SněmVe sněmovní síni dnes bylo velmi rušno. Cechovní mistři se sešli poměrně záhy a začaly proslovy.
Jako první začal pan Kwestor, jenž je mimo jiné i dočasným správcem dědictví po zemřelém předešlém předsedovi. Byl dokončen součet veškerého movitého i nemovitého majetku a spočítány podíly dědiců. Nyní je ještě třeba zpracovat dluhy a dlužníky. Do konce měsíce bude vše jistě hotovo.
Sněm tuto informaci přijal.
Pan Vojt oznámil, že městské hradby byly opraveny a nyní jsou již neprůchozí. Majetek po zemřelých bez dědiců byl přijat městem.
Sněm tuto informaci přijal pokřikem „no konečně.“
Pan Kušnier přednesl sněmu informaci, že jeho podílník, ghoulí kupec Mogh, vypraví ve středu malou karavanu směrem na Olmütz, kdyby se chtěl někdo přidat. Bude to výprava po dlouhé době tímto směrem, průzkumná, podpořená zbraněmi z křižníku.
Sněm si vyžádal informace o koncentraci nákladních brahmín v Košáru, ale byl uklidněn panem Kohnem s tím, že toto se brzy vyjasní, jen prosí o strpení.
Pan Garbarz by rád věděl, jak to tedy opravdu bylo s těmi Drancíři a jestli je na ně ještě vypsaná odměna. Díval se přitom poněkud neklidně úkosem na svého podílníka.
„Tvrdě a nekompromisně,“ slabikoval Reinar nezněle. Garbarze to pro tuto chvíli, zdá se, uklidnilo.
Pan Wojoczek zopakoval, že aféra s drancířským špehem byla vyřízena minuklý týden. Tento týden se znovu odehrály podivné události v ulici Glęboké, při nichž byla nalezena drancířská insignie a jed v lahvičce, ukradené již dříve ze špitálu. Možná, že se hlídce skutečně podařilo vyplašit jiného špeha Drancířů – nebo více špehů, někdo musel odpálit tu světlici, někdo musel hlídat na střeše – a možná to vůbec nemělo nic společného s Drancíři. Těžko říct, co se tam vlastně dělo a k čemu byl určen ten jed.
„Co to bylo za jed?“ zeptal se zvědavě pan Kupczik.
„Jed podávaný s jídlem, jedna lahvička by stačila na smrtelnou otravu člověka. Vyrobený z běžně dostupných bylin,“ vysvětlil ochotně pan Mydlář.
„A ta lahvička?“
„Obyčejná lahvička,“ ušklíbl se Chory. „Už jsem si ji vzal zpátky.“
„Prý byla popsaná.“
„Mým jménem,“ zabručel Šmíd.
„Co v ní bylo před tím, než v ní byl ten jed?“
„Lék,“ odvětil lakonicky Chory.
„Ale? Pan Šmíd je nemocný?“ zajímal se žive Schneider.
„Ne,“ zavrčel Šmíd. Pod tíhou jeho pohledu Schneider splaskl.
„Kromě tohoto incidentu nemáme žádnou indicii ukazující na pobyt Drancířů ve městě,“ shrnul Wojoczek. „Zůstáváme obezřetní, ale… kde nic není...“
„Kdyby městská stráž nebyla tak neskutečně neschopná, mohla něco mít!“ osočil Wojoczka Chory.
„Pane, jak jsem řekl na minulém sněmu, mám málo lidí-“
„A od minulého sněmu jste s tím nic neudělal?“
„Zdvojnásobil jsem stavy stráže. To je jiný způsob jak říct, že polovina mých lidí je schopna se ztratit na schodišti na Piastowskou věž. Nezkušení nováčci. Potřebují čas.“
„Času se nám možná nedostává,“ odeskl Chory. „Jestli někdo venku zahájil operace proti našemu městu, potřebujeme mít schopnost aktivní obrany. Ne nováčky zakufrované na schodišti.“
„Pro případ nejvyšší nouze je zde systém cechovní milice,“ připomněl Wojoczek.
„Její sestava je po Bílé chorobě děravá jak noty na buben,“ odeskl Chory. „Někteří mistři se dosud nijak nenamáhali své lidi postavit do latě.“
„Já mám navrhuji toto přezkoušet,“ ozval se Kohn. „Velká cvičení městobrany, teď v týdnu.“
„To by bylo skvělé,“ přitakal Wojoczek.
„Nemám čas na capiny, mám zakázky,“ zavrčel Šmíd.
„Provedeme cvičení na dvě poloviny, v první budete vy, ve druhé lidé pana Millera, takže budete moci kovat, když oni budou cvičit,“ navrhl Chory.
„Dobře,“ souhlasil Šmíd. „Kdy?“
„Štvrtek?“ nadhodil Kohn.
„Souhlas.“ Chory.
„Dobře.“ Šmíd.
„Oh jemináčku, do čtvrtka… dobře!“ Schneider.
„Tak, souhlasím.“ Miller.
„Tohle jsme měli udělat už dávno.“ Wassermann.
Sněm přijal rozhodnutí Rady uspořádal celoměstské cvičení městské stráže a cechovních oddílů milice ve čtvrtek.
„Nehledě na nálezy – nebo nenálezy – městské stráže,“ vzal si slovo Vojt, „máme zde důvod věřit, že za událostmi v našich ulicích nemohou Dracníři. Následující psaní bylo Radnici doručeno minulé pondělí:“ řekl a dal se do čtení.
Prohlášení velitele Drancířů
Vznešené a veliké je město Cieszyn. Není proto divu, že Drancíři mají, stejně jako každá jiná organizace, své způsoby, jak se dozvědět, co se v něm děje. Doneslo se k nám, že prý byl ve vašem skvělém městě zastřelen Drancíř a následně naražen na kůl jako odstrašující příklad. Lidé hovoří o špionovi a sabotérovi. Jakožto velitel vás však můžu ubezpečit, že to nebyl nikdo z nás. Pokud jste zadrželi někoho s našimi insigniemi, jednalo se o zběha nebo o provokatéra z řad Zewellu. Na vašem místě bych si dal pozor na zvýšenou aktivitu z jejich řad. Vzpomeňte, že to oni začali válku a byli dokonce tak troufalí, že svá děla postavili v blízkosti vašich hradeb. Když jsme pak opětovali palbu na místa, odkud po nás stříleli, nepřesnost děl mohla vyděsit, nedej bože zasáhnout vaše úctyhodné město.
Pokud narazíte na více takových lumpů, co v přestrojení za drancíře škodí městu, jsem ochotný za jejich dopadení nabídnout odměnu (vzhledem k vyčerpávající válce spíše skromnou, obávám se). Pokud nám je předáte živé, bude odměna vyšší - chceme je vyslechnout a potrestat sami.
A když už vám píšu, drazí radní, rád bych vám nabídl naše služby pro překonání nebezpečných cest západním směrem. Průzkum a ochrana karavan směřujících od Cieszyna po Ostravu v tomto roce zcela zdarma, do Olmütze za polovinu.
Podepsán komandér Reinar, veterán obrany Cieszyna v roce 2265.
Po dočtení bylo chvíli ticho, pak ale sál vybuchl dotazy.
„Tak přeci odměna,“ ozval se Garbarz. „Na to jsem se prvně ptal.“
„Ano, ale od Drancířů, jestli ve městě lapíte zewellského špeha,“ vyjasnil Wojoczek. „Já nic platit nebudu.“
„Já klidně dám dvacet víček za chycení podvratných živlů v našem městě,“ nechal se slyšet Chory. „Nebo za informace k chycení vedoucí. Nicméně: Je ten dopis pravý?“
„Má příslušnou pečeť,“ zkontroloval Kwestor.
„Má městská stráž stopy o případných operacích Zewellu uvnitř města?“ zeptal se Chory.
„Nooo,“ protáhl Wojoczek. „Tak bych to nenazval. Ale bude-li při příštím zasedání Rady čas, rád ji seznámím s některými podezřeními.“
„Dobře.“
„Já rád upozorním všechny na závěr psaní, kde ono se píše, že velká sleva za průchod Šenovskou štrekou,“ chopil se slova Kohn. „A proto já se rozhodnul, že vyšlu karavanu až do Olmütze. Spolupracuje se mnou pan Kwestor zastupující cech obchodníků. Kdo se chce přidat a vyslat tovaryše se vzorky, může. Karavana odchází zítra hodinu po svítání.“
„Cože, tak brzo?!“
„Dobrá obchodník on nikdy nespí a je vždy připraven,“ odtušil Kohn. „Kdo nestihne přes celou noc připravit své zboží, ten on může jít ve středa s ghoulem, koneckonců.“
Polovina sálu ho v tu chvíli nenáviděla.
„Já věřím ve slovo Drancířů a já s nimi spolupracovat budu, protože to dobrý obchod.“
„Obchod by byl ještě lepší, kdyby nebylo vůbec embarga na zewellské obchodníky,“ řekl Kušnier, a Zapalarka a Mydlář jej podpořili.
„Když už se bavíme o embargu na Zewell, tak Drancířské embargo by taky mohlo padnout,“ řekl Garbarz. „Jenom to kazí obchod.“
„Připomínám, že embargo bylo uvaleno panem Kiedroněm kvůli použítí hříšných zbraní,“ řekl Kwestor.
„Nemyslím, že bychom my tady měli řešit cizí válku,“ ozval se pan Kupczik znuděně, „nota bene, když už skončila. Nebo to tak aspoň vypadá.“
„Dobře, ale drancířští špehové nám tady pobíhají po ulicích,“ namítl Schneider. „Nemůžeme to nechat jenom tak.“
„Drancířský velitel tvrdí, že tomu tak není,“ řekl Księgarz. „A povšimněte si podpisu: Je to jeden z obránců města z roku 2265. Jsme mu povinni vděkem a úctou, my všichni tady! Nebo, přinejmenším, elementární důvěrou v jeho slova.“
„Ta bitva se odehrála před čtrnácti léty!“ odmítl to Zapalarka.
„A ti lidi, kteří tam padli kvůli nám, jsou pro to snad méně mrtví?“ zeptal se Księgarz jedovatě. „Bitva o Těšín byla jediná bitva, v níž mohlo být naše město reálně dobyto. Nebýt sušských milicionářů a Rangerů, tak tady dneska nejsme – nikdo z nás.“
Chory se pousmál.
„Vy se nesmějte, když jste u toho nebyl,“ utrhl se na něj bokem Wassermann šeptem.
„Ó, ale já u toho byl,“ odtušil Chory a nechal po sobě přejet Wassermannův upřený pohled, aniž by dodal cokoliv dalšího. Málokdo si toho intermezza všiml.
„Byla to těžká řežba,“ vzpomínal Karczmarczyk, „Rangers se prakticky obětovali. A na druhé straně, Antibos, ti tam padli do jednoho… to byl masakr. A my na to jenom koukali.“
„Jestli se někdo z hrdinů dožaduje toho, abychom ho aspoň vyslechli, pak bychom měli mít jeho slovo za bernou micni,“ řekl Wojoczek.
Sněm se shodl, že dopis není podvrhem a že je patrně pravidvý.
„Pokud zrušíme embargo pro Zewell a Dracníře,“ ozval se pan Jubiler, „pak bychom je měli zrušit i co se týče křižníku.“
„Cože?“ podivil se Vojt, „pane Jubilere, vy?“
„Bylo by to jenom spravedlivé.“
„Já nevím, jestli bychom neměli embargo spíše podpořit,“ mrmlal Chory. „S tím, jak se kolem města stahují divné živly...“
„Musíme my obchodovat,“ řekl Kohn. „Když my uzavřeme město, žádná víčka nepřijdou. A já myslím, že tady mezi námi takoví, kteří obchod potřebují rychle. Jsem pro zrušení embarga.“
"Musíme si uvědomit, že Pustina není jen tam venku. Cieszyn je její součástí, tak jako je kámen součástí řeky. Do vedení města by měli více zasahovat lidé, kteří Pustině rozumí, jinak bude kámen spláchnut proudem," dodal Garbarz.
Následné hlasování [3] přineslo průlom do tradice. Kiedroňova direktiva byla zrušena a zákaz vstupu vyslancům Dracnířů, Zewellu a paní Viky byl zrušen.
„Jak tady pan Chory mluvil o těch živlech kolem města,“ vzal si slovo Šmíd, „tak co víme o té přestřelce pod Měškovým vrchem?“
„Někdo si počíhal na odřad sedmi otrkářů táhnocuícho otroky od Betrüberovy útulny a postřílel je na hromadu,“ shrnul to lakonicky Wojoczek.
„Víme kdo?“
„Podle mě to byl pan Schneider.“
„Cože?“ vyskočil osočený. „Já? Vyloučeno!“
„Pane Schneider,“ začal Wojoczek.
„Já abych střílel otrokáře? Cožpak vypadám jako někdo, kdo umí střílet?“
„No, to ne, ale-“
„Tak vidíte. Tak proč mě osočujete? To je přece úplný nesmysl.“
„Pane Schneider, když pan Wojoczek praví-“ začal Chory.
„Pan Wojoczek napřed říká, že jsem to byl já, a pak zase, že jsem to nebyl já. Má v tom zjevně guláš.“
„Nemám!“
„Pánové-“ začal Kohn.
„Já protestuju!“ ječel Schneider, „proti takovým bezprecedentním-“
„Byl jste to vy?!“ zařval na něj Chory.
„Ne!“
„Nevěřím!“
„Přísahám na smrt svých dětí!“
„Žádné nemáte!“
„Přísahám na smrt vašich dětí!“
„Schneidere…!
„V životě jsem nevztáhl na jediného otrokáře ruku, leda bych mu bral míry!“
„A vaši tovaryši?“
„Co dělají ve svém volném čase, do toho mi nic.“
„Poslal jste je na otrokáře?“
„Ne.“
„Schneidere,“ zasyčel Chory, „podívejte se mi do očí.“ Vedle Choreho si stoupl Wassermann a jeho zřítelnice byly jak střílny bitevního křižníku. Schneider upřel do Choreho tváře naprosto bezelstný pohled nevinňátka.
„Zaútočil jste na otrokáře? Vy nebo lidé pod vašim velením?“
V sále bylo úplné ticho.
„Ne. Nikdy.“
Chory a Wassermann na sebe pohlédli poněkud rozpačitě.
„Máme nějaké důkazy?“ zeptal se Wassermann.
„Kdybychom měli, nemuseli byste tady vyvádět tenhle tyjátr,“ odtušil Wojoczek. „Ale Schneiderovi lidé přišli do města zakrvácení krátce po střelbě.“
„Obrali mrtvé o hadry a přitom se zamazali,“ kontroval Schneider.
„Vy jste mi fušoval do oboru,“ vztekal se Kohn.
„Houby. Bylo to za hradbami.“
„A co teda ti otrokáři na to?“ zajímalo Šmída.
„Velitel jejich kolony byl poněkud vzteklý,“ objasnil Vojt. „Ale co mohl dělat? Slíbili jsme mu, že to prověříme, ale cožpak máme zodpovědnost za to, co se děje za hradbami?“
„Kdyby nebyli uvnitř města tak ponižováni,“ začal Chory, ale Wassermann ho přerušil.
„Kdyby před čtrnácti lety nechtěli celé město zotročit...“
„Všichni tehdejší velitelé jsou dávno mrtví.“
„Stejně jim nevěříme.“
„Naopak,“ zvolal Miller, „ještě jsou málo ponižováni. Měli bychom je vypráskat z města úplně.“
„Mám u nich svoje zakázky,“ oponoval Šmíd.
„Já tak-“ začal Garbarz, ale pak stihl.
„Pánové, musím připomenout, že otrokáři své prodeje řádně daní a nejsou to malé částky,“ vstoupil do debaty Kupczik. „A navíc: 85 % našeho obchodu v oblasti Ostravy představuje právě Cech otrokářů. Pokud s námi přeruší obchodní styky, bude nám k ničemu, že Drancíři slevili průchod šenovskou štrekou. Nebude kam posílat karavany.“
„Je pravda,“ začal pan Jubiler, „že otrokáři předsatvují velký trh, ale my dnes můžeme obchodovat se Slovakistánem, s Olmützem… nejsme nuceni nechat se vydírat nějakou bandou z Pustiny. Naopak, musíme nějak reflektovat, že Betrüber opevňuje svou útulnu a sbírá do ní zbrojné lidi.“
„A divíte se?“ zeptal se Chory, „poté, co byli otrokáři takto zákeřně přepadeni?“
„Začal s tím ještě před tím,“ zavrčel Miller. „A jeho lidé chodí městem naprosto volně a já nevěřím, že jen tak, bezúčelně.“
„Chodí sem za obchodem,“ oponoval Chory.
„Jak to víte?“
„Informoval jsem se.“
„Anebo provádějí průzkum ve snaze zopakovat si Bitvu o Těšín, tentoktár s jiným výsledkem.“
„To je směšné.“
„Já pravím,“ zvolal Miller, „že je třeba vypráskat Betrübera od městských hradeb. Ať si táhne, odkud přišel!“
„Pan Betrüber,“ oponoval mu Chory, „je vysokým velitelem Cechu otrokářů. Útok proti němu bude mít velký dopad na ekonomiku města.“
„Ale,“ podivil se Księgarz, „minule jste tvrdil, že nemá s otrokáři nic společného.“
„Inu – informoval jsem se.“
„Aha,“ ohrnul Księgarz ret.
„Podle mě se nemusíme sklánět před otrokáři,“ řekl Miller. „Nemusíme handlovat s naší bezpečnostní. My jsme silní. Nebudeme se sklánět.“
„Zbytečně tvrdý a arogantní přístup nás přivede na buben,“ oponoval Chory.
„Měříte dvěma metry,“ obvinil ho Garbarz, „Drancíře vidíte za každým rohem, ale k hrozbě otrokářů jste slepý.“
„Protože taková hrozba neexistuje.“
„Jeslti vy ji nevidíte,“ řekl Miller a postavil se, „pak já ano a budu v duchu tohoto pohledu jednat i jako předseda rady.“ Otočil se ke sněmu. „Pokud pan Chory kandiduje s tím, že bude vstřícný k otrokářům, já kandiduji s tím, že nebudu vstřícný k nikomu za hradbami města. Těšín se musí postavit sám na nohy.“
Podporu Millerovi vyjádřili Jubiler, Kušnier, Mydlář, Księgarz, Garbarz.
Podporu Choremu na místě vyjádřili Zapalarka, Šmíd, Kupiec, Brever.
„A jak se k otázce pana Betrübera stavíte konkrétně, pane Miller?“ zajímalo Wojoczka.
„Možná bude lepší s touhle otázkou počkat, až jestli se pan Miller ujme vedení města,“ zasyčel Chory vztekle.
„Vůbec ne, něco můžeme udělat rovnou,“ řekl Garbarz. „Jestli občany znepokojuje Betrüberovo opevňování, proč nezajít za ním se tam podívat?“
„Navrhujete vykonat u něj inspekci?“ podivil se Wojoczek.
„Na základě jakého práva – když je za hradbami města?“ zeptal se Zapalarka.
„Na základě práva silnějšího,“ ušklíbl se Miller. „Vyzývám sněm k hlasování.“ (1 – 2,3 – 4,5,6)
[1] Sněm ovšem hlasoval proti tak agresivnímu přístupu. Zdá se, že i přes vyjádřenoui podporu to Miller nebude mít úplně snadné.
Závěrem ještě pan Brever vyzval pana Wassermanna, ať si udělá pořádek ve svém cechu jednoho muže, protože pivovar bude potřebovat důkladně protáhnout trubky a chtělo by to specialistu, a ne lecjakého hejhulu z ulice.
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
