Třetí sněm Pan Kwestor si pohledem vyžádal povolení od přítomných pánů radních a začal s domácí agendou. Pozůstalost po panu Kiedroňovi je uzavřena a připravena k předání. Dále zde máme žádost skupiny velkopolských poutníků, která by se chtěla ve městě usadit natrvalo. Poutníci by si rádi koupili dům a žili zde. Město obvykle nemluví do toho, kdo si koupí co, ale tady jde o organizovanou skupinu, takže je na sněmu, aby rozhodl. O slovo se přihlásil pan Kušnier, který navrhl podmínečné přijetí. Pan Schneider návrh svého obchodního partnera podpořil, pan Mydlář se také přidal a zbytek společnosti se nestavěl proti. Poutníkům bylo povoleno se ve městě usadit.
Následně pan Kwestor předložil Cechovnímu sněmu ke schválení nový cech tělesných služeb s mistriní Viky v čele. Pan Chory namítl, že tělesné služby jsou již obhospodařovávány jeho cechem a že tedy dojde ke kompetitivní duplicitě. Viky namítla, že její křižník poskytuje služby poněkud odlišného typu a že naopak její zaměstnanci budou potřebovat specielních služeb Choreho cechu ve formě pravidelných prohlídek; dále bude nutná spolupráce s cechem Schneiderovým i dílnou pana Mydláře, jedná se tedy o kolaborativní kooperaci. Nový cech nebude konkurovat jiným, naopak, jako svorník uzavře lokální okruh několika cechů, zvýší vnitřní provázanost a prakticky vzato vygeneruje obrat, aniž by vyžadoval nové vstupy; bude to násobitel stávajícího zisku. Podporu novému cechu vyjádřili Jubiler, Kušnier, Mydlář, Księgarz, Garbarz. Pánové Zapalarka a Brewer se chvíli kroutili, ale když nenašel protiargumenty ani pan Chory, i oni se přidali. Pan Šmíd pokýval hlavou. Ostatní radní pak také souhlasili. Proti byl akorát pan Kupiec, kterému se nelíbilo umístění provozovny mimo hradby města a poukázal na oslabení obrany. Pan Wassermann jej ubezpečil, že v tom to ohledu byla učiněna patřičná opatření, čemuž přizvukoval i pan Wojoczek. Nový Cech tělesných služeb byl tedy schválen.
Pan Wojoczek následně přednesl zprávu o bezpečnostní situaci města. Cvičení městobrany odhalilo mnohá slabá místa, která se musí rychle zlepšit. Bílá choroba si vzala příliš mnoho rukou, ti, co zbyli, se musejí víc snažit. Těžké zbraně města jsou v dobrém stavu a městská stráž pomalu doplňuje kádry určené k jejich obsluze. Napadení vnějším nepřítelem je málo pravděpodobné. Co je závažné, je uzavření jižní cesty do Slovakistánu skrze Jablunkovský průsmyk následkem velkého přesunu divochů a polomutantů a faktického zhroucení rangerů, kteří stezku ještě udržovali. Město musí do budoucna uvažovat o vyslání vojenské výpravy, která by stezku otevřela, chce-li obnovit obchodování s jihovýchodem. Dále zde máme Drancíře, kteří ve svém dominiu vyhlásili bojový poplach. Proč? Těžko říct. Zewell by neměl být schopen obnovit aktivní operace. Možná, že Dracníři to vidí jinak. Nicméně zpráva rozvědky naznačuje, že se Drancíři posunuli v západo-východním směru. Buďto je také něco tlačí, anebo z nějakého jiného důvodu se přiblížili k Těšínu.
Pan Kohn se přihlásil s připomínkami k Wojoczkově zprávě. Vnější nepřítel možná není problém, ale co vnitřní? Ve městě zcela jistě nedávno operovali agenti Drancířů nebo Zewellu. Dále zde máme otrokáře, kteří se ve městě objevili noví a zjevně se učí zde orientovat. Není jich mnoho, ale máme zprávy naznačující, že v okolí operuje mnohem větší skupina. Její průchod skrz Drancířské dominium se shoduje s vyhlášením poplachu. Zdali Drancíři stojí na straně Otrokářů, nebo se jcih obávají, v současnosti není známo. Ve městě máme také rangery a myslím, že by na ně měla Stráž dohlídnout. Rozhodně zde nechceme žádné další incidenty s otrokáři, že? „K tomu se dostanu záhy,“ zamumlal pan Kwestor. „Mimo tyto elementy,“ pokračoval Kohn, „je zde neobjasněná vražda pana Betrübera. Souvisí s děním ve městě, nebo si vyřizoval účty někdo zvenčí?“ To byla závažná otázka a pan Chory si dal velmi záležet, aby se mu ve tváři nepohnul ani sval. Tím se výrazně odlišil od všech ostatních, které tohle napadlo teď poprvé a nyní se zamračili a zamysleli. Pan Kohn mluvil dále a odhalil, že ve městě je jistě ještě jeden operativec cizí mocnosti, kterou však odmítol vzhledem k probíhajícímu vyšetřování specifikovat. „Není jisté, zdali některá ze zmiňovaných skupin koná proti zájmům města,“ zakončil svou připomínku Kohn, „ale určitě jednají v skrytu a proto bychom se měli mít na pozoru!“ Následně si opět vzal slovo pan Kwestor. „Toto by měl přednášet pan cechovní prezydent, ale protože máme tohlencto interregnum, jménem městské rady musím seznámit ctěný sněm s, hm, dopisem, který město obdrželo.“ Rozevřel tašku a se zjevnou nechutí z ní vyňal svitek průsvitného pergamenu. Následně přečetl dopis od Titanie White, šéfové cechu otrokářů, v němž požadovala vyšetření zločinů proti jejím lidem, to jest především přepadení a postřílení otrokářské výpravy na dohled od městských hradeb a vražda pana Betrübera, a hlavy viníků. „Hlavy?“ ujistil se Schneider. „Požaduje?“ ujistil se pan Zapalarka. „Já myslel, že obvykle jsme to my, kdo 'požadujeme' něco po ostatních.“ „Nelze popřít, že tentokrát je v právu,“ namítl pan Chory. „No, to záleží,“ zamumlal pan Miller. „Jak, záleží?“ „No jestli se nám to hodí, nebo ne.“ „Určitě se nám to hodí,“ řekl pan Garbarz. „Najdeme útočníky, vydáme otrokářům jejich těla a obchod jenom pokvete.“ „To mi nepřijde správné,“ ošil se Schneider. „Nemůžem se rozhodnout někoho vydat, dokud ani nevíme, kdo to je,“ řekl Miller. „Ale můžeme určit strategii města,“ řekl Chory. „Najít, určit, zabít, vydat. Pane Wojoczku, do práce.“ „No ne tak szybko,“ řekl Zapalarka, „já si myslím, že to, zda někoho vydáme či ne, má záležet na nás.“ „To je nespravedlivé,“ podotkl Chory. „Vysíláme tím do Pustiny negativní signál.“ „Těšínská spravedlnost není rovná a nikdy nebyla,“ povzdechl si pan Księgarz. „Ale mohla by být, kdybychom se trochu snažili o pozitivní přístup,“ dodal Chory. „Ctění pánové,“ vzal si slovo Kohn, „celou záležitost jsem důkladně promyslel a myslím, že problém má několik rovin, a je docela zapeklitý, je však řešitelný a já jej vyřeším krátce poté, co se stanu předsedou cechovní rady.“ Sál byl překvapen. „Ano, kandiduji na tuto pozici. Chci město silné a bezpečné a věřím, že cesta k tomuto cíli vede skrze práci s Pustinou, práci založené na využití toho, co umíme nejlépe, práci s každým jednotlivým případem zvlášť, bez nějaké zkostnatělé a omezující ideologie.“ „Takový jakoby slizký had, ano?“ ujišťoval se Chory. „Slezský had,“ odsekl Kohn. Pak se opět obrátil k sálu: „Vážení, já vím, kdo zabil Betrübera.“ Sál vybuchl dotazy, ale Kohn jej utišil gestem ruky. „Není to důležité. Vrah neohrožuje město a s Betrüberem měl vlastní spory. O tom vás ujišťuji. Není naší potřebou dále plýtvat prostředky na tuto kauzu – leda bychom ji chtěli proměnit v aktiva ve věci cechu otrokářů.“ „Pane Kohn,“ řekl Wojoczek, „obávám se, že vás musím požádat o výpověď.“ „Pane Wojoczku,“ odvětil s úsměvem Kohn, „obávám se, že nyní jsem kandidátem na post prezydenta Cechu, což vaše pravomoci značně omezuje. Je tak, pane Kwestore?“ „Vskutku.“ „A víte i kdo přepadl tu karavanu?“ zajímal se Chory. Schneider se celý našponoval a byl rázem jedno ucho. „Ne, zatím to nevím,“ přiznal se Kohn. „Ale pracuji na tom.“ Schneider zase splihl. „Další rovinou,“ pokračoval Kohn, „je tón dopisu. Pan Zapalarka má pravdu, nemůže si na nás otvírat pusu kdekdo z Pustiny.“ „Mistrině Cechu otrokářů není jen tak někdo,“ pousmál se sevřenými rty Chory. „V porovnání s Městem?“ kontroval Kohn. „Otrokáři si musejí uvědomit, že to my jim laskavě umožňujeme vstup na náš trh.“ „A oni u nás laskavě nakupují,“ namítl Garbarz. „Musíme vystupovat silně, sebevědomě a nesmíme se nechat urážet,“ řekl Kohn. „O co jde paní Titanii? O potrestání viníků. Proč? Aby si schladila žáhu a ukázala, jak je mocná. Ale proč by to měl být náš problém? My se musíme postarat o to, aby se takový případ již neopakoval – aby ti, které přijmeme jako obchodní partnery, si byli jisti bezpečím na území, které Těšín spravuje. Ale pozor, ta přepadená karavana nebyli naši obchodní partneři, vždyť si jenom posbírali nějaké chudáky z Útulny a pak cestovali Pustinou. Kdyby prošli městem – a zaplatili clo – tak by se jim to přece nestalo, že?“ „Chcete říct, že otrokáři si mohou za to přepadení na dohled od našich hradeb zjevně někým od nás… sami?“ vyvalil oči Chory. „Ano.“ Wassermann se začal pochechtávat. „Bylo jím líto platit clo,“ rozhodil rukama Kohn a otočil se ke shromáždění. „Ale proč bychom my měli platit našimi víčky za jejich škudlilství?“ Sál vybuchl nadšenými výkřiky souhlasu. Nic člověka tíženého kolektivní vinou nenadchne víc, než logicky znějící viktimizace oběti. „Obchodní partneři – na našem území!“ pozvedl Kohn pěst, „Jsou v bezpečí! Ale karavany, které nás obcházejí? Násoskové z útulny? Nebo jejich šéf? Co nám je do nich?“ Sněm výskal. (Pár lidí sedělo bokem a vískalo, ale to sem nepatří.) „Takže taková je moje politika. Paní Titanii odpovíme, že její obchodní zástupci jsou u nás vítáni a že zajistíme jejich bezpečí. Nabídneme jí zřízení obchodní stanice uvnitř hradeb – pod vedením Cechu obchodníků. Ale spravedlnost venku v Pustině ať si hledá jak chce sama. Do toho nám nic.“ Takovou rezoluci podpořil nadšeně pan Schneider, přidal se i Zapalarka, Jubiler, Kušnier, Miller i Wassermann, pan Kupiec a nakonec po jistém váhání i pan Garbarz. Ještě pár dalších rukou hlasovalo a už bylo jasné, že pro je většina. Tím bylo zasedání sněmu ukončeno.
_________________ Oczywiste jestem taky zajebisty jak ci się wydaje.
|