Tah 1, vyhodnocení:Firejs:Útulna. Poslední štace pro chudáky, kteří nemají peněz, aby se o ně postaral špitál pana Choreho. K olovnatému nebi ční temné rozpukané zdi dávno vypáleného kláštěra. Dvorana je plná suti, mezi kterou poblikávají nuzné ohně. Od stěn jsou napjaty plachty, různé hadry a ztvrdlé kožky, vytvářející jakési stany a přístřešky chránící před nejhorším nečasem. Dodaleka se nese chrapot, chrchlání, temné kašlání a sípot. Jen nářek chybí. Tohle je poslední štace. Lidé jsou smíření.
Mezi ploužícími se stíny kdysi lidských bytostí prochází několik postav v dlouhých temných kabátech. Roznášejí teplou vodu s trochou mouky, dnešní řpíděl jídla. Firejs snadno nachází jejich velitele, pana Betrübera. Je to nevysoký, ale ramenatý pořízek s obličejem, který jako by se nikdy neusmíval. Nosí také dlouhý kabát a na hlavě klobouk se širokou krempou a plochou korunou. Odvede si Firejse bokem, do jedné z mála zachovaných místností, kde má zjevně svou cimru. Zde mohou hovořit bez obav, že by je vyslechl někdo nepovolaný.
- | SPOILER
- „Výborný plán, přesně tohle by se nám hodilo,“ zamumlal pak pochvalně. „Mohu tě dostat do města, mám za chvíli schůzku s jedním z radních. Ale nemůžeš tam jít takhle, Drnacíře skrz bránu nepustí! Musíme tě namaskovat. Shoď tu bundu, aj ty opancéřované gatě, dyť to hned každý vidí, že jsi válečník. A tesák tady nech, je jasné, že tě budou strážní prohlížet. Takže ani váček s víčky mít nemůžeš. Neboj, schovám ho tady u sebe v trezoru. (sehne se pod postel a něco tam kutí, je slyšet cinknutí kovu o kov, jak se zavírají těžká dvířka) A ty boty! Ty musí taky dolů, to by bylo hned jasné, že jseš někdo jinej.
Tak, a teď ještě namaskovat ksicht.“ A rozmazal ti po obličeji popel a bílou hlinku.
„Můžeme jít.“
Firejs následoval pana Betrübera ke městu a skutečně, přes bránu prošli bez obtíží. Zakrátko dorazili k Rynku, ale obešli jej. Boční ulička vedla kolem jakéhosi kostela, do nějž vstoupili malými nenápadnými dvířky v boční lodi.
Uvnitř byla malá útulná místnůstka a v ní dva nevrlí chlapi v gumových zástěrách a špinavých košilích. Na levém rukávu byly matně poznat zbytky červeného kříže. Připomínali spíš orangutany, než lidi.
„Šéf je doma?“ zeptal se pan Betrüber. Jeden z chlapů jen trhl hlavou směrem k dalším dveřím.
„Hned tě uvedu,“ kývl na Firejse pan Betrüber a prošel dveřmi. Jeden ze zdravotních bratrů za ním zavřel, druhý se postavil ke dveřím na ulici.
„Tak co tě trápí?“ zeptal se první, aby řeč nestála.
„Promiňte, ale raději bych to všechno řekl až panu radnímu.“
„Neboj se,“ řekl druhý temně, „to si piš, že panu radnímu řekneš všechno.“
Do místnosti vstoupil pan Chory. Byl bledé ostře řezané tváře, strnulých rysů, bezkrvých rtů. Na sobě měl krátký kabátec podle těšínské módy, bílý, s červeným lemováním a zapínán na spoustu stříbrných knoflíků.
„Takže,“ pronesl tichým, pečlivě modulovaným hlasem a upřel na Firejse pohled světlých, takřka bezbarvých očí, „co pohledává agent Citadely v mém městě? Jaké jsou cíle Drancířů? Kolik vás je a kdo vám pomáhá?“
Zdá se, že Firejse čeká velmi dobrosrdečná debata.
(prosím, svůj další tah napiš také do spoileru)
Mogh:Byla to pěkná procházka, nicméně docela dlouho trvalo, než jsi narazil na někoho se zbožím, protože hladomor a válka okolí města dost vyluxovaly. Na druhou stranu ses dostal do oblastí, kde jsou dobré ceny.
- 20 víček
+ 3 kůže kočkolišek, 5 fláků zvěřiny
(zbytek až v dalším dnu)
Viky:Jacek [2]: Kraczmarková se rozkecala, mazání si pochvalovala, je prý lepší, než co jí prodal pan Chory. To je ale stejně milý člověk, jak se snaží pečovat i o nemajetné, pan Betrüber mu sem tam přivede nějakého chudáka, když je ve špitálu místo, zrovna dneska jede takový, tvář úplně popelavou, no to se někdo má, že bude uzdraven zadarmo, teda pokud samozřejmě meducína zabere, to je jasné, možná by se pan Chory mohl učit od vědmy, jak dělat správně mazání a vůbec, že pozdravuju a tady posílám tudlenctu halenku, do ní už dávno nevlezu, to byla vzpomínka na moju mladosť, tolik chlapců jsem na ni uhnala, však ta má zapínání až takhle dolů, aj vyšívaná je, no a prodávat ji tady neprodám, jak jsou teď ceny nízké, tož to radši ať ji vynosí ta její děvčata, hihi, vynosí, hi hi.
Andula [2]: Noční šichta u Orlice nebyla nic moc. Nebyl tam nikdo od stráží, hned zkraje se tam stavil jeden, co šel okolo s patrolou, že ve městě jsou drancířští agenti a že hlídka má pohotovost. Ani hudebník nebo komediant tam žádný nebyl, a to ho hospodský shání už měsíc. Takže nálada pod psa. Chlapi od Šmída naštvaní, že není zakázka, hráli páku a zlomili jednomu ruku. Chlapi od Millera taky celí nesvoji, něco u nich doma neklape. Hrobník súláchl do krku tři šestipiva, zanadával na pana Vojta, že mu nesehnal pomocníka, a spadl pod stůl, kde hlasitě chrápal, chudák, maká teď od nevidím do nevidím a nestíhá.
Miro:Na ryby vyplul, jednu radioaktivní rybu sebou vzal, na hradby [4] vyšplhal, u rotundy sv. Michala, nejstaršího to kostela v Polsku, na masivní ocelí pobité dubové dvéře zaťukal a otevřel.
Rotunda je uvnitř plná polic, poliček, stolů a stolků, všude je laboratorní sklo, destilační, titrační, vibrační, filtrační aparatury, v nichž klokotaji většinou průhledné, někdy fialové a někdy růžové roztoky. Skříně jsou plné knih a prachovnic. Na stěnách jsou mezi regály a policemi pověšené vyčiněné brahmíní kůže pokryté písmem, od pohledu to vypadá jako verše. I některé knihy mají formát básniřských sbírek.
Za ústředním stolem sedí stařec hustých dlouhých bílých vousů i vlasů, tvář zbrázděná hlubokými vráskami. Může mu být šedesát nebo sto šedesát, těžko říct, nicméně než jej stáři nahrbilo, byl to chlap jak hora a ani nyní to není žádná houžvička. Ten když se opře do vesel, tak Olza poteče na opačnou stranu.
„Co chceš?“ přivítal tě místo pozdravu. Když jsi spustil svou tirádu, skočil ti do řeči: „Vypadni.“
Když jsi pokračoval, vytáhl zpod stolu revolver jak kráva. Díky svému výcviku jsi v něm poznal ráži .750 Nitro Express. To se dneska už moc nevidí.
„Teď,“ dodal pan Wassermann důrazně. Ještě jsi na poslední chvíli zkusil něco říct a [6] starcův palec na kohoutu zaváhal.
„Koukám, že máš pro strach uděláno,“ zavrčel. „Tovaryše nechcu, ale odvážného helfra užiju. Je třeba vyčistit studně. Přijď. Zítra v poledne u studny Třech bratří. A teď vyfič!“
Opustil jsi rotundu a [5] celkem bez problémů přelezl po porostu psího vína vnitřní hradby do města. Varta na Piastovské věži si dříve všiml člunu na Olze, včetně počtu posádky. Nyní viděl vracet se jenom jednoho a [6] řekl to druhému vartovi, který s ním právě měnil hlídku. Správně to měl oznámit ještě veliteli stráže, ale než sešel všechny ty schody dolů, už na to zapomněl.
Pan Jubiler si tě vyslechl a když ses prokázal listinami s arcibiskupskou pečetí (z OLS II tuším), zakázku nadšeně přijal. Na okamžik se zarazil [1], ale pak na tvář nahodil bezstarostný „všechno bude skvělé, pane zákazníku“ úsměv a s poklonami tě vyprovodil z krámu.
Stráže u Bobří branky byly trochu překvapené, že někdo jde ven, ale protože jsi přišel zevnitř, neměly s tím potíž.
Pan Betrüber byl překvapen ještě více. Zdálo se ti, že si zamumlal [5] něco jako „další takový...“ Rychle se ale vzpamatoval a začal rozvíjet tezi, že povinností každého zdatného jest pomáhati těm méně zdatným při jejich cestě tímto slzavým údolím a jestli bys nechtěl pomoci ošetřovat nemocné a raněné, samozřejmě zadarmo, neboť peněz není, leda na nejnuznější pokrm a sem tam meducínu. Jo, kdyby Olmütz mohl poslat nějaké prachy… nebo více takhle osvalených šikovných chlápků, to by bylo fajn.
Při návratu si tě stráž ještě pamatovala, problémy nebyly.
Kůlna vypadá docela fajn, střechou neteče, uvnitř je pár balíků sena, jediné okno vede proti keři, jenž je celé zarůstá, dveře se dají dokonce zamknout a ve štítu je kouřovod, pod kterým se dá rozdělat oheň. V koutě je nějaké harampádí, dřevěné rozbité stoly a skříně a tak, to půjde spálit.
+ 1 rad za plavání v ozářené vodě; jedna mírně radioaktivní ryba
je třeba řešit: nabídku na práci u Wassermanna (čištění studní od sajrajtu)
Tommy:Celý v bílém a ještě s páračím zubem na krku jsi budil zaslouženou pozornost už na mostě, dokonce i seržant Okręznic vylezl ze strážnice, aby se podíval.
S historkou o tovaryši pana Schneidera jsi [4] ovšem neuspěl, protože jeho tovaryšové mají přece úplně jiný šat, kdo to kdy viděl, aby byli v bílé, krom toho nemáš žádné cechovní odznaky, naopak, máš zub, kdes k němu asi přišel, při vyšívání rukávu? [6] Ale strážní to berou tak, že se teprve chceš stát tovaryšem, a tak tě pouštějí dovnitř a ukazují ti, kudy k pan Schneiderovi. Všichni si tě dobře prohlídli a je jasné, že si tě budou pamatovat.
Na Rynku jsi nakoupil tři svazky jarní cibulky, otep mlaďoučké kopřivy, půl hrnečku sádla, pytel vrbové mouky s otrubami, další pytel namborových hlíz (topinambury), do čepice vajíček, pod paži splétaný ovčí sýr a do kapsy od kalhot jednu velikou, tlustou mrkev. Je toho dost pro tři, no, možná až pro čtyři lidi na tři dny, jen to připravit.
Sledováním lidí jsi zjistil několik věcí. Muži nosí úzké, obtáhlé kalhoty a vysoké kožené holínky, k tomu krátký kabátec nebo krátké sako, vše bohatě vyšívané a malované, k tomu opasek, často vybíjený mosaznými nábojnicemi, na němž visí pytlík s víčky a zbraň, buďto dlouhý nůž, nebo jakýsi kordík. Šatstvo je často záplatované, zašívané, je vidět, že je z páté či šesté ruky, ale to nikomu nevadí, jen aby bylo ještě barevnější. Barvy jsou ovšem většinou dost omšelé, sluncem vybělené. Ženám móda velí nosit oblečení, které zdůrazňuje, že jsou dobře živené, to jest široké kalhoty, kabátek do půli zadku, a podobně. Sukně nenosí nikdo. Stejně jako muži i ženy jsou velmi barevné. Obvykle jedna barva převládá a podle toho, že lidé se stejnou převládající barvou se shlukují častěji se zdá, že to jsou barvy různých řemesel a dílen. Pakliže chce mládenec zaujmout dívku, zjevně ji obdarovává něčím příhodně barevným.
Bohatým a vlivným lidem se říká pan, paní, ostatní se oslovují rovnou jménem, starší lidé příjmením, pakliže mají. Vyslechl jsi, že pro odchod z města a návrat se používají jenom brána Přátelství a Jiřího, zřídkakdy Východní. Ostatní dvě branky jsou užívány málo a kdokoliv jimi prochází je podezřelý. Hradba oddělující Zámecký vrch od města je nízká a málo hlídaná, obvykle se přes ni chodí brankou hned u kasáren.
Ceny jsou takové, že jídlo na tržnici stojí jedno víčko a je toho hromada pro celou rodinu na den, v bistru za jedno víčko dostane člověk dost Ucpichřtánu, aby ho to nasytilo na den, zatímco v Jelenovi stojí jenom večeře pět víček. Jedno víčko stojí také šestipívo Těšínského bahna, což je základní druh piva, který se tady vaří a který prý chutná dost hnusně. Obvyklé platy za manuální robotu jsou taky jedno víčko na den, někdy dva či tři.
Obecně je nálada dost pod psa, lidi jsou nevraživí, mnozí nevěří, že je Bílá nemoc pryč, bojí se války mezi Zewellem a Drancíři, jdou řeči o tom, jak se nedaří obchodu.
Reinar:
Zamířil jsi tedy k bráně Přátelství (která kolem stejnojmenného křižníku vede ke stejnojmenné osadě) a použil drancířské bohatství na strážné. Těm stačila 4 víčka, ale seržant Okręznic chtěl ještě dvě. Pak tě pustili dovnitř s radou, abys raději nebyl moc vidět.
Navštívil jsi posléze pana Garbarza v jeho poněkud páchnoucí koželužně. Nevypadal moc dobře, počínající pleš mu zbrázdily vrásky. Když viděl ty krásné kůže na nátepníky, zasmušil se. [5]
„Víte, pane,“ začal – očividně na něj zapůsobila tvá uniforma velitele - „toto je moc pěkná kůže a otrokáři za nátepníky z ní dají dobré peníze, ale [5] ono to chvíli potrvá, než sem nějaký zavítá a to já nevím, jestli tady ještě budu. Však mě znáte, obchodujeme spolu už dlouho, vy drancíři pouštíte moje lidi nebo naopak otrokáře sem… jenže teď byla dlouho válka, Kocobędz byla vyvrácena, obchod nešel… a přitom já musím jíst, tovaryši musejí jíst, no, zkrátím to: Přišel jsem na buben. Já vám nemám jak za tyhle kůže zaplatit. Já už nic nemám, jen tyhle mozolnaté dlaně, tady tu hromádku psích tentononc na bělení usně a tenhle barák nad hlavou. A přitom bych tak potřeboval materiál na práci…
Heleďte se, nemáte toho ještě víc? Nemáte… to je špatenka… já bych… heleďte však vy jste šarže, vy jste tam u vás v tom zapadákově pán, že jo… tak co kdybychom se domluvili? Dáte ty kůže, dáte ještě nějakých pár víček na to a já…“ povzdechl si,“ já na vás přepíšu část podniku. Budeme podílníky. Jestli se odrazím ode dna, tak vám z toho sem tam kápnou ňáky ty disidenta, a jestli se potopím, tak... heleďte, aspoň vás bude hřát u srdce, že jste mi zkusil pomoct.
A já vás neprokleju, že jsme zbankrotoval kvůli tý vaší pitomý válce.“
- 6 Tv za úplatky.
Nutno řešit: Nabídka odkupu podílu na krámu za 10 Tv. Podílník cechu má svůj status ztvrzen glejtem, má samozřejmě volný přístup ku kontrole hospodaření se svým spolumajetkem, může se účastnit některých cechovních záležitostí (vstup k Jelenovi, cechovní slavnosti, sněm – tam ale nemá hlas).
Úspěch pana Garbarza úzce souvisí s úspěchy Drancířů, přes jejichž území vede hlavní odbytová i nákupní trasa k otrokářům do Ostravy. Když se drancířům daří, pan Garbarz vyplácí prémie tovaryšům a dividendy podílníkům.
-------------------------------------------
ještě k mému vnímání času: uvařit jídlo je činnost /jedna z těch dvou, co za den vykohnáte), nákup, krátké jednání, koupení si uvařené stravy činnost není. Dneska by každopádně hráči mimo domovský křižník měli strčit něco pod opasek.
-------------------------------------------
Den 2:Váš druhý tah skončí 4. května ve 20:00 hod. Vyhodnocení pak bude do rána.
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Ted vam to necham, ale priste ocekavam, ze se mne v obdobnych pripadech nejdriv optate, jestli s vasim postupem souhlasim. Jako, kolik pout si asi tak myslite, ze na krizniku mame? A kolik sad obleceni navic? A kolik patronu je asi tak zvedavych na moje lidi v drancirskych a zewlackych hadrech, hm? Uvedomte si, ze co se krizniku tyka, tak hrajete se mnou/proti mne, nikoli s kostkou/proti kostce. Takze priste se mne nejdriv optejte, jinak mate utrum a vas tah vam budu vetovat. Jo a herne ocekavam, od kazdeho jednoho z vas, vraceni vsech veci v puvodnim ci lepsim stavu.
Asi jsem příliš zainvestoval do nákupu baterek z vlastní kapsy. A nebo se mi válí víčka jinde.