábavě.
„Tohle jsou překrásné klenoty,“ vrněl blahem pan Jubiler. „Minimálně dvacet karátů každé!“
„Vážený pane, na okamžik,“ vmísil se pan Kušnier, „chci ti jenom představit svého společníka v kšeftu, pana Mogha, obchodníka a cestovatele.“
„Nazdar sousede! Koukej, jaký poklad tady přede mnou schovávali!“ Jubiler přestal potěžkávat Štefčina ňadra, vyskočil z polštáře a podal příjemně vyhřátou ruku Kušnierovi i Moghovi. Pak si ji utřel do kalhot a vrátil na předchozí stanoviště. Příchozí si přisedli.
„Takže podílníka sis sehnal, jo?“ navázal Jubiler. „No to by se mi taky sakra hodilo, šperků je na trhu tolik, že nikdo nechce nic nového.“
„V Těšíně možná ne,“ vstoupil do rozhovoru Mogh, „ale třeba v Olmützi by dobrou zlatnickou práci jistě ocenili. Byl jsme tam zrovna minulý měsíc a je tam z nějakého důvodu sháňka po obřadních pohárech a podobných věcech.“
„Souprava na mešní víno?“ zpozorněl Jubiler.
„Slyšela jsem, že onehdy někdo ukradl spoustu zlata přímo z arcibiskupovy jídelny,“ vmísila se Štefka. „Ani nevím, kdo mi to vyprávěl… prý zmizely všechny stříbrné příbory, zlaté číše a křišťálové karafy.“
„Ha!“ málem povyskočil Jubiler, „ příborů mu nasekám, kolik bude chtít. Aj štamprlata. Karafa nevím co je, takže to asi nedělám, ale nevadí. Tohle vypadá na dobrou zakázku a to je přesně to, co potřebuju.“
„Příští měsíc tam mám opět namířeno,“ pravil Mogh. „Jestli budete se zakázkou hotov, můžeme se domluvit na přepravě. Koukám, že jste dobrým přítelem mého podílníka pana Kušniera, takže jste i mým přítelem a pro přátele mám přátelskou cenu.“
Pan Jubiler se začal usmívat ještě víc než dříve. Měl pocit, že se dostal přímo do nebe.
„Takže vy jste ta vědma, která mému apatykáři posílá byliny?“ odchytil si pan Chory Viky během procházky po pravoboku.
„Ano. Vy jste zjevně pan Chory. Těší mě.“
„Také mne nesmírně těší, že vás poznávám. Mohu vám dělat na chvíli společnost?“
„Samozřejmě.“
„Děkuji.“ Pan Chory měl na sobě bezvadný oblek, čistě bílý a pokrytý složitou rudou výšivkou. Opodál, ve stínech, jej sledovala čtveřice pořízků s červenými kříži na rukávech.
„To pivo, hm, černobýl a meduňka?“
„Ano, správně.“
„Zajímavý recept. Jak jste se dozvědla tolik o bylinkách, smím-li se optat?“
„Něco málo jsem zvěděla od starších, něco málo jsme vyšpekulovala z dávných záznamů… a většinu metodou pokus-omyl.“
„Hm,“ pousmál se pan Chorý, „takhle jsem se já stal chirurgem. Každopádně dekuji za dodávky bylinek, od vás je to až nečekaná kvalita.“
„Oh, děkuji za pochvalu. Za ty roky v Pustině už vím, kam pro co zajít.“
„Vlastně byste měla spadat pod můj špitál,“ prohodil Chory nečekaně. „Přeci jenom se zde staráte, hm, o tělesné blaho.“
„Těžko říct, myslím, že něco podobného by mohl říct i lazebník. A hlavně, já nyní nemohu ani vstoupit do města, takže vstup do Cechu...“
„Pravda,“ přisvědčil Chory. „A vlastně jsem se vám za to chtěl omluvit.“
„Omluvit?“
„Víte, starý pán vás nenáviděl. Hádám, že vím proč. Zkoušel jsem to léčit, ale… v jeho věku...“
„Poslala jsem pro vzácné orchideje z podhůří,“ přiznala Viky, „ale odmítl to vypít.“
„Nicméně,“ přešel toto téma Chory, „ať již vás pan Koždoň nenáviděl z jakéhokoliv důvodu, byl to předseda Rady a nenechával se zmítat hněvem. Jeho odsudek měl racionální základ. Víte, váš křižník představuje pro město bezpečnostní riziko.“
„Prosím? Všechny své dívky pravidelně kontroluji a mám také zásobu odvarů na každou nemoc...“
„O tom nemluvím. Mluvím o tomhle,“ řekl Chory a poplácal třípalcové dělo na zádi. „Nechávat si takhle silně vyzbrojený subjekt přímo před hradbami zkrátka nelze. Bez ohledu na to, jak s vámi sympatizuji.“
„Když budu součástí města, bude křižník bránit město.“
„Obávám se, že byť byste se stala cechovnicí, pochybnosti o vaší věrnosti budou přetrvávat. A navíc loď nemůže být současně bordelem. Musí být plně bojeschoná a plavbyschopná… nejlépe na obě strany Olzy, což se dá vyřešit úpravou mostu.“
„Eventuálně se můžu vylodit na břeh,“ připustila Viky. „Když mi město dá vhodnou budovu pro můj provoz, dám mu k dispozici loď.“
Chory se pousmál. „Takhle to nechodí. Jsme v Cechu, pamatujete? Město do toho nemá co mluvit. Váš mistr pro vás vyjedná výměnu lodi za stavení. Tedy, pakliže se vám podaří do Cechu vstoupit, samozřejmě.“
„Pokusím se o to,“ přiznala se Viky.
„Každopádně musí město váš křižník vyřešit, a to brzy,“ varoval Chory. „Nicméně, stanu-li se předsedou já, bude pro mne snadné zajistit svým podřízeným adekvátní pracovní podmínky v nějaké pěkné budově ve městě. Obávám se ovšem, že mí protikandidáti to vidí jinak. No, za měsíc se ukáže. Bude to zajímavé. Pro vás možná víc než pro mě.“
„Hm,“ zabručela Viky nenaladěně.
„A proto jsem se vám přišel omluvit. Za město. Chci, abyste chápala, že pokud vás město vyžene, nebude v tom zloba a zášť. Jen chladná kalkulace dána nutností přežít. Věřím, že tomu rozumíte.“
„Dokonale.“ zamumlala Viky bezvarvě.
„Přijměte tedy, prosím, mou omluvu,“ řekl Chory vážně a uklonil se. Pak se poroučel. Viky chvilku počkala a pak si třikrát uplivla přes levé rameno.
Když pan Chory vstoupil do hlavní kabiny, narazil přímo na pana Millera. Protože ten sebou měl také suitu čtyř mlynářů zvyklých házet padesátikilové pytle zrní. Bylo ve dveřích najednou poněkud těsno.
„Pan Miller,“ naznačil Chory úklonu a skoro se mu povedlo zamaskovat v hlase odpor. „Co vy tady?“
„Pan Chory,“ zachrčel Miller. „A vy?“
„Pro mne je to součást řemesla,“ pokračoval Chory tichým, kultivovaným hlasem. „Ale vy? A poběhlice…?“
Miller poskočil, zrudl a tasil svoji čezetu. Ihned na něj přes Chorého ramena mířily dva kompaktní samopaly Kriss-Vector.
„Ts ts ts, pane Miller. Taková nezdvořilost vůči hostitelce… Nedáte si se mnou raději pivo, na usmíření, a na uklidnění? Rada lékaře.“
„Od vás nepozřu nic, ani kdyby to měl být lék na Bílou nemoc,“ zasyšel Miller, ale zbraň sklonil. Kriss-Vectory zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, nezbyl po nich ani náznak.
„Ach. Bílá nemoc. Nemáte ponětí, jak ji nakonec ti Drancíři vyléčili? Vy přece víte, co se kde v Pustině... šoustne… Ah, a vlastně pan Kohn na tom participoval, půjdu se tedy zeptat jej. Pěkný večer, pane… Millere.“
Zanechal mlynáře, střídavě rudnoucího a blednoucího, za sebou, a odplul směrem ke Kohnovi, který právě na baru vysvětloval, co to je bar micva. Miller schoval zbraň, zhluboka se nadechl a ochotně přijal pozvání na pivo od Mogha, který se nachomýtl úplnou náhodou, skoro jako by ani celé představení nesledoval zpoza štítu celkem těžkého kulometu.
Usadili se bokem do pohodlných křesel vyplétaných vrbovým proutím a zakrátko domluvili oboustranně výhodný kšeft: Moghova karavana doveze Millerovi zrní za nákupku a Miller z pozice radního přikáže strážím vpustit karavanu celou bez proclení. Stane se tak příští středu.
Když se však Mogh pokusil stočit rozhovor na Viky a její případný cech, Miller se [5] netvářil moc nadšeně, kroutil se a očividně mu to téma bylo nepříjemné. Dokonce ani nadhozená otázka daní a tedy příjmů do cechovní pokladny jím nehnula.
„Víte, já si myslím, že by tady vůbec být neměla,“ vyhrkl najednou Miller. „Takový vykřičený dům – to kazí lidi. Pochopte, já nemám nic proti tomu, když si mladý muž… nebo ghoul… zajdou sem tam za, jak bych to, profesionálkou, konečně řemeslo chce fortel, to jako jo, ale aby až takhle… a tak veřejně… a teď co ti vdaní muži, že ano. Prostě já si myslím, že to není dobrý nápad. Ať zvedne kotvy a odpluje po proudu třebas do Kurwiné. Tam za ní můžou chodit třebas Dracníři, nebo co to tam žije.“
„Ach tak,“ řekl Mogh velmi, velmi opatrně, protože odsudek na něm nesměl být vidět, ale současně si nemohl, po předchozím vychvalování, dovolit otočit podle Millerova větru. „Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel, asi proto, že jsem neměl dosud to štěstí a zůstávám sám. [4] Děkuji za váš názor.“ S tím se rozloučil a ajen tak tak stihl bleskovou grimasou varovat Viky, která se již hnala k Millerovi s úsměvem na tváři. Nyní prudce změnila směr ke své zástupkyni Anně. Ta, jakožto jediná černovláska na palubě a vlastně v celém městě, budila zasloužený rozruch. Lidé se jí ptali, jak si to barví, případně proč si to neodbarví na normální blond, nebo aspoň nezakryje, a nebyly výjimky, kdy paní měštka zahlásila něco jako „negrovlasá cuchta a nestoudnice“ a pan manžel horlivě přitakal, schovávaje za půllitrem nečekanou erekci. [6] Anna si všimla, že se u ní na okamžik zastavil i pan Chory, zpod přivřených víček si prohlédl dav fanynek, kterým se černé vlasy líbily, a pak se s nimi o chvilku později nenápadně setkával a na něčem se domlouvali.
„Pane Šmíd, dáme kšeft?“ oslovil kováře Mogh.
„Jo,“ přisvědčil Šmíd a ukázal na stoličku. „Můj syn,“ představil rovněž holohlavého, ale také holobradého pořízka vedle sebe. Mohl mít tak sedmnáct let a zatímco jeho otec měl svalnaté pracky, tenhle byl svalnatý celkem rovnoměrně. Patrně se naučil kovat i nohama a břichem. Oba jsou si zřetelně podobní a oba mají obličeje dohněda opálené a očazené výhní výhně.
„Vy jste ten potulný ghoul, co chce jít s karavanou do hor.“
„Popravdě, pane Šmíd, vlastně jsem zewellák. Ale s tou karavanou jít chci. A chci v ní mít vaše zboží. Jak jsem říkal, pasti, hroty, nože, sekery, ocílky… a také mne velmi zaujala ta krásná zbraň, co máte v pracovně na zdi. To je kord, že?“
„Ne,“ řekl Šmíd. „Kord má tenčí a užší čepel. Tohle se jmenovalo jinak, tehdy, dávno před Pádem… co vy o tom můžete...“ Pak se zarazil a zamyslel. „Vlastně vy asi něco jo.“ Pousmál se. „Každopádně je to můj majstrštyk, ten neprodávám.“
„Ale můžete vyrobit něco podobného, že? Znám ve Slovakistánu sběratele, ten by za to dobře zaplatil.“
„Sběratel ze Slovakistánu že by měl víčka?“ zapochyboval Šmíd. [3] Pak se podrbal na holé hlavě. „No, možná jo. Já teda cílil přesně na druhou stranu.“
„Drancíři? Ne, moment – Olmütz?“ uhodl bystře Mogh. „Příští měsíc tam jedu s karavanou, mohu jim něco vzít. Co by to mělo být?“
„No to je to,“ pokýval hlavou smutně Šmíd. „Když já nevím.“
„Chcete prodat, a nevíte co?“ podivil se Mogh.
„Jo. Líbí se mi, že v Olmützi jsou lidi solvin.. sloven… mají peníze, a přitom jejich kováři nestojí ani za psí štěk. Takže bych tam chtěl exlap… explod… rozvíjet svůj kšeft. Ale to musím napřed poslat něco, čím si udělám značku, chápete, něco, co prostě všem ukáže, že já jsem někdo. Musí se jim to trefit do jejich vkusu, musí to být něco neobvyklého a přitom na tom musí jít ukázat, kdo je tady mistr. Chápete?“
„Chápu,“ přisvědčil Mogh vážně. „To opravdu není jen tak.“
„Není. A teď ten průser. Měl jsem společníka, takového třasořitku, trochu jako támhle ten,“ ukázal Šmíd na Jacka, který právě na palubu táhl v jedné ruce nový plný sud piva, „ale na kreslení a návrhy zbraní a vůbec věciček byl výborný. Jenže přišla Bílá nemoc a on natáhl bačkory. Takže mám kovárnu, mám matroš, mám lidi, mám sakra talent jak cyp, ale nevím, co bych měl kovat.“
„Hm, také mám pár kamarádů,“ řekl Mogh. „Zkusím se jich poptat, třeba někoho něco napadne.“
QUEST: Nakresli novou, neobvyklou, krásnou zbraň hodnou olmützského měšťana či vyššího církevního hodnostáře a současně hodnou Šmídova nadání a schopností.
„A když už hovoříme o těch neobvyklých zakázkách,“ nadhodil Mogh, „co takhle mosaz, tu zvládnete kovat?“
„Jasně. Třiapadesátku, šedesátku, v pohodě. Proč?“
„Protože tenhle křižník sice má děla, ale munice pomálu,“ ztišil Mogh hlas. „Bude třeba přebíjet, což by pan Zapalarka asi zvládl, ale ten zase nemá nábojnice. Kdyby se podařilo je vykovat, pak by mohl Zapalarka nabídnout munici Viky a všichni by na tom vydělali.“
„To není problém. Automatovou mosaz má, vyrobím kopyto, půjde to snadno. I když… mám se teda věnovat zakáce pro Zapalarku, nebo pro Slovakistán? Co myslíš ty, synu? Které z těch zakázek mám dát přednost?“
„Hm,“ zamyslil se syn a vypil pivo. Anna se u něj hned obrátila s plným korbelem
„Ty, táto – a proč ne obě? Společně to zvládneme.“
„To je mi pořádné slovo!“ zařval nadšeně Šmíd a praštil syna do zad, až to zadunělo. [6] Pak si všiml Anny. „A tohle je mi pořádná prdel!“ zařval ještě nadšeněji. Popadl řečené pozadí do pracky, zvedl Annu, až překvapením vyjekla – jakožto zkušená harcovnice dokázala i překvapeně vyjeknout s náznakem potěšení… anebo se jí to fakt líbilo, ono těžko říct – a otočil si ji k sobě.
„Holka, jen tě vidím, a v žilách mi teče rozžhavené olovo,“ zahučel hlubokým hlasem, „a srdce mi buší jak zvon z dělového bronzu.“
„Buší, jo?“
„No to si piš.“
„Hej, a co já?!“ zaječela jiná holka. „Sedím tu s váma celý večer a myslela jsem...“
„No jo,“ zahudral překvapeně Šmíd, „ty jsi taky strašně roztomilá. To by byla nespravedlnost. Kterou já si jenom mám vybrat…?“
„Ty, táto – a proč ne obě? Společně to zvládneme.“
„Hergot to je mi aspoň sloveso!“ zahulákal Šmíd, dorazil čerstvě přinesený tuplák, hodil si Annu přes rameno a provázen synem, jenž s druhou slečnou naložil obdobně, zmizel v podpalubí.
Viky si zmizení zástupkyně všimla a umně přeskupila personál, aby vznikající díry v zastoupení nebyly vidět. Babky dopily piva zdarma, pomluvily všechny přítomné do třetího kolene a odebraly se do města. Nad Těšínem vzlétla světlice, a pak další a další, červená, bílá, zelená… Viky pokynula Jackovi a ten spustil Atomového ježečka, jenž do vzduchu vypálil celé roje různobarevných ohňostrojů.
„To je lepší než když jsem jako kluk ukradl tátovi reaktivní ohňomet,“ zasnil se pan Zapalarka.
Pan Mydlář dokončil kšefty se svými zákazníky, včetně Viky, jíž slíbil dodávat speciální a unikátní mýdla jen pro její manšaft, a pak spěchal domů, protože se blížila čtvrthodina, kdy nejstarší děti již usnuly a nejmladší snad ještě nevstaly.
„Odkoupím od vás recept,“ zastavil spěchající Viky pan Brever. „To pivo je mnohem lepší, a já něco takového hledám od chvíle, kdy mi v lednu umřel sládek.“
„Můžete mít recept i patřičné byliny ve špičkové kvalitě, když se domluvíme na dodávkách piva za dobrou cenu,“ odvětila Viky.
„Karczmarczikovi se to nebude líbit,“ řekl Brever [2], „ale zkusím ho ukecat na sněmu.“
„Dobře, tak jestli to vyjde, tak se stavte… a jestli ne, tak se stavte taky, a nějak už se domluvíme,“ rozloučila se s ním Viky a spěchala upravit osvětlení. Křečkové už toho měli celkem dost a navíc se večer přehoupl do té fáze, kdy je lepší spíš přítmí, než plné světlo. A často spíš úplná tma.
Část hostů se již vytratila do města, část do podpalubí. Mogh se usídlil se dvěma flaškama meine kamaraden a třemi blondýnkami z Orlice v záchranném člunu.
„Tak co, už víte, jak to dělají profíci?“ zeptal se jich.
„Jo,“ mlaskla spokojeně culíkatá, která se hned zkraje kamsi zdejchla s jedním z hudebníků.
„A co myslíte, šly byste do hampejzného cechu, kdyby ho Viky založila?“
„Já ne,“ řekla rezlutně čírovlasá. „Mě to příliš připomíná práci.“
„Cože?“ rozesmála se copatá, „vždyť ty jsi nikdy nepracovala!“
„Právě proto s tím teď nemíním začínat.“ Všichni se rozesmáli.
„Já bych šla,“ řela copatá, „mě se to tady líbí. Ty se máš dobře, za tebou chodí Vojt, ale co my ostatní?“
„Podává se tady jídlo,“ řekla uvážlivě culíkatá, „takže to stejně spadne pod pana Karczmarczyka. A bude to stejné jako v Orlici. Budem muset platit postelné.“
„To by byla škoda,“ zamumlal Mogh. „Nešlo by se s panem Karczmarczykem nějak domluvit?“
„My to zkusíme,“ slíbila za všechny tři culíkatá.
„Výborně,“ řekl Mogh a pak pozvedl obě flašky: „A nyní: Do pekel s Bílou nemocí!“ zavelel.
„Hurá!
O půl hodiny později se člun přilišným kolébáním vyhákl z úchytu a spadl na vodní hladinu. Všichni se však drželi v jednom zmuchlanom chumlu a tak se nikomu nic nestalo.
Co se dělo ve městě
"Firejsi,“ řekl Reinar toho večera, „uvědomuji si, že na tom nejsi nejlíp a nejraději bych tě nechal odpočívat, ale dnešní noc je třeba využít. Budeš mi krýt záda. Vem si pro jistotu něco, čím by ses mohl bránit." Firejs se poohlédl po kůlně a pak se vyzbrojil dobře uchopitelným polínkem. V houstnoucím šeru se oba vypravili směrem ke studni Třech bratří, kde náhodou potkali třetího bratra ve zbrani:
„Greenhorn Akos? No to je ale náhodička. A co to tam máte? Vidím dobře pytel? Kde jste ho vzal? Jdete se mnou.“
„Vzal jsem ho z mlýna,“ zahundral Akos, kterému se náhlé zjevení nadřízeného moc nelíbilo. „Před chvíli odtamtud utekla nějaká ženská a teď je tam tma. I když myslím, že u sýpek někdo obchází.“
„Půjdem tedy potichu,“ rozhodl Reinar. Jako tři stíny se připlížili ke stavení a Akos začal páčit zámek šperhákem.
„Zkusili jste napřed kliku?“ sykl Firejs.
„Jo.“
Další lomcování paklíčem.
„Musíte točit doleva,“ připomněl Firejs.
„No dyť jo!“
„Půjč to sem,“ řekl Reinar. Začali zámek řešit společně a [5-kritický] on bez obtíží klapl a dveře se otevřely.
„Super,“ zašeptal Reinar a posloužil si z jednoho z otevřených pytlů mouky hned za dveřmi. Na římse na krbu leží několik drobností, které tam někdo vytáhl přímo z kapsy: [1] Posmrkaný kapesník, přetržená tkanička, zlomený knoflík. Kromě toho tam je i několik obrázků. Když chlapi spojili své kabáty, mohl ve vzniklém stanu Reinar zapálit zápalku a prohlédnout si je. Některé byly jenom neumělé kresby, jiné byly malovány profíkem, na všech pak byla tatáž žena, blondýnka mírných rysů a andělských očí. Na jednom obrázku byla spolu s malým, mírně tloustnoucím blondýnem, zjevně panem Millerem zamlada. Jiný obrázek byl celý pokreslený srdíčky. Kolem všech byly rozestavěny vyhaslé svíčky.
„Tohle zavání šílenou láskou až za hrob,“ zamumlal Firejs.
„Vysmahnem odsud,“ nařídil Reinar, vrátil obrázky a jak přišli, tak i odešli.
Společně proběhli městem. Hlídku nepotkali žádnou, město bylo jako vymetené.
„Že by byli všichni na křižníku?“ nezdálo se Reinarovi. Dál to ale neřešil. Dokonce ani u pobořených hradeb nebylo tolik strážných, jako minule, a tři stíny snadno prošly ukrytou stezkou. Firejs se přitom podíval do díry, z níž se minule vyhrabal – už tam nebyla, sesula se.
K útulně se plížili plně ve střehu, jako kdyby byli na frontové linii u Kocobędze. [4-kritický] Snadno zpozorovali všechny Betrüberovy pomocníky na hlídce kolem kláštera a podařilo se jim proklouznout kolem, kde je Firejs odvedl mezi pospávajícími nemocnými až k Betrüberově cimře. Dveře nahrazuje tlustá autoplachta a Reinar pod ní opatrně nakoukne dovnitř. V místnosti svítí slabá svíčka, je tam spíš šero než pološero, a ačkoliv pozornost těch dvou je plně zaměstnána, neexistuje způsob, jak se dostat ke schránce pod postelí nebo ke stolku u okna. Na druhou stranu si Reinar může vybrat z široké škály oblečení a prádla, kabátem počínaje a trenýrkami konče; hlavně aby potáhl pánské prádlo, a ne dámské. [6]
„Řekni to ještě jednou,“ prosila dívka na posteli.
Betrüber se zasmál a odkašlal si. „Tvé bledé tělo je jako Mléčná dráha, tvé pihy září coby hvězdné nebe a tvé vlasy hoří jako ranní zora!“
„Juuu!“
Reinar, jehož okoralá duše zůstala nedotčena poezií, potáhl z podlahy širák s plochou střechou. Takové tady nosí jedině Betrüber a jeho lidé. Co dál? Aha, stolek u okna.
Opatrně [3] se Drancíři vyplížili ven, obešli klášter a Akos udělal Reinarovi stoličku, zatímco Firejs hlídkovala. Reinar se natáhl až pod Betrüberovo okno [3] a když zvuky napověděly, že z okna se nikdo nedívá, sebral ze stolu nějaké papíry.
Teď už to začalo být opravdu riskantní, ale přesto se ještě Firejs, který nádvoří viděl za dne, vrátil, aby našel nějakého spícího ošetřovatele, jemuž by se dal ukrást oděv. [6] Skutečně našel jednoho spícího pod stanem a obloženého svým majetkem, jenž byl náhle ztenčen o kabát a klobouk.
Když s touto částí plánu skončili, vrátili se do města stejnou cestou. [2] Museli jen chvilku počkat, než po pěšině mezi rozvalinami prolezl ubožák z útulny, který se vracel z města patrně z nějaké zlodějny. Opět proběhli městem, Reinar se vplížil do mlýna [6] a došlo mu, proč jsou hned u dveří ty pytle: Ráno si pro ně asi přijede kupec. Tak za ně schoval klobouk, jako kdyby ho tam odhodil rozradostněný návštěvník a on zapadl dolů. [5-kritický] Při odchodu mu ještě Firejs poradil, aby za sebou taky zamkl. Což společnými silami učinili.
V té době už byl Reinar s nervami tak napjatými, že si ani nevšiml, že je u studny opustil Sybr Akos. Nevadí. Vzhůru do špitálu.
Pochmurná budova bývalého kostela zívá tichem. [3] Osvědčená cesta přes okno na oratoř funguje i dnes. Společně se proplížíte do sakristie a v tlumeném světle malé svičky si ji prohlížíte. Není tam ale nic nečekaného. Štůsek poznámek k léčbě a hranička knih dávají tušit, že pan Chory je gramotný. Píše olůvkem na březovou kůru a má ostrý, špičatý rukopis. Pak tam má ještě nějaké papíry s cechovními věcmi, soupis berní, účty, mapy kraje. [1] Nic, co by vypadalo zajímavě.
Pod stolem je ke zdi přišroubována malá ocelová skříňka přepásaná ocelí. Hlavice šroubů jsou střelené pistolí, takže ani s nástroji nelze schránu odebrat. A trezorový zámek zjevně vyžaduje nějaký speciální klíč.
Jinak je zde ještě prosté lůžko, pracovní blůza, plátěné kalhoty, kožené kalhoty, svetr, košile, druhá košile, nátělník, trenýrky, druhé trenýrky s lampasy, mírně děravé podvlékačky, pochromovaný suspenzor, tlusté teplé spodky, proužkované podkolenky, ponožky, pár onucí, plášť do deště.
Na lůžku leží malá ohmataná knížečka, předválečná, jsou to verše Wisławy Szymborské, založené lístkem vrby na stránce, která praví:
Umrzeć - tego nie robi się kotu.
Bo co ma począć kot
w pustym mieszkaniu.
Wdrapywać się na ściany.
Ocierać między meblami.
Nic niby tu nie zmienione,
a jednak pozamieniane.
Niby nie przesunięte,
a jednak porozsuwane.
I wieczorami lampa już nie świeci.
„Je tu někdo?“ zazní za dveřmi hlas slepého apatykáře. „Pane Chory?“ [5 – kritický]
Když oba drancíři zarytě mlčí, zase odchází zpátky do chrámové lodi, dohlížet… ehm, doslouchat… na nemocné.
Tak co dalšího? V sakrystii asi nic. Reinar pohodil Betrüberovy papíry na zem k lůžku, jako kdyby mu vypadly, když tady seděl a četl si knížku, nyní očividně odhozenou stranou.
Dracníři se dále opatrně a potichu vydali do vedlejších chrámových lodí, kde v jedné našli dobře zařízenou drogistickou laboratoř pro přípravu různých odvarů a léčiv. [1] Firejs, zmámený tmou, vrazil do laboratoře a ta se rozcinkala. Apatykář nyní šel najisto k nejbližšímu nemocnému a vzbudil ho.
„Prosím vás, pane Broniewski, mohl byste se rozhlédnout? Mám pocit, že některý nemocný se vydal na záchod na špatnou stranu.“
„Uh… jasně… máte svíčku?“
„Tady.“
Kostel osvětlila záře odrážející se od oprýskaného pozlátka a kaluží vody na zemi. [6] Reinar a Firejs leželi na zemi vedle bokem odhozené zpráchnivelé kostelní lavice a Reinar si v tom světle všiml maličké lahvičky na hraně laboratorního stolu. Ostrým Choreho písmem zde stálo „Šmíd“.
„Nikde nic,“ řekl nemocný. „Všichni spí.“
„Děkuji vám,“ řekl apatykář a svíčka zhasla. Bylo slyšet sípavý dech starého muže, jenž pomalu přišel až k laboratoři, zde se opřel o sloup a – no, číhal. Jinak to říct nelze.
Oba drancíři tajili dech, jenže to taky nejde napořád. Navíc je přesně v tu chvíli, kdy se nemohli ani pohnout, začalo příšerně svědit na nose, v uchu a… ehm, a tak. Apatykářův dech co chvíli zcela pohasl, jak jej zatajil, aby mu neuniklo ani zašramocení. Pak pomaličku, polehoučku vytáhl ze záňadří podivnou pistoli s velmi širokou hlavní. Ve tmě nebylo vidět, co to je, ale asi něco, s čím se ten bláznivý dědek nebál střílet naslepo v kostele plném nemocných lidí.
Firejsovi prasklo v čéšce a hlaveň pistole se natočila přesně tím směrem. Bylo naprosto zřejmé, že ještě jedne zvuk, a apatykář začne střílet.
V tu chvíli se obloha před kostelem rozzářila do ruda a odražený svit ukázal starce v dlouhém špinavě bílém hábitu s [6] širokoúhlým omračovacím tázerem, zbraní, vyrobenou původně pro „nesmrtící kontrolu davu“ a používanou dnes lidmi, kteří také potřebují složit člověka, aniž by, jaksi, poškodili zboží. Reinar jich několik kdysi viděl, kdysi dávno, to ještě za Chrome Reda…
Zazněly další výstřely signálních pistolí a přibyly další odstíny. A do toho začal řádit křižník a obloha se stroboskopicky rozblikala všemi barvami gay pride. Nemocní se začali probouzet a zmateně halekat a Reinar vystartoval, popadl lahvičku, odksočil zpátky a spolu s Firejsem proběhl portálem dříve, než se mohl kdokoliv vzpamatovat, nebo si jich vůbec všimnout. Zamířili raději rovnou směrem ke skrýši, [1] když v tom zazněl výkřik „Stůj, drancíři!“
„To jako my?“ zeptal se Firejs nahlas.
„Jo,“ odtušil Reinar a prudce změnil směr, aby se vyhnul hordě strážných v protisměru.
No a pak to začalo být zajímavé.
To bylo tak:
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila a v městě byl klid. Reinar s Firejsem ještě někde lozili, ale to už Sybra Akose nebavilo. Od řeky se ozývalo nějaké juchání. Byla tma jak v pytli, jen vnitřní hradební zeď, jež byla, stejně jako vnější, kdysi natřena vápnem, aby byly líp vidět siluety narušitelů, se v ní bělala. A na ní velká černá skvrna pnoucího se psího vína.
Sybra ji upřeně pozoroval.
I po deseti minutách se stále ještě pnula přes zeď. Malá část tmy se ale pohnula – byl to jeho známý z hospody a trochu se ošil, čímž se prozradil.
Sybra počkal ještě chvíli. [2] Bylo dokonalé ticho, nikde ani živáčka, jen ti – vy - dva.
„Tak co,“ oslovil jsi jej, když ses připlížil tak tiše, až se polekal. „Připraven?“
„Jasně,“ řekl, ale nezdál se být moc nadšený. Asi už noční zimou prokřehl. „Máš lano? Vylez první a hoď mi ho.“
[3] No jasně. Nejsi dnešní.
„Ty lez první, udělám ti stojku.“
„Tak jo,“ souhlasil nenaloženě. Za chvilku už se drápal přes zeď a funěl u toho jak dýchavičný jezevec.
„Jsem tu,“ sykl posléze. „Vzduch je čistý.“
[5] Ruče ses chopil psího vína a vyšvihl se na hradební zeď. Z druhé strany bylo dost otrhané, jako kdyby tudy někdo jen pár dní zpátky lezl na druhou stranu. Jinak jsi z výšky hradební zdi viděl [4] akorát tmu hájku rostoucího na Zámeckém vrchu.
[6] „Jak víš, že je vzduch čistý,“ sykl jsi na svého kumpána. „Běž se podívat trochu kolem, já se tady přikrčím do toho šáší a budu tě krýt!“
„Je na zdi, střílejte!“ zavyl dědek z plna hrdla. Poněkud netaktické, napadlo tě, ale v tom se ve tmě hájku otevřela dvířka několika petrolejových svítilen a oslepila tě.
„Městská hlídka!“ zařval silný hlas, „Odhoď zbraně nad hlav… pierun!“
To klení jsi zaslechl už jenom tlumeně, neboť ses převalil přes korunu hradby a spadl zpátky do ulice. Přitom tě [6] do boku bolestivě píchl škorpík a liháček+palivo, sirky, mapy+propiska, svítilna, lékárnička, zrcátko, kalimba a šperhák. Pytel a provaz ti spadli na hlavu. Ihned ses ale zvedl a upaloval nazdařbůh. Od brány Přátelství i od strážnice dusaly početné boty a nad město se zvedla červená světlice. Zahnul jsi do ulice na Przykopě a sprintoval podél náhonu, protože od hradeb nad řekou zazněly také výkřiky strážných předávajících si naučeným systémem povely. Vzduch křižovaly další světlice. [4] Proběhl jsi kolem Šmídova hamru, kde se rozsvěcely pochodně a hulákali tam dva tovaryši, které Šmíd nechal doma hlídat, [4] i kolem Millerova mlýna, kde to celkem utěšeně spalo. U studny Třech bratří ses na chvilku zastavil [3] a pak vystartoval nahoru po stejnojmenné ulici s nadějí, že do kopce tě pronásledovat nebudou. [2] Bohužel jsi jim o tom zapomněl říct, takže tě pronásledovali i sem. Na Rynek se ti nechtělo, takže jsi pokračoval ulicí Waclawa Olszaka a pak prudce doleva, protože od Bobří branky přibíhali další strážní. Už víš, proč byly předtím ulice tak pusté: Všichni číhali v záloze.
„Stůj, drancíři!“ ozvalo se dkesi za tebou, ale nemínil jsi poslechnout.
Před mýdlárnou postával chlápek s širokou popravčí sekerou v ruce, [4] ale povedlo se ti proběhnout kolem něj.
Firejs s Reinarem zakličkovali jak turbomyši a zamířili ulicí Jozefa Kiedrona k Bobří brance. [6] U jednoho nádovří v uličce se na okamžik zastavili a převlékli a když byl dusot pronásledovatelů za rohem, začal Reinar řvát “Pomoc! Vražda!“ V poslední chvíli si vzpomněl na lahvičku z laborky. Strážní s pochodněmi přiklusali a spatřili chlápka v betrüberovském kabátě, betrüberovském klobouku, jak se sklání nad bezvládně pohozeným chudákem v hadrech jak z útulny s obličejem zalitým vazkou temnou kapalinou a snaží se mu dát první pomoc.
„Pomoc!“ zakvílel Reinar pateticky, „Volejte pana Choreho!“
„Kam?!“ vykřikl strážný.
„Tam!“ vykřikl Reinar a ukázal na zarostlý dvorek se strženou zdí.
„K Bobří brance!“ vykřikl strážný, vypálil žlutou světlici a vystartoval. Sotva šos posledního vojáka zmizel v křoví, Reinar a Firejs vzali roha do dvorku na opačné straně ulice, do úkrytu.
Sybr Akos zatím svištěl po Mincovní ulici, kolem knihovny. [3] Od Hluboké třídy k němu mířil nějaký dusot, tak to zahnul doprava.
„Vražda!“ ječel kdosi někde vzadu. Napadlo ho, že by měl možná zastavit a vysvětlit, že s tímhle on nemá nic společného, ale pak ho to přešlo. [5] Vyběhl na Zámkovou ulici, přímo před kasárna. Naštěstí za ním v dálce vykvetla žlutá světlice a všichni strážní běželi tím směrem. Branka do kasáren zůstala nehlídána, otevřel si a prošel hradbami. [3] Právě včas, protože po ulici proběhla další hlídka. Od Bobří branky přilétla zamítavá červená a stráže začaly prohledávat každou ulici.
[3] „Zkontrolujte i Zámecký vrch!“ křičel na ulici kapitán Wojoczek. Byl čas někam se pohnout, ale kam? [3] U zdi, kde prve zkoušel přelézt, vysedával dědek, upíjel z polní láhve a nadával. Akos cítil, že už toho má dost, takže našel nejbližší křoví a zkusil se do něj nacpat. Ukázalo se, že to je jakýsi smotek ostnatého drátu prorostlý všemožným bejlím, ale povedlo se mu do toho vlézt a trochu se zamaskovat. Snad si ho tu nikdo nevšimne.
Na druhý den
První procitl Sybr Akos, protože mu byla zima. V ranním šeru upravil své maskování, víc udělat nemohl, protože v okolí pořád někdo šmejdil.
V poledne začalo sluníčko připékat, a kolem byl pořád ruch. Strážní na sebe pokřikovali, prohledávali každý kout. Odpoledne už bylo docela teplo, naštěstí měl sebou čutoru s vodou.
Do večera se to táhlo, tak aspoň spal. [5] Nenašli ho.
Hloupé bylo, že se nestihl najíst.
Reinar a Firejs měli také veselé ráno.
„Jak to myslíš, ´nejde dolů´?“ žasl Firejs.
„No, nejde, asi se to nějak zažralo nebo co,“ mumlal Reinar a drhl mu rozbitý obličej kusem hadru namočeném ve vodě s popelem. „Já mám ty svoje ruce taky pořád černé.“
„Proč jsi to na mě lil?“
„Já myslel, že to je nějaký sirup a že nás to namaskuje.“
„Je to nějaké zatracené barvivo!“
„Hele, stejně nemůžeš mezi lidi.“
„Ale už navždy,“ děl Firejs pochmurně.
„Hele, z hadru to pouští.“
„Ale z kůže ne. Ani trochu. I nehty mám obarvené. Dosáhli jsme vůbec něčeho?“
Reinar byl ovšem protřelý velitel: „Dosáhli jsme slavného vítězství, vojáku. A teď mlč a vař, jdu lootovat… chci říct, pohřbívat.“
Reinar si ovázal ruce hadrem a za chvíli už pohřbíval další dávku ťuhýků. [4] Dneska vozil, hrobař pohřbíval, a práce jim šla dobře od ruky. Ukázalo se, že ten přístěnek na severní straně špitálu, je vlastně márnice. Tak se aspoň podařilo Reinarovi spatřit Choreho, jak se baví s apatykářem, při další jízdě zase potkal holku z hampejzu, která nesla byliny (+ 8 Tv pro Viky) a s níž pod rouškou flirtování v rychlosti prohodil pár slov o nočním dění. No a potřetí zase viděl, jak přes rynek jde pan Miller se všemi svými tovaryši ozbrojenými po zuby pistolemi a silnými sochory pro práci s mlynskými koly. V tu chvíli se rozštěbetaly babky: „Jde sem radní! Radní, pane Miller, co to je, člověk nemůže být jistej ve svý posteli, že ho v noci zamorduje nějakéj drancíř, včera ubodali chudáka pana Betrübera tady na ulici, všechny nás zamordují, zapálí nad náma naše střechy...“, et cetera, ad absurdum.
Miller se zastavil, jako když ho udeří.
„Cože? Betrüber je mrtev?“
„Já nic nevím,“ dušovala se babka, „ale lidi říkají!“ Ostatní jí přizvukovaly. Na to, kolik toho včera vypily, byly čilé jak rybičky.
„Kdy? Kde?“
„V noci tady v ulicích směrem k Bobří brance, asi se vracel domů...“
„Dobře...“ řekl a pomalu vychládal. „Hned teď si o tom promluvím s panem Wojoczkem,“ slíbil dělnému lidu a vyrazil na rathaus.
Za této situace Reinarovi přišlo poměrně netaktické vůbec se zmiňovat o drancířích a mlčky vozil mrtvé. [1] Cestou se mu zdálo, že mu jedna mrtvola vypadla, tak ji naložil, ale když ji začal hrobař zahazovat, začala se hýbat. Nebyl to mrtvý, byl to ten ghoul, co se včera dožadoval balzamování a nyní, nalitý jak slíva, polehával po ulicích. Spílal hrobařům dobré dvě hodiny, než si pro něj přišli kámoši.
Reinar si vydělal 2 TV a doma jej čekal věrný černá huba Firejs s večeří.
Tommy dorazil k panu Schneiderovi odpoledne, ten přesto ještě vyspával.
„Rozmyslel jsem si to,“ pravil. „Budu ti dávat dvě víčka za den, ale budeš spát někde jinde, budeš ke mně chodit na tajno, a nikomu nesmíš říct, že pro mě pracuješ, ani kdby se ptal. Platí?“
Tak jo, řekl si Tommy a hned dostal první úkol. Ve sklepě Schneiderova salonu byly kovové barely s terpentýnem, které musel přelít do dřevěných sudů. Ty stály po hloučcích nakupeny kolem dřevěných pilířů držících celý dům. Tommy se snažil moc terpentýnu nevybryndat, ale dřevěný žufánek, který k tomuto úkolu dostal, byl rozeschlý a tekl.
Večer ale nedostal vyhubováno, naopak, dvě víčka a ať přijde zítra zase.
Mogh pomáhal s úklidem, vesele si u toho hvízdal a vůbec budil dojem naprosto spokojeného člověka.
„Posaď se,“ vybídla Viky Annu a odložila bokem další štos poznámek a účtů.
„No, já asi raději postojím,“ zakřenila se Anna.
„Až tak?“
„To bylo, jak když vodní hamr ohýbá podkovu,“ zavrněla zástupkyně. „Až do rána bílého.“
„No, říká se, že plešatí jsou nejvýkonnější,“ připustila Viky.
„Ale, on není plešatý, on si tu hlavu holí. Ráno už tam měl chmýří. I na bradě. Ale ohanbí má rezavé, stejně jako syn.“
„Koukám, že jsme ty naše radní proklepli fakt do hloubky.“
„No, spíš oni nás, teda alespoň v tomhle případě, že jsem tak smělá, ufff...“
„Jasně,“ usmála se Viky. „Jak si vedli ostatní radní?“
„Miller si dal pivo, ale netvářil se nadšeně, tak si dal druhé a to mu nesedlo, tak to zkoušel zajíst chlebíčkem, ale nechutnal mu, tak si dal salát, ale ani to nebylo ono, tak zkusil žaludenčí likér, ale ten nebyl to, co si jeho pajšl žádal, takže to zkusil přebít pivkem a pak ještě jedním...“
„Na pravoboku nebo levoboku?“
„Směrem do Pustiny.“
„Tak to nevadí. Co další?“
„Schneider se převlíkal asi osmkrát za večer a probíjel to xanderovou limonádou, nakonec si navlíkl halenku na nohy, kalhoty na ruce a vylezl na přední stěžeň, kde mával rukama a dělal krá, krá. Jeho vlastní tovaryši jej svěsili, zabalili do brokátu a odnesli.“
„A Chory?“
„Oh, chladný džentlmen,“ usmála se Anna. „Holky pravily, že v posteli velmi nápaditý a ta jeho odtažitost je docela vzrušující. No, na mě by to asi nepůsobilo, ale své fanynky má.“
„Kohn?“
„Že prý si počká, až bude mít tu slevu na všechno.“
„No, všeobecně vzato, jsme chudí jak kostelní myš, ale myslím, že to dopadlo dost dobře,“ shrnula Viky. „Wassermann nám nebude házet klacky pod nohy a jestli se někam vyšvihneme, pomůže nám. To mi přijde jako hlavní úspěch večera.“
„Až jestli?“
„Myslím, že rád pomůže lidem v nouzi, ale nemá rád naprosto neschopné mamlasy. Našim úkolem je přesvědčit ho, že patříme do té první kategorie, ne druhé.“
„Jasně.“
„No a zbytku města jsme ukázali, do můžeme nabídnout a že nekoušeme. Já myslím, že to je dobrý tah. Teď necháme prach trochu opadnout a pak uvidíme, co dál.“
„Oj, ty svatá prostoto,“ zaříkával Miro kocovinu, „pašol ty v čort, in nomine Patris, et cetera.“ Pak strčil hlavu do kýble se studenou vodou, napočítal do třiapadesáti a když ji vytáhl, byl dokonale probuzen a připraven na další dobrodružství. Rozverně se vydal k městské bráně.
„Nejsi Drancíř?!“ vyjel na něj bojovně strážný.
„Neblázni,“ mírnil jej druhý, „to je ten, co pomáhá Wassermannovi opravovat studně, viděl jsem ho včera na rynku.“
„I tak by to mohl být Drancíř,“ zamumlal nepřesvědčeně první strážný.
„Je ve městě problém s Drancíři?“ zajímal se Miro.
„Ano. Včera jich asi dvacet přepadlo město, podřízli všechny v útulně pana Betrübera a snědli psa pan Klusové.“
„I psa!“ podivil se Miro.
„No, možná se jenom zaběhl z toho ohňostroje,“ poznamenal druhý strážný a odmávl Mira dál.
Podobný dialog proběhl i u branky na Zámecký vrch, ale tam to bylo patnáct Drancířů a brahmína.
Práce pro Wassermanna byla jednoduchá a prostá a hnusná a smradlavá, protože studna na Zámeckém vrchu byla zanesená smradlavým blátem a [5] tři chlapi v gumových oděvech museli vybrat věru pěkných pár desítek věder bláta. Slunce se již klonilo k obzoru, když Wassrmann přitáhl dvě vědra čpící chlorem a chrstl je do studně.
„Fajront,“ prohlásil a protáhl si záda, až to zavrzalo. Pak vyplatil pět víček na ruku. „U mě hotovo,“ řekl svým pomocníkům, „jestli sháníte další práci, zajděte za panem Vojtem a helfněte mu s těmi hradbami. Řekněte mu, že vás posílám já a nejděte pod pět víček.“ Rozloučil se kývnutím hlavy a odkráčel ke své rotundě.
Kultakutri, díl druhý
Ve čtvrtek zrána bylo na radnici dost mrtvo. Vojtovi měli tichou domácnost, ona ho podezírala, že zneužil příležitosti, on byl naštvaný, že ne. Písaři od časného rána pracovali na svých úkolech.
Pak dorazil pan Miller a začal bengál.
„Kde je Wojoczek?!“ křičel, až mu přeskočil hlas.
„Tady jsem,“ zamručel mrzutě hledaný kapitán městské stráže v zablácené a umolousané uniformě, pod očima kruhy, jako kdyby celou noc místo spánku sepisoval další tah role-play hry.
„Co jste dělal v noci?“ ječel Miller. „Prý tady řádily tři tucty nájezdníků se sekyrami, podřízli Betrübera, odehnali všechny brahmíny a zapálili radnici!“
„Radnici?“
„Lidi to říkají!“
„Moji lidé tvrdí, že těch Drancířů bylo asi osmnáct a podřízli Betrüberova pomocníka,“ mírnil jej Wojoczek. „Ale mám-li být upřimný, myslím si, že jich bylo o dost méně.“
„Kolik?“
„Dva. No, možná, přinejhorším, pět. Ale víc ne. Strach, noc, velké oči.“
„A ten Betrüber?“
„Byl viděn jeden z jeho pomocníků, jak ošetřuje nějakého pobodaného či pořezaného chudáka. Ale podle Betrübera mu nikdo nechybí.“
„Takže Betrüber žije?!“ zasyšel Miller nenávistně.
„Ano.“
„Já ho zabiju!“
„Proč?“
„No, protože… no… hele, to je moje věc!“
„Jak myslíte, pane Miller, ale jestli začnete vraždit lidi kolem města, bude to záležitost pro cechovní sněm. Což nás přivádí k dalšímu problému.“
„Ano?“
„Ti velkopolští poutníci, co tudy procházeli předevčírem poslali z Bialska posla se vzkazem. Shánějí se po jednom svém muži. Nemůžou ho nikde najít. Od Měškovy sochy odcházel, to vědí jistě. Prosí nás o pátrání.“
Do místnosti vstoupil pan Chory, přehlédl pilně pracující úředníky, pavučiny v koutech i pana Millera jediným unylým pohledem a zastavil se u Wojoczka.
„Slyšel jsem, že bylo veselo,“ začal bez pozdravu.
„Zrovna tady pana Millera seznamuji...“
„Ano, slyšel jsem podstatnou většinu.“
„Nezahlédli včera vaši lidé něco podezřelého?“
„Ne,“ odtučil pan Chory, „moji lidé nic podezřelého… nezahlédli. Vy jste nikoho nechytil?“
„Ne. Zmátli nás velmi inteligentně přichystanou sérií únikových manévrů. Ale myslím si, že někteří ještě budou ve městě.“
„Nemáme lovecké psy?“
„Pane, psi nejsou cvičení ke stopování lidí.“
„Ne?“ podivil se Chory, „a k čemu tedy?“
„K lovu zvěře.“
„Aha.“
Dorazil Kohn a z druhé strany Vojt.
„Šalom alejchem, já slyšet patnáct drancířů na brahmínách rajtovat celá noc po střechách města a pít krev ubohá panna, co na tom pravda?“
„Nic,“ odsekl Chory.
„A co my s tím udělat?“
„To je otázka tady na pana Wojoczka.“
„Pánové, půl roku vás upozorňuji, že mám podstav a nutně potřebuji nové lidi!“
„To my všichni,“ odtučil Miller.
„Ale obrana města by měla být prvořadá,“ dupl si Wojoczek. „Ptáte se mě na řešení a já říkám, že chci dvakrát tolik lidí a mrmlymrmly mrmly.“
„Cože?“
„A noktovizory,“ zamumlal potichu Wojoczek, ale Kultakutri ho stejně slyšela.
„Kdyby být pasivní složka obrany města plně aktivní, nemuset tolik vadit, že ona je aktivní složka tak pasivní,“ podotkl Kohn. „Ty hradby co, proč ony ještě nestát?“ zeptal se přímo Vojta.
„Stejná potíž, pane Kohn, nejsou lidi, nejsou peníze.“
„To já věřit to být potíž, ale ona ta potíž být stále stejně potížovatá už celá zima a to kus času.“
„Byla tady Bílá choroba. Navíc v zimě nejde zdít.“
„Pošlu za vámi pár dobrých chlapů,“ zamíchal se do rozhovoru Wassermann, „aby dali ty zdi do rychtiku. U mě se činili dobře.“
„Už jste dodělal vše potřebné?“ zajímal se Chory.
„Vodní zdroje budou dneska sanovány všechny."
„A co náhon?“ vypískl Miller. „Bude větší náhon?“
„Náhon větší nebude,“ odtušil Wassermann, „protože by svedl bokem příliš mnoho řeky a ta by ztratila svůj přirozený ráz.“
„Cože prosím?“
„Větší náhon nebude,“ řekl Wasserman rezolutně. „Krom toho by to podemlelo hradby a to nám připomíná, že právě jejich oprava je hlavní problém.“
„Hlavní problém je neschopnost kapitána Wojoczka,“ zaskřípěl zuby Chory.
„Chci víc lidí!“
„Já myslet hlavně ty hradba aby stát,“ řekl Kohn.
„Chci víc peněz!“
„Já dát vám tady třicet víček svoje a vy začít opravu hned teď dnes a na sněmu my zhodnotit jak vy postupovat,“ ruply Kohnovi nervy a sáhl po váčku.
„A já dám rád víčka na obranu,“ řekl Chory, „ale ne neschopnému člověku. Najmu několik lidí, kteří pomohou městské stráži v plnění hlídkových povinností.“
„Když vy, tak já také!“ vyskočil Miller.
„Možná by měla mít každý dílna vlastní hlídku,“ poznamenal ironicky Wojoczek.
„To už jsme tady kdysi měli,“ odtušil Wassermann.
„Co když mi teď všichni raději se uklidnit?“ zvolal Kohn. „My teď všichni jeden nádech, ano? Pan Chory, vy taky potřebovat dýchat, já to na vás vědět.“
„Vy jste šašek, Kohn.“
„Šašek oni být na křižník. Taky velká kulometa oni tam mít. My možná začlenit je do obrana a tak mít uvolnit lidi z brána.“
„Cože?“ vyskočil zase Miller. „To je nepřípustné.“
„Přinejmenším unáhlené,“ souhlasil s ním Chory.
„Dobře, bod jeden oprava hradeb rychle a pronto, moje peníze, souhlas všichni?“
„Jo,“ zamručel Chory. Wassermann kývl.
„Tak, bod dva, hlídka víc mužů, malé skupinky, ony hledat celé město, tak? Ale málo lidí, tak pan Chory dát tři svoje a pan Miller tři svoje a pan Wassermann dát peníze a Wojoczek najmout nějaká tři voják na chvílu. Souhlas všichni?“
„No dobře,“ zamumlal Miller.
„A teď, my více projednat v neděle protože potřebovat systémové řešení, souhlas všichni?“
„Tak,“ kývl Chory.
A s tím byla blesková porada rozpuštěna. Ještě téhož dopoledne začal Vojt shánět lidi na opravu hradeb a Wojoczek nováčky do stráže.
-------
Konec 4. tahu, začíná 5. tah, pátek
Váš tah končí v neděli 12. května ve 20:00 hodin.
(BTW, musel jsem zvednout limit na počet znaků v příspěvku, 63 000 znaků, to je 35 normostran.)
|
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
