MiroVyhodnocení
Na křižníku je akorát vrátek pro spouštění člunu, není nijak rychlý a není nijak krytý.
Nádraží bylo strategickým cílem a bylo těžce bombardováno, tam nezůstal kámen na kameni.
Při procházení knih jsi našel mapu těšínského podzemí s poznámkou, že vyjma chodeb pod špitálem jsou všechny osazeny na obou koních mřížemi, od nichž má klíče Vojt. V knize cechovních regulí tě zaujala poznámka, že veškeré půjčky musí cechovníci uvádět na Cechu v příslušné knize , aby bylo hned zjřejmé, kdo je jak solventní; toto nařízení samozřejmě lidé často obcházejí a půjčují si „načerno“, na což je ovšem pohlíženo velmi negativně a přísně, neboť to ohrožuje podstatu cechovního sdružování. V oblasti historiografie jsi narazil na moc zajímavou povídku:
http://madbrahmin.cz/ruzne/o_brahmini_v ... ucnost.odtMistr Księgarz Bibli zhodnotil a shledal, že není hodna výměny za učebnici biologie, neb nemá takové poučné obrázky. Je ochoten ji od tebe odkoupit za [2] dvě víčka.
Pak tam byl najednou docela šrumec, když se kdosi potetovaný karetními symboly pokoušel ukrást jednu z knih Lászlo Fernzéhena, takže jsi [2] rychle popadl učebnici biologie a kýženou stránku vyřízl. Zvuk trhaného papíru by asi pan Księgarz nepřeslechl. (Chtěl jsem dát obrázek, ale českými keywords jsem rychle nenašel nic a s anglickými jen anglické učebnice, a ty jsou neskutečně prudérní, jen jakési neurčité obrysy, to se pak nedivím, že mají v Alabamě takové potíže.)
Pan Kohn kopíruje ochotně za [2] dvě víčka za stranu. Co jej však zajímá více, jsou tvé objevy ve smlouvě se Schneiderem. Velmi by jej zajímalo, zdali dotyčný pan krejčí nechystá nějakou povodeň, útok kobylek nebo tak něco, a jestli bys to mohl omrknout, čím dříve, tím lépe. Diskrétně a nenápadně, samozřejmě.
Jo a chystá, teda pan Kohn, karavanu do Olmütze, kdybys snad chtěl poslat vzkaz soukmenovcům.
Pan Jubiler se trochu nervózně usmívá, ale přikyvuje, inu, náš zákazník, náš pán. Když ti ukáže první kousky, uklouzne ti „Svatý Leibowitzi, tohle bude boží!“ Fakt pěkná práce, samé stříbro, samá pájka, lesknoucí se kousíčky diod, stovky barevných odporů po okrajích, no nádhera.
(Tommy už na to bodá, obávám se.)
Na službu jsi vyfasoval bránu [3] při Bobrowce, naproti Betrüberově útulně. Jak se dalo čekat, služba zde je nudná, protože touhle brankou nechodí skoro nikdo. Tvé zjevení se ovšem popohnalo dělníky k výkonu a do večera byly hradby konečně opraveny. Ještě navápnit, osadit ochozy a střílnami, lafetami a granátovými skluzy a bude hotovo.
Branka samotná je dvoukřídlá, široká akorát tak na jeden vůz, obvykle se ale otevírá jenom jedno křídlo. Vrata jsou snad z nějakého výsadkového vozidla nebo co, jsou pancéřová, ale v závěsech dobře vyvážená, takže se otevírají snadno. Tři členové hlídky mají určeny své pozice na celé bráně, ale samozřejmě tam všude fouká a prší a pere slunko a není tam vzduch a tak, takže se stejně všichni scházejí co chvíli v malé útulné cimře, na kus řeči a šálek horké vody s mlékem. Oba tví kolegové jsou rodilí Těšíňáci a jsou v hlídce již mnoho let, prakticky od jejího založení v roce 2265, poté, co se ukázalo, že Těšín může být ohrožen hordami z Pustiny.
Radní jsou velmi vážení občané, ti netropí výtržnosti, maximálně občas jsou… trochu veselejší.
Pan Kohn je trochu divný, furt trajdá Pustinou, ale zase na druhou stranu, když se vrátí, tak jej vyzpovídá paní Wojoczkowá, která tady dělá rozvědku, a to pak pak kapitán někdy vydá rozkazy vedoucí k úspěšným akcím proti tešínským nepřátelům.
Pan Miller je v pohodě, ten nepije, protože to je drahé. Jen o mlýn se stará, a o dceru. Lidi říkají, že je prý zmutovaná, ale tuhole jsem ji viděl na trhu a, no, upřimně, nebyla to zlá mutace…
„Ty úchyláku!“ směje se strážnému frajtr.
Pan Šmíd je kovář a když ková, tak ková. A když pije, tak pije. Výtržnosti nedělá, protože když dopije, tak jej šest jeho tovaryšů odnáší na ramenou domů. Výtržnosti dělají lidé, kteří nevědí, co s volnou chvílí. Pan Šmíd má jasné představy o svém životě a stráveném čase. Akorát teda když ty představy zahrnují ženu někoho jiného, tak s tím občas bývají trochu potíže, no.
Pan Schneider je takové tintítko, ten když se opije, tak zpívá veselé písničky. A nebo naopak vytáhne barvy a namaluje něco divného. On ty obrazy prý snad i sbírá nebo co.
Pan Wassermann je starý a vážený člověk a pokud pije, tak v tichosti a ústraní. Ačkoliv bydlí v okrsku, který si prakticky přivlastnila stráž, tak o něm není mnoho známo. Někdy prý mluví k řece.
Pan Chory určitě žádné nepřístojnosti nedělá… nemluvme o něm za tmy. Občas z něho jde až strach. On sem někdy přijde, na tuhle bránu, a setkává se tady s Betrüberem. Obvykle ovšem chodívá Betrüber za ním do špitálu. Chory ven z města nevychází snad nikdy. Je to takový opak pana Kohna.
Jo, Betrüber a jeho banda… no, ty pobořené hradby, to byla obtíž, protože z útulny se často vydávali otrhanci do města, aby tam kradli a žebrali a vůbec otravovali slušné lidi. A někteří tam dokonce znečistili ulice svým mrtvým tělem. A občas prý chodívali i nějací lidé z města ven, těžko říct proč, co tam hledali za štěstí… Z pohledu stráže je fajn, že jsou všichni problémoví lidé na jedné hromadě a za hradbami, jen by mohli být ještě o kus dál. A že si je každou sobotu přijdou sklidit otrokáři, to už není náš problém. Útulna nepatří k městu, tam stráž nikdy nechodí.
A když už mluvíme o útulně, od minulé soboty je tam nějak víc Betrüberových pomocníků. Naše hlídky si jich všimly, vypadá to, jako by taky hlídkovali, a to bedlivě a systematicky. Ona se ta jedna budova, jakkoliv velká, ale pořád jenom jedna a takhle do čtverce, dá hlídat celkem snadno, že jo.
KultakutriProhledávání domů je oblíbená činnost, úředníci po ní skočili celí diví , rozdělili si sektory a pustili se do toho. Mají na kontrolu celého města čas jen do pátku, takže každý ochotně pracuje samostatně, vyzbrojen jenom sekerou, páčidlem a úřední páskou.
První prohledaný dům [3] už vyklidil místní „pouliční výbor“. Ten se zjevně postaral i o mrtvoly, a že jich nebylo málo, soudě podle skvrn na zemi.
Druhý prohledaný dům [1] patřil nějakému chudákovi, kterého se nikdo neobtěžoval vybrat. Ani se o něj postarat, o čemž informoval už ode dveří silný zápach hnijícího masa. Do některých flekatých, nafouklých mrtvol se už pustili červi, do jiných krysy. Do krys se zase pustili pavouci. No, veselé místo, to nemůžu říct.
Třetí prohledaný dům [4] už také vyklidil místní „pouliční výbor“. I o mrtvoly se postaral, jen na jedné zdi zbylo pár řádků uhlem:
W moim śnie
jeszcze nie stało się, co się stało.
Więc pocałujesz mnie
ustami naszego młodego szczęścia,
więc powiem ci słowa czulsze,
niż mówiłam za życia.
To nic, że mnie nienawidzisz,
to nic, że cię nienawidzę.
Umarły,
przyjdź do umarłej.
VikyŠtefku pan Jubiler milerád uvítal a když zjistil, že jde s váčkem plným peněz, pozval ji rovnou do své „kanceláře“, což byla v zásadě separé dílnička, kde měl ale méně nepořádku a více dokumentů; a dala se zamknout. Což pan Jubiler učinil hned poté, co tovaryši zadal vypájet z techu všechny ty miniaturní odpůrky a odpůrčičky. Tovaryš klel jak pohan (jímž byl).
Následně vyložil svou nabídku: Spousta lidí poumírala, jejich šperky ale ne, takže trh se šperky je saturován, není odbyt. A o luxusní zboží není za hradbami velký zájem. Vypadalo to už, že Jubiler zavře, když přišla velká zakázka z Olomouce. Suroviny jsou, takže Jubiler se do ní hned pustil a jestli mu vyjde, tak bude za vodou. Samozřejmě, jsou zde rizika, ale ta zakázka je tak dobrá, že se sand vyplatí trochu zariskovat, takže Jubiler ani neobtěžuje váženého zákazníka řečma o krizi, ani žadoněním o zálohu. Nicméně, než bude zakázka zaplacena, obchod krachne. Je zapotřebí víček na provoz. V tuhle chvíli aspoň dvacet víček. Výměnou za to nabízí Jubiler podíl na kšeftu. Podílník sice nebude členem cechu, ale bude moci provázet Jubilera na různé cechovní akce a tak. Teda – tady se Jubiler zarazil – ona paní Viky má vstup do města zakázaný starým panem předsedou, takže… tohle bude asi trochu problém.
Štefka se o něj otřela levým ňadrem. Vážně to bude takový problém?
[2] No… bude, přeci jenom, tradice…
Štefka se o něj otřela pravým ňadrem. Vážně to bude takový problém?
[3] Ale když on starý pan předseda… a vůbec, co je řečeno, to je dáno… slovo je přece slovo… a teď ona je přece divoška z Pustiny a to by byly řeči…
„Řeči se vedou, a a řeka teče,“ řekla Štefka nekompromisně. „Já jsem přece taky divoška z Pustiny a vy se mnou… ehm, jednáte… a ty dveře jste zamknul proč, cožpak se mě nebojíte?“
„Já, já vás nechtěl urazit,“ koktal zaražený Jubiler.
„No to jste mě teda urazil,“ urazila se Štefka a začala si přivazovat váček s víčky zpátky k podvazku.
„Počkejte! Já se… já se zeptám svých kolegů, co si o tom myslí...“
„Teda pane Jubiler, já si o vás myslela, že dovedete být, když na to přijde, pevný a tvrdý!“
„To také jsem!“
„Vidím. Ale ve svém slovu nejste. Buďto je někdo podílníkem se všemi právy, nebo není.“
„Dobře. Pokud se paní Viky nějak sama dostane do města, zaštítím ji podílnickým právem. Ale nemohu zrušit nařízení předsedy rady, nemohu jí povolit vstup do města. Ale budu za ni orodovat na příštím sněmu.“
„Tak dobře,“ přistoupila na nabídku Štefka a zase odhalila váček. „Dvacet víček.“
„Výborně. S jejich pomocí překlenu tohle zlé období a pak už se mi určitě bude dařit.“
„Být vámi, raději bych poslala posla do Olmütze a požadovala potvrzení… nebo aspoň zálohu.“
„Jen aby to zákazníka neodradilo.“
„V Olmützi se na to tak určitě nedívají. A navíc, víte vy, jak to má být zdobené?“
„Mám vágní představu.“
„No vidíte.“
„Vy vlastně znáte Pustine lépe jak já,“ řekl Jubiler a začal se zase usmívat. „Takže já na vaši radu dám.“
„Výborně,“ začala se umívat i Štefka.
„A teď, na potvrzení dohody...“ nadhodil pan Jubiler.
„No, protože má paní a vy jste teď podílníci, tak si myslím, že bude jen správné, když si mě podělíte,“ mrkla na něj Štefka.
Anna si chvíli povídala s babkami na trhu, které jí ochotně zkritizovaly dalamánky. Přitom se dozvěděla, že kdosi pravil, že pan Betrüber vůbec není tak hodný, jak se o něm říká, ale zase jiný pravil, že to je jenom pomluva. Každipádně se teď Betrüber dost vyhýbá městu a když už do něj vchází, tak vždy s ochrankou. Asi to bude mít něco společného s Millerem, který jej nějak nemá rád. Jo a taky Vojt nechal sundat toho Drancíře a pohřbít za hradbami. A prý to možná ani nebyl drancíř, ale kdo se má v těch cizincích vyznat.
Také jí poradily, kde se může nechat nejlépe ostříhat dohola a že Schneider prodává takové fajn plachetky a levně, dyť to je ostuda, atd.
To už si Anna všimla, že na trh dorazila Dobrosława v doprovodu pořízka zcela zjevně s rokazem nepouštět k ní žádného chlapa. O ženách se ten rozkaz zjevně nezmiňoval, takže si spolu mohly krátce popovídat. Anna vyřídila, že mouka byla doručena a že pan Betrüber děkuje, načež se Dobrosława rozzářila jako sluníčko. Jak se s ním seznámila? Normálně, slyšela na trhu, že pomáhá lidem v nouzi, lidem vyhnaným z města, tak to řekla mámě, vzaly dva tovaryše s moukou a zašli na návštěvu. Matička vždy pomáhala lidem v nouzi a když pak zemřela, převzala toto břímě na svá… ehm, bedra Dobrosława. A Joz- eh, pan Betrüber vždy její pomoc vysoce oceňoval. A ona zase oceňuje jeho starost. On je hodně starostlivý…
No, dobře, popojedem. Jasně, péci umí a že by pekla i pro ostatní mimo mlýn? Inu, proč ne, to není špatný nápad, teda jestli by to lidi kupovali, přeci jenom, všichni jsou zvyklí péci si sami. A teď by to chtělo i ty pece a tak, to by byly docela vysoké vstupní výdaje. No ale zase by ušetřila na mouce, že jo… no, zajímavý nápad. Jo, asi by se jí to líbilo.
Už na rozchodu se ještě přitočila a zašeptala: „Mohla bych po vás poslat dopis panu Betrüberovi? Ale jaksi… soukromě!“
Samozřejmě. Křižník Přátelstwí poskytuje nejroztodivnější druhy soukromých a intimních služeb.
„Tak zítra zase tady ve stejný čas, ano?“
Pak šla Anna k Šmídovi a potkala tam Mogha.
MoghBýlí správné.
„No,“ zamyslel se Šmíd nad nákresem, [6] „překrásná zbraň!“ nadšeně si nákres prohlížel ze všech stran a bylo vidět, že už přemýšlí nad materiály.
„Vykládání určitě nechám Jubilerovi, už mi pár podobných kousků pomáhal zdobit,“ řekl po chvilce Šmíd. „Mníšku nechám na vás, ať vám pomůže ten nákres rozkreslit dopodrobna.
Těžké to nebude, na čepeli uděláme dva žlábky, to ji odlehčí i zpevní. A záštitu odlejem z elektronu, jenom zepředu bude ocelová. Titanu je na tohle škoda, navíc kdybych ho měl odlévat, tak si chlapi vyplivnou plíce, než rozdmýchají oheň na potřebnou teplotu. Wolfram nakoupím od stalkerů z Třinca. Tu pyroovčí vlnu bude muset vytvořčit Zapalarka, a nejlíp tak, aby se to dalo snadno doplňovat, asi formou rychletvrdnoucího zápalného tmelu. Pochvu mi udělá Garbarz, ten to umí s usní líp, než Kušnier. Jo. To bude terno,“ rozplýval se Šmíd a hladil si knír.
Do kovárny vstoupila Anna, že prý chce pořešit nějaké nože, ale že počká, až pánové dojednají. Šmíd po ní loupl očima a znovu si pohladil knír.
Na Moghův požadavek nechat si ušít nový slavnostníoděv se ale tvářil dost rozpačitě.
„Když budete jednat s Olmützskými kupci, budete potřebovat nový oblek, který vám sedne,“ snažil se Mogh. „A udpusťe, ale nemohl jsem si nevšimnout, že od doby, so vá šili ten současný, jste přib-získal mnoho nových svalů.“
„No, asi jo...“ zamumlal Šmíd, zaťal biceps a natrhl si halenu. „Ale co tady ty kožešinky a tohle všechno, co to je za sajrajt?“
„Kočkoliščí kožečiny naznačují mnohé,“ pravila sladkým hlasem Anna, která se k nim přikradla. Když viděla Šmídův nechápavý pohled, v duchu si povzdechla a vybalila to: „No přece že její nositel je *velký* pán a zuřivá šelma.“ A mrkla.
„Jo tak.“
„A že u toho řve jak pářící se liškocour.“
Smíd se zamyslel a začal si opět mnout knír.
„Tak jo,“ souhlasil po chvíli. „Jestli to je cena za ten parádní návrh, tak to pro vás udělám, pane Mogh.
„Já myslím, že to je dobrá cena,“ souhlasil s ním syn. „A tvůj ancug si vezmu já.“
„Také by bylo vhodné, pane Šmíd, kdybyste sebou vzal nějakou partnerku,“ kul své želízko Mogh.
„Jé, to by se mě líbilo!“ výskla Anna. „Na plese jsem nikdy nebyla, to bych ráda viděla… a mohla bych si vzít ty šaty s rozporkem až sem!“ Ukázala Šmídovi, kam až ten rozporek sahá. To byl ovšem vážný argument.
„Mno,“ dumal Śmíd, „ale já už si říkal, že tam budu mít za partnerku tu mladičkou vdovu po starém Witfrauovi...“
„Ty, táto,“ ozval se syn, „a proč ne obě? Společně to zvládneme!“
„Takže platí,“ usmál se Šmíd a popadl Annu za zadek. Ta si potěšeně nadskočila a pak si ještě přisadila:
„A mám si vzít k šatům nějaký čepec nebo něco na zakrytí vlasů?“
„Ne,“ odplivl si Šmíd, „ať se ti poskákaný paznechti blonďatí třeba zjančí!“
„Ty jsi komediant!“ vztekal se Karczmarczyk. „Čtyři dny v týdnu? No ale dobře, stejně potřebuju někoho, kdo by se střídal, aby se lidem neokoukal repertoir. Ale jídlo, pití a nocleh jenom v ty dny, kdy zpíváš!“
(Tohle si prosím tě hlídej sám, mistře volná pracovní doba.
)
Štamgasti pokukují do rohu, kde sedí čtyři Betrüberovi chlapi. Z jejich řečí usuzuješ, že dva z nich sem chodí často, ale ti další dva jsou noví.
„Odkud ten chlap furt bere takové typy?“ podivuje se jeden štamgasta, ale potichu, protože „takové typy“ jsou dost namakaný.
„Asi mu ta charita hodně vydělává,“ míní druhý.
„Jo, o šmejdy vyhnaný z města se stará kde kdo,“ vztekal se další, „ale o nás, poctivý dříče, se nestará nikdo!“
„Dříče? Kdys ty naposledy dřel?“ vysmáli se mu ostatní.
„Náhodou, dělal jsem teď pro Schneidera.“
„Ty to umíš s jehlou?“
„Tahal jsem ty jeho debilní obrazy“
„No aby ses nepředřel!“
„Víte, kolik jich má? Je to blázen.“
„To je,“ souhlasil stůl a debata se pak přesunula ke vzpomínkám na utkání v hokeji na zamrzlé hladině Olzy.
Reinar„Vy jste se vrátil? Tak tomu jsem nevěřil,“ vydechl Garbarz překvapeně. Jeho dílna vypadá ještě hůř, než posledně, zjevně už začal rozprodávat část vybavení. „V sobotu se tu stavili otrokáři a koupili nějaké nátepníky, ale stejně… Do konce týdne zavírám.“
„Možná ne,“ odtušil Reinar a hodil na stůl váček s deseti víčky a k tomu kůže na nátepníky. „S tímhle snad ještě chvíli vydržíte a třeba se situace zlepší.“
A tak se Reinar stal podílníkem v koželužně.
„Můj názor na Drancíře je snad jasnej,“ prohodil Garbarz. „Většina mého zboží prochází štrekou na Ostravu. Když se Drancířům daří, mají nízká cla, tak se daří i mě. Když jim je ouvej, tak… se mi sakra nedaří, no. To je celý. A taky to je všechno, co mě zajímá. Já jsem malej pán, politiku ať dělají radní, me do toho snad nic, ne? Nebo jo?
A je stli to byl drancíř nebo nebyl...“ pokrčil rameny. „Já myslím, že většině lidí tady je to fuk. V písničkách a příbězích to bude navždy drancíř v černé zbroji s krvavýma očima, který holýma rukama roszápal pět lidí a brahmínu. Jo, chápu, vám na tom záleží… no tak já můžu utrousit něco na sněmu, no.
Mimochodem, kdyby vám nějaká ta víčka jako zbyla, tak… nemoh byste vykoupit můj vercajk od Kohna? Simvás?“
„OK, jestli něco zbyde,“ odtušil Reinar neurčitě. „Tak já jdu, kdyby něco, najdete mě tady za rohem, na Ludwika Kluckiego sedm. Mějte se, pěkný den. Jo a nechcete s něčím helfnout?“
„Hovno,“ zamumlal Garbarz.
„Cože prosím?“ zarazil se překvapený Reinar
„Jsem koželuh. Psí výkaly potřebuju, ne asi. A už nemám tovaryše, kerej by mohl celý den chodit po ulicích s pytlem a sbírat. No co se tak koukáte, tohle je smradlavá práce a špinavý prachy.“
„Špinavý prachy byly horší,“ zamumlal Reinar a poroučel se.
Kohn: Tři víčka stojí hodně zdobný ohoz cechovníka, samé barvy, samé výšivky. Boty jsou zvlášť, stojí tři víčka střevíce a pět víček holínky. Upozornil, že jsi sice podílník, ale ne člen cechu, takže můžeš mít ohoz koželuha, i s tou jejich stylizovanou zástěrou, samozřejmě lehkou a malovanou, protože koželuzi vymřeli skoro všichni a jejich hadry jsou k mání, ale bez cechovních odznaků.
Službička? Jasně! Kohna teď nejvíc pálí ten Schneider. Chtělo by to někoho hodně šikovného a nenápadného, kdo by se mu podíval na zoubek. Ale bacha: Nikdo nesmí zjistit stopu od zvěda ke Kohnovi, a bacha dvě: V tom jeho baráku spí hromada tovaryšů. Není problém, aby jich pár hlídalo celou noc. Tam asi těžko půjde vlézt oknem přes hajzlíky.
Jestli zjistíš něco podstatného, je ten ohoz tvůj. Bez střevíců.
Viky tě pohostila uzeným šrútem… tradiční drancířská jídla tady umí málokdo… více ať pak napíše přímo ona, že jo. (napíše teď, a ty podle této informace můžeš rozjet svůj tah)
FirejsKydání hnojue je snadná robota… teda, snadná na přemýšlení. Vstaň od kompu a začni klikovat. Za každých 15 kliků sis vydělal jedno víčko. Ale pořádné kliky, ne babské.
https://i.ytimg.com/vi/AXbelkglX9E/maxresdefault.jpgBěhem házení hnoje si Firejs všiml, že někteří honáci mají snadnější práci. Jeden jenom prováděl na krátké lonži očividně nemocnou brahmínu a tvářil se úzkostlivě, aby mu nezdechla. Druhý zase seděl na sluníčku, vedle sebe asi tak sto šutráků, a přesnými vrhy odháněl dravce dorážející na chovanou drůběž a menší telata. Tyhle práce by se třeba taky daly prubnout.
Chlapi od brahmín si hlavně zpívali: Karbine k boju, bagnet na broń, Drancířa goń, goń goń! Ale sem tam si i povídali.
„Já se snad dám na zlodějnu,“ posteskl si jeden, „přefik jsem tu vysmátou holku z Browarnej ulice a teď abych se ženil, bo je v tom!“
„A tak stálo to za to, ne?“
„No to jo, ona je super, ale… jo, stálo to za všechny prachy! A teď nemám nic. A tímhle si těžko vydělám.“
„Tož můžeš si půjčit,“ napovídali mu ostatní. „Třeba u Kohna, nebo...“ ztišil mluvčí hlas, „...u Šmída.“
„Proč šeptáš?“
„No tak! Víš jak… Ale ten Šmíd je v balíku a občas prý půjčuje, hlavně velké částky… ale když mu to nevrátíš, tak, kámo...“ Následoval jednoznačný posunek znázorňující postupné lámání v kole, drcení varlat, prohlídku hamru zevnitř, zatloukání pilotů do tvrdé půdy a finálně rozpálenou výheň.
Později Firejs nastoupil svou službu na [3] Bobří brance. K večeru se tudy vraceli Betrüberovi chlapi z Orlice a Firejs si všiml, že frajtr si něco poznamenal na břidlicovou tabulku. Nahlédl po očku: Aktuální odhady naznačují, že Betrüber má pod sebou osm chlapů, od pohledu ranařů. Šest jich nebylo nikdy viděno bez klobouků stažených do šela, dva mají navíc dlouhou ofinu.
Těsně před koncem směny se pro tabulku stavila paní Wojoczkowa a za pozorování poděkovala. Nikdo to dál nerozváděl.
=============
Začíná 10. tah, středa II. týdne hry.
Váš tah končí, pozor změna, zítra v sobotu 25. května v 15:00 hodin. Já ho zkusím do večera zpracovat, bo v neděli tu nebudu.