|
Tah 15-b
Pondělí 15. V., večer; ples
Kultakutri
Vincetoxicum ok, 1 TV
Miro
Signál od Mogha nepřišel.
„Snad se dobře baví,“ pomyslel si Miro a spolu se Schneiderovic tovaryšem opustil město. [1]
Padl již soumrak, proto bylo plížení docela snadné. Nad kryptou se Przystipkarziczek rozkročil, zarazil prsty do příslušných otvorů, a náhrobní kámen zvedl. [5] Zdálo se, že to uniklo pozornosti. V černé noci se nyní černal ještě černější otvor do nejčernější hlubiny. Zavanul chlad a zatuchlina.
Pak jste se vrátili.
Co se dělo na plese
Na městské bráně došlo k drobným nepříjemnostem, když se městská stráž napřed pokusila zastavit dvě vyšňořené paní s jejich doprovodem. Mladý pan Šmíd však hlídce objasnil, že co včera platilo, dneska už neplatí, a vzal Annu pod své rámě. Viky s Jackem je následovali. Před sněmovní budovou je čekal starý Šmíd a jeden jeho tovaryš coby ochranka. Kolem nich se ochomýtal Mogh a vyzvídal, jak s těmi penězi, jak rychle mu může být půjčeno tak sedm set víček.
„Dobře,“ mručel Šmíd, „podmínky jsou takové: Nikdo o tom nesmí vědět, vrátte mi prachy nejpozději za měsíc, úrok je dvacet procent. Lidi, co mi dluží, jsou všichni tady na plese, tak je trochu postraším, oni zítra rozprodají majetky a manželky, ve středu ráno můžu půjčit vám. Dohodnuto.“
Ples začíná, lidé se scházejí. Reinara prohledala stráž u dveří, nůž mu zabavila hned, šídlo a jehlice [4, 3] prošly bez povšimnutí. Když vstoupil, hned byl zachycen lokátory drben a prolustrován: Podílník pana Garbarze – jeho kšeft šel od desíti k pěti – kdo ví, zdali vůbec dožije konce měsíce – nejspíš ne – tenhle chlapík je jasně z Pustiny – nějaký tulák – [2] kdo ví, jak došel k penězům – ale zase hezký je, to se musí nechat – to ta divoká krev - myslíte si, že také jí malé děti, jako všichni divoši z Pustiny?
Následoval starý Šmíd s mladou vdovou Witfrauovou:
To je pan Šmíd starší – co to má na sobě?! - to je ale divný ancug – co tam dělají ty kočkoliščí cancoury? - [2] – no ale jak se v tom pohybuje, jak se ta srst vlní – to šil určitě Schneider, to se pozná mistr – ale ty kožešiny, to je tak… oh… barbarské… oh! - však Šmíd je takový napůl barbar – slyšela jsem, že prý je hrozně...*divoký*… - a kdo je ta maladá dívka s ním? - vdova po Wifrauovi z horního konce – mohla by mu být dcerou; myslíte, že jí bude stíhat? - pchá, on jí? Aby ona jemu! - neříkejte, něco víte? - ale tak povídá se…
Šmídova ochranka se odebrala do boční místonosti pro služebnoctvo, kam odcházely i ochranky ostatních velkých pánů.
Vstoupil mladý Šmíd s Annou: Jaký otec, takový syn – holky, to je ale kus chlapa! - umí jen mlátit do železa, nic víc – koho to má sebou, to je ta mutantka z lodě? - no jo, a vůbec se za tu svoji zrůdnost nestydí! - [5] jestli není nějak příbuzná s tím kohnovic plemenem, s těmi židy? - no to jsou taky dobří mutanti, ale aspoň naši - a co to má na sobě za hadr?! - [3] popravdě, nevypadá to tak špatně - je to hrozně necudné! - ale v letních měsících to musí být pohodlné - a jak se to vlní kolem nohou… - Ale stejně je asi neplodná a pije krev. - hele, jak se nese – teď po něm hodila očkem – ta to s mužema umí – no divíte se, při její profesi? - jestli hodím okem po mojom chlopovi, tož mu ruce zpřelámu! - já myslím, že ta má chlapů plnou… plné zuby.
Dorazil pan Mydlář s chotí a pěti nejstaršími dětmi: To je pan Mydlář, alchymista a kat – má pěknou ženu, nedivím se, že jí nedá pokoje – co to má na sobě? taky ty divné kožešinky – co to Schneidera popadlo, takové ozdoby, to je u něj velmi nezvyklé. [2] Vypadá to jako ten Šmídův oblek, že by se ti dva samci dohodli? - to je divné – ten Mydlář taky musí být k neutahání – zkoušely jste to jeho nové mýdlo? Chutná hodně podobně jako to staré, ale nejde rozetřít na chleba.
Přišel také Mogh: To je ten ghoul, co prý obchoduje s Millerem i Šmídem – cože, s těma dvěma současně? - inu, obchod nezná zášť – já slyšela, že je podílníkem od Kušniera – tomu se tež nedařilo moc dobře, ale teď se snaží dát do rychtyku – a co ta jeho divošská móda? - to se teď asi mezi mutanty nosí – [3] no, má to v sobě nádech exotiky, to se musí nechat.
Vstoupil další mistr: To je pan Jubiler – tomu se taky v kšeftu moc nedařilo – ale teď jsem slyšela, že dělá na něčem velikém – tak snad se zase vzmůže – mám od něho prstýnek – je hrozně šikovný – no, ty jeho šikovné prsty…
Dorazil pan Zapalarka: No to se divím, že sem neproletěl stropem – jéé, podívejte, také má na sobě ten divný oděv s cancourama – [1] no teda tomu to ale vůbec nesluší – vypadá v tom jako hastroš – no je to takový rozbuchl rozevlátý, no, snad až se někdy usadí – ten? leda jeho kousíčky se usadí na stromech všude kolem.
Dorazil i Schneider a prakticky rovnou od vchodu se vrhl zvědavě oždibovat chlebíčky. I ten byl perlustrován: To je smutné, takový šikovný chlap a někdy tak dětinský – slyšela jsem, že musel propustit pár tovaryšů – asi se mu moc nedaří – no však taky ty jeho ceny… u Kohna se dá nakoupit levněji, a jen mírně použité – ovšem když chceš něco novéhom, není nad Schneiderea – mluvě o novém, co to má na sobě? - [2] to je zase jakýsi kožešnický sen – já nevím, je to extravagantní, nebo to je prostě jen divné? - já myslím, že mu to dělá trochu mužnější postavu – rozhodně to je mnohem lepší, než ty jeho krajky, co nosí běžně.
Vstoupila Viky a sál na okamžik oněměl. Hned se však rozhovořil o to více: To je ta paní z lodního bordelu – z bordelní lodi – jak to, že je ve městě, nemá zákaz vstupu? - starý pravil, že včera na sněmu ho zrušili – zrušili slovo prezydenta, no to jsou mi poměry! - a co to má na sobě? - [4] vypadá to… zajímavě – Schneider se vyřádil – já to shledávám vrcholně pobuřujícím! - to asi má být, s ohledem na její profesi – ale je to vypracováno fakt pěkně – mrkejte na ty manžety – no ale ty… obliny, jaksi… - chlapi slintají – je to chlípné – v pustině se takové věci asi nosí, tam nemají civilizaci jako u nás
Dorazil Wassermann (vypadá tak na sto let – už by to chtělo mladšího vodního mistra, nemůže dělat všechno sám) a krátce po něm Chory (to je pěkný kus chlapa – byl by hezký prezydent – mě z něj běhá mráz po zádech – navíc je to přistěhovalec – ale peníze má) a pak i Kohn (hele ho, žiďáka – ráno poslal karavanu do Olmütze – starý říkal, že ho zabije, celou noc chystal zboží, aby ho mohl ráno poslat – a teď ty ceny – ale odvahu má, mládenec – teď ještě aby ji uměl zpeněžit – ty jeho, jak tomu říkají? pejzy? ježkovy voči – oni jsou divná sorta lidí – ale stará slezská rodina – aj tom mluvení mu jde líp, pamatujete na starého Kohna?)
V posledku také Miller s dcerou: Ooo, pan Miller, také by chtěl být prezydentem – je to vážený pán – ha, ano, váha v tom má hodně co říct! - no tak se umí dobře najíst, inu, může si to dovolit – ale ta jeho dcera je jak lunt – chudák malá, její matka taková krasavice a ona… - já se nedivím, že ji nikdo nechce – ta nosí čepec, ačkoliv nikdy pod čepcem nebude – velmi smutné, její matka byla úžasná žena, pomáhala každému, když mu bylo ouvej – a takové divoké pometlo porodila – slyšela jsem, že se potulovala po nocích po městě, než jí to otec zakázal – popravdě, kdyby si pam Miller našel novou ženu a měl s ní děti, vyřešilo by to spoustu problémů s dědictvím – to se nikdy nestane! - proč? Ještě je docela mladý – taky je docela kulaťoučký – no žádný fešák, ale o rodinu se postará jako nikdo! - jenže on je do své ženy úplně zblázněný. On jí byl schopný prominout úplně všechno. Ta byla sluncem jeho života a když umřekla… - ale, je mrtvá, tak je mrtvá, živí mají přednost, já to s ním dneska zkusím, tancovat snad ještě nezapomněl – tak to hodně štěstí, stará láska prý nerezaví, nebo tak něco.
Pan Kwestor v roli ceremoniáře, s šesticí radních po boku, zahájil výroční ples.
Viky spustila svou depolarizační misi a [3] celkem se jí dařilo obrousit ostří mnoha vyhraněných názorů. Koneckonců, říkali si někteří měšťané, mna vztahu k otrokářům snad město nestojí, důležitá je také úprava cel a berní, město se musí zorientovat ve světě po Bílé chorobě, podpořit svou civilizaci a kulturu…
Reinar mezitím změřil interiér. Kolem sálu se ve výšce spíš třetího než druhého patra vinul ochoz přístupný dvěma protilehlými schodišti v polovině sálu, a na něm byly útulné výklenky – vikýře oken s kamennými lavicemi, vyhledáváné jako místo odpočinku do mumraje dole i pro sukromá obchodní a jiná jednání. Vepředu a vzadu (v ose budovy) do vikýřů nedoléhalo mnoho světla a nejsou moc oblíbené – vyjma těch, kterým právě přijdou vhod. Okna ve vikýřích jsou ovšem pevná. V čele budovy je na ochozu žebřík, jímž se vystupuje na střechu, k obranným palpostům. Ty nyní nejsou obsazeny. Padací dvířka nejsou zamčená, jen na závlačku.
Bokem od sálu jsou u vchodu dvě místnosti, nalevo místnost pro služebnictvo a strážce, napravo dělené toalety. Na opačném konci sálu jsou také dvě místnosti, zasedací místnost rady (zamčená) a kumbál na různé věci potřebné pro používání sálu (židle, závěsy, tabule, koště, kýbl, staré zaprášené věci a tak). Vchod do krypty bude asi také někde tady. Úplně v čele lodi jsou ještě jedna dvířka vedoucí ven, ale ta jsou také zamčená. Všechny zámky jsou masivní visací s logem mistra Šmída.
Mluvě o Šmídovi: V jednu chvíli byl viděn, jak se přitočil ke Schneiderovi a něco mu polohlasně vyložil. Schneider poskočil, zbledl a vykoktal: „Ale vždyť ještě čtrnáct dní!“
Šmíd zase něco řekl a podpořil to úderem sevřené pěsti do otevřené dlaně. Schneider schlíple přikývl a dodal „Ve středu ráno.“
Pak se rozešli. Schnieder krátce poté povolal jednoho z tovaryšů a poslal jej domů.
Povídání s lidmi Reinarovi [2] celkem jde, je tady poměrně dost lidí, kteří odmítají vyhraněnou polarizaci na základě otrokářské otázky a ten Kohn, no, hm, je celkem bohatý, to jo, jako vetešník má blízko k cechu obchodníků, takže jeho převzetí po panu Kiedroňovi by bylo bezbolestné, ale zase je takový divný a otevřený Pustině… i když, možná něco takového město právě potřebuje. Ta myšlenka se ujala.
Mogh zatím obdobně trousil moudra ohledně křižníku coby důležitého bodu těšínské obrany. Ta myšlenka [2] také našla své posluchače, ačkoliv obecný názor je, že Těšín je bráněn dobře – rozhodně mnohem lépe, než před patnácti léty – a důležité bude, aby byl křižník pod pevnou kontrolou města. Že by byl součástí cechovních struktur [2], inu, asi proč ne.
V zásadě se zdá, že lidé obecně nemají problém s tím, že by křižník byl nějak rozumně zakomponován do města.
Pak přišla první volenka. Dobrosława byla vyloženě překvapená, když u jejího otce stanul muž v oděvu koželuhů a požádal jej o její tanec. Koneckonců, otec také. Ale svolil a mladý pár vyrazil na parket. Dobrosława se hrozně červenala a styděla, protože jí to nešlo, zatímco Reinar teprve zjišťoval, které kroky mají pogo a valčík společné. Aby odlehčil atmosféru, raději zarecitoval básničku, která [2] napětí skutečně zmírnila. Nabídka azylu vyvržencům [4] ji zaujala, zmínka o Betrüberovi způsobila značné napětí. Několikrát Reinarovi pošlapala nohy, naštěstí měl na sobě kanady. Když skončila hudba, Reinar poděkoval za tanec a odvedl ji k otci.
Tam už se motal Mogh a začal se svojí agitkou. Dobrosława si sedla jen tak na krajíček židle a poslouchala jen na jedno ucho, pohledem hipnotizovala vstupní dveře. Její odopovědi podle toho také vypadaly, byly útržkovité a roztržité:
„Aha, takže Drancíři začali válku střelbou na lidi, jejichž mýtné tvořilo základní část drancířských příjmů? Co tím vlastně získali? Bylo jim to k něčemu dobré?“
Dveře se otevřely, ale to jenom proběhl cechovní posel k jednomu z tovaryšů cechu obchodníků.
„Taktika masivní odvety, o tom mi vyprávěl Joz- o tom jsem už slyšela,“ přikývla Dobrosława. „Vzájemně zaručená destrukce jako podmínka míru? No, asi to dává smysl… ale jenom, dokud nedojde k té destrukci, ne? Chci říct, má asi smysl držet se navzájem v klinči hrozbami, pokud to nejde po dobrém, ale pokud jedna strana sáhne k násilí, tak celá strategie padá a nadále je neplatná, že? To znamená, že druhá strana není nijak nucena sáhnout také k agresi, k odvetě. Byla zde situace napjatá, pak došlo k jejímu vyvrcholení, a tím skončila. Následuje nová, nezávislá situace, a tu je nutno posoudit nově. Samozřejmě, pokud jste civilizovaný člov- ehm, tvor, a nezmítá vámi priomitivní kmenové násilnictví a nízký pud pomsty a nekonečné agresivní krevní msty.
Protože, pane Moghu, když se na věc podíváte z celkového hlediska, kdyby nedošlo k odvetě, byl by počet mrtvých poloviční. Spolužití v míru by bylo pro celé lidstvo výborným řešením; stav s agresí, ale bez odvety, by nebyl dobrý, ale pořád by byl dvakrát tak lepší, než stav s odvetou. Tím, že jste dovolili nenávisti převážit nad rozumem a citem, jste vlastně prohráli. A nejen vy, ale i my, my všichni ostatní lidé.“
„A my Těšíňáci zvláště,“ zamručel otec, který to celé s údivem poslouchal. „Dlouhá válka, nejistý obchod, zaniklé karavany, embargo, to vše nám uškodilo.“
„A ti mrtví,“ přidala se Dobrosława lehce vyčítavě.
„No jo, ti taky.“
„Lidé umřeli, když Drancíři vystřelili,“ namítl Mogh.
„Ale copak Zewellové jsou otroky Drancířů, aby jejich rozhodnutí muselo být vždy závislé na jejich rozhodnutí? Pokud je Zewell nezávislý, pak se rozhodoval nezávisle – a rozhodl se také pro vraždu.“
„Byla válka!“
„Nic nemůže ospravedlnit použití hříšných zbraní,“ odvětila Dobrosława a smutně se pousmála. Oči ze dveří však nespustila. „Oko za oko - a svět bude slepý...“
Dveře se otevřely, kdosi vkročil do portálu, cestu mu zastoupili vojáci městské stráže. Dsobrosława málem poskočila, ale pak se ukázalo, že je to jen střídání stráží.
„No a poslat pryč vyhnance...“ začala Dobrosława pomalu, ale otec jí skočil do řeči.
„Výborný nápad! Ať si je vezme, kdo je chce – my to nejsme! Cožpak má smysl začlenit do svých řad pochybné baraby? Přece když postavíme armádu slabých, bude to slabá armáda. My tady chceme silné, dobré, schopné, bohaté lidi. A ti se k nám nebudou stěhovat, když si tady budeme hýčkat tuhlenctu sběř.“
„Jako třeba pan Chory, tatínku?“ usmála se dcera sladce. „Ten je přece schopný a bohatý, a přistěhoval se sem.“
„Chory jako takový mi v zásadě nevadí,“ zamručel Miller a stáhl se.
„Každý, kdo podporuje otrokářství, se podílí na zlu,“ zamumlala dcera. „Podporuje nebo mu napomáhá, nebo jej umožňuje, nebo proti němu nebojuje. Ale, řekněte mi, pane Moghu -“ a poprvé odvrátila pohled ode dveří, aby jej zabodla do znetvořené tváře starého ghoula „- chcete říct, že kdyby byla Jižní štreka směrem na západ průchozí, že by Zewell zakázal otrokářům procházet a vzdal se tak mýtného a cel?“
V ten okamžik otec zrudl, vyskočil a vrhl se ke dveřím s prudkostí, již by v jeho poněkud soudkovitém těle málokdo hádal. „Stráže!“ řval, „stráže! Tohohle chlapa svázat, vyválet v dehtu a hodit do Olzy! Taková drzost!“
Ve dveřích stál Betrüber v dlouhém plášti a nízkém klobouku, s mírným úsměvem na tváři.
„Dehet nemáme,“ ozval se pedantský hlas pana Kwestora, „vykoupili jej Drancíři.“
„Moje žena má spoustu šiškové zavařeniny, je to zhruba stejněš hnusné jako dehet,“ nabídl se pan Vojt ochotně. Paní Vojtová jej kopla do holeně.
„Svázat!“ trval na svém Miller a rázoval si to ke dveřím.
„Nechte toho!“ zaburácel z boku Choreho hlas. „Millere, což jste se zbláznil?! Na plese je každý návštěvník chráněn zákone pohostinství, nemůžete, nesmíte vztáhnout ruku na hosta!“
„Vy se ho jenom zastáváte a on se nám všem směje drze do očí!“ vřískal Miller. Betrüber si založil ruce na prsou a smál se mu drze do očí. Z místnosti pro sloužící vyběhli Millerovi a Choreho muži, zmateně se snažili zorientovat, protlačili se mezi strážnými a chtěli podpořit své šéfy. Jeden špitálník sáhl pod kabát pro karabinu, ale mlýnský pomocník jej přetáhl obuchem, až se svalil jak pytel žita. Druhý zdravotní bratr jej vzápětí uzemnil solidním direktem. Do toho vpadli strážní. Začala mela. Betrüber stál v klidu a usmíval se. Chory spěchal ke dveřím ve snaze Millera zastavit.
„Zostudíte město!“
„Město už je pohaněno jeho přítomností,“ oponoval Miller a zpod kabátku vytáhl krátký nůž na řezání motouzů, krátký, ale ostrý. Chory viděl, že to nestihne.
„Schneidere, Šmíde, Wassermane, Kohne!“ zakřičel.
Schneider se zakuckal chlebíčkem s nakládaným chlupatým slimákem.
Šmíd zmateně vykoukl z jednoho z potemnělých vikýřů.
Wassermann se probudil a málem spadl ze židle.
Kohn popadl kufřík a začal bojovat s jeho zámkem ve snaze dostat se k mini-gunu.
Miller skočil s nožem.
A před něj Dobrosława.
„Ne!“ zakřičela. „Tati, stůj! Nesmíš mu ublížit! Je to otec mého dítěte!“
Bylo ticho. Miller stál a zesinal. Betrüberův úšklebek se změnil ve vítězoslavný.
Pod Millerem se podlomila kolena, zapotácel se. Mogh a Reinar, kteří jej následovali a právě se chtěli pustit do sebe kvůlivá sporu o Plán Bílý, přiskočili a podepřeli jej. Proto také byli jediní, kdo slyšeli, když se Millerovy rty pohnuly a on zašeptal: „Chci ho mrtvého. Zaplatím za vraždu!“
Dorazil Chory.
„Tento muž blouzní. Odveďte jej na ošetřovnu,“ rozkázal. „Ze zjevných důvodů žádám přítomné radní, aby poskytli ze svých ochranek muže pro eskortu pana Millera do špitálu!“ Ukázalo se, že Kohn a samozřejmě Wassermann jsou bez ochranky, ale Šmídovi a Schneiderovi muži se úkolu zhostili se ctí. Dobrosława se celou dobu tiskla do náruče Betrüberovi.
Po nějaké době se ples vrátil do starých kolejí. Spustila hudba, začalo se tančit. Dobrosława tančila s Betrüberem, o něčem s ním rozmlouvala a oba se tvářili vážně.
======
Jestli máte pocit, že něco chybí, ozvěte se. Část Moghova a Reinarova tahu nebyla využita, protože situace tomu nepřála, možná to bude odehráno ve druhé části večera. Obdobně snad jsem házel na všechny, kdož nosí novou módu, ale v tom vedru, hluku a vyrušování jsem mohl něco přehlédnout.
Tah 15-b skončil, začíná tah 15-c, pondělní noc a druhá část plesu.
Váš tah končí v pátek 21. VI. ve 20:00 (Anebo co, stihnete to napsat do zítřejšího večera? ;-) Ať trochu popojedeme.)
Omlouvám se za zpoždění, bylo hodně cestování.
|
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Díky za sepsání, ale nyní moc nechápu, čím měl být můj tah méně subtilní a hlavně čim je nekompatibilní s tím tvým. 
Po skončení hry si spočítám padlá čísla, jestli jsou rovnoměrná.