Forum Vaultu šílené brahmíny

Firejs se ráno podíval na kámen pokrytý rosou na svůj odraz - a najednou! Najednou mu došlo, že jej ted nikdo v Těšíně nepozná. Mohl by lidem říkat, že jde o válečné tetování daleko ze západovýchodu, kde slyšel o krásách města Těšína - načež zatoužil jej vidět a chránit. Rozhodl se, že se zkusí nechat najmout do stráže - přecejen má mocné paže a bystrý intelekt -> takže vhodný kandidát. Vydělá tím nějaké zátky a když to půjde dobře - tak by mohl pouštět své přátelé dovnitř a ven. Používá městká stráž luky? Neví, zjistí, vyrazí.

A tak Firejs vyrazil.

Večer, jestli to půjde dobře, se rád potěším hojivou mastí od Reinara.

jako že preferujete luky?

Tah:
Oslava byla úspěch, dneska se z ní křižník vzpamatovává.
Jacek zajde zase do města nakoupit a poslechnout klevety na trhu. Vezme s sebou i mast a pár dalších léčivých věcí ( další mast, lišty na odvar, obvaz) a předá je bandě ve městě.
Štefka donese byliny Choremu a pak zajde za panem Vojtem zjistit, co přesně je potřeba udělat a doložit pro vstup do Cechu a co pro založení nového cechu. Při té příležitosti nenápadně předá zprávu Kultakutri, aby zkusila zjistit, které domy jsou ve městě volné a bylo by možné je koupit.

Hlasim, ze dneska jsem odevzdala hruby rukopis, takze redakcni tlak polevil, nikdo mi nesezere jatra za syrova.
Dozenu to,az dojedu do Strasnic, vyuzivam neexistujici wifinu Ceskych drah, na mobilu se blbe pise...a

Cheky: mohol by si zatiaľ dať byliny na ďalší ťah? Počítam, že ho zosumarizuješ až už budem spať, tak nech viem, po čom sa mám cestou z práce obzerať

Jasně. Kostival lékařský, turanka kanadská, toten lékařský.

Promiň, příště na to zkusím myslet dřív

Tah 5, pátek

Henry
Páteční ráno.
S ladností a tichostí ježka apokalypsy se Henry vyhrabal ze svého pelechu pod smotkem rezavého ostnatého drátu. Mžoural do ranního šera Zámeckého vrchu, zarostlého statnými stromy i hustým křovím. Z nejbližšího chuchvalce křaků, za trávou a třtinou prorostlým ostnáčem, vykukoval roh srubu z mohutných klád napuštěných kreozotem. Byl zarostlý břečťaněm a střechu zarůstala tráva a nízké keříky, takže docela splýval s okolím. Musel to být jeden z těch srubů, o nich mluvil ten chlap u Orlice, srub se všemi cennostmi Těšínskými.
Zelenáč Akos srub pomalu obcházel. Je čas vypadnout odsud. Spatřil dveře do srubu. Masivní jako zdi, zavřené na silnou petlici ukotvenou v jakémsi technologickém udělátku, ve kterém nebyla žádná škvíra pro klíč. Zatracená práce.
Vtom uslyšel kroky. Po kamenem vykládané pěšince se blížila hlídka. Dva strážní v barevných uniformách, pod kterými se rýsovaly hrany zbroje. Velitel hlídky s pistolí, druhý strážný měl petrolejku a přes rameno trubkovou pušku, oba za pasem elektrické obušky.
Veden svým prvotním instinktem zabíjet, pálit a ničit, Akos zaklekl, vykopil na svém samopalu pažbu, namířil na velitele hlídky a dvakrát vystřelil.
Zvuk výstřelu, byť tlumen tlumičem, se v dokonalém ranním tichu, nerušeném žádným jiným zvukem, než šuměním blízké řeky, nesl celým parkem.
https://youtu.be/0Md5ALx226g?t=1349
Velitel stráže [3, 6] byl zasažen do hlavy. Strážného vedle něj ostříkla horká krev. Na zlomek sekundy se zarazil a pak se příšerně rozječel.
Akos vystartoval s dýkou v ruce. [4] Protivník stihl jenom jednou zvřísknout „Alarm!“ a už to bylo tady, dýka se zaleskla, strážný se ohnal petrolejkou. Útok dýkou [4] vyšel, útok petrolejkou [5] také. Strážného hlava se zalila krví a Akosův hábit začal hořet. Energie nárazu oba bojovníky shodila na zem, [4] strážny uchopil útočníka za hadry a strhl jej, oba dopadli bokem. Akos bodl znovu a [6] dýka zasáhla oko, pronikla do mozku a strážného zabila.
Vyskočil, strhl ze sebe hořící hábit a zahodil jej. Ranním tichem řvala siréna, od Piastovské věže a od kasáren se ozývaly výkřiky.
Je načase vypadnout. Směrem do města by musel běžet kolem kasáren. Směrem na soutok řek by musel běžet kolem věže a navíc lézt přes hradby. Zbývá jedině Olza. Vystartoval k pobořeným hradbám.
„Stůj!“ ozval se velitelský hlas starého Wassermana, jenž vylezel ze své rotundy oděn toliko svou důstojností a revolverem, a protože to první nezabralo, použil takřka ihned to druhé. Hromový výstřel dal vědět, že je zle, nejen celému město, ale i velmi širokému okolí, ze stromů opadalo listí a veverky, [3] střela zbavila Akose zavazadla a strhla jej k zemi. Hned se vydrápal a po čtyřech se vrhl k hradbám. Najednou letěl – to nebyla zem, to byla střecha dalšího srubu. Dopadl, [3] posbíral se, [6] vyhnul se třináctimilimetrové olověné střele z trubkovky letící od úseku stojících hradeb a již šplhal přes kvádry zborcených hradeb. Svět se s ním trochu houpal, bylo mu hrozné horko, po zádech mu čůrkem tekl pot.
Překulil se přes hranu a potácel se dál. Další hromový rachot [5] a kámen za ním se rozletěl na kusy, které jej srazily do ruměniště. Rozbil si obličej o cihly, rozdrásal ruce o kámen, a konečně spadl do Olzy, která jej přijala ve svou chladivou náruč.
Na palubě křižníku Přátelstwí se Jacek právě chystal na trh, když se ozvaly výstřely a siréna. Když se kolem střílí, je dobré mít zbraň, a tak se jako ještěrka vyšplhal plošinu za můstkem, kde byl instalován jeden z celkem těžkých kulometů. Nacvičeným pohybem natáhl závěr. Štefka už zvonila poplach na lodní zvon – celkem zbytečně, kanonáda musela probudit i mrtvé.
Po rozbořených hradbách se cosi sesulo, skutálelo do řeky. Zanechalo to za sebou širokou stopu krve.
Na hradbách se objevil kapitán Wojoczek jen v košili, s pistolí v ruce. Vzdálenost k uprchlíkovi však byla již příliš velká pro účinnou střelbu malou zbraní.
„Střílej!“ zařval na Jacka, brunátný v obličeji. Jacek se zamyslil. Přál si, aby Viky už stihla vyběhnout na palubu, protože tohle zavánělo mozkovým myšlením a politikou. Na druhou stranu, cílem párty bylo ukázat, že jsme platnou součástí města, ne? A když ječí siréna, znamená to, že je něco hodně špatně.
„Zabij ho!“ zaječel Wojoczek z posledních sil a zhroutil se přes korunu hradby. Jacek zamířil a dvakrát krátce stiskl spoušť. [4, 6] Potřetí nemusel. Zadunělo to, zachřestily mosazné nábojnice, hladina Olzy se růžově zpěnila.
A to bylo vše.

+10 xp
- 7 xp
-------
+3 xp

Reinar
Pátek, brzké dopoledne
Reinara probudilo dunění výstřelů a jekot sirény. Zarachotil kulomet, jednou, podruhé – a bylo ticho. Zakrátko umlkla i siréna. Šlo to od řeky.
Takže co s načatým ránem?
Snaha odstranit barvu z rukou a Firejsova obličeje byla marná, drželo to víc jak Linot na stromě. Raději se oblékl do svého měšťanského a vydal se na loď.
Celé město bylo na nohách a hrnulo se na loď. Davem si prorážel cestu útvar strážných, kteří nesli vylovené tělo, mokré a zkrvavené. [6] Jedna střela prošla zátylkem a na své cestě ven urvala celý obličej. Další střely zpřelámaly kosti, roztrhaly orgány i svaly… strážní mrtvé tělo narazili na kůl a nesli v čele procesí vztyčené jako hrůznou monstranci. [1] Slunce se jasně lesklo na stříbrně vyšitých drancířských insigniích. Procesí pomalu procházelo každou ulicí, skrz celé město. Lidé se dívali, přidávali do průvodu, vzrušeně debatovali, někteří naříkali: Zběsilý drancíř vzal sebou do hrobu jednoho strážného. Druhý je těžce raněný a stará se o něj pan Chory. Tolik si Reinar poskládal z tuctu různých verzí, které se ozývaly ze všech stran. Jedno ale měl všechny verze společné: Nájezdníka zastavil křižník Přátelstwí.
Viky měla tolik zájemců o rozhovr, že nevěděla, kam dřív skočit. Jacka raději uklidila bokem a zatajila a dotazy a gratulace řešila sama. Na Reinara s Moghem si našla čas až před polednem, když se vymluvila, že v souvislosti se slunečním cyklem musí provést zaříkávání kulometů, aby nikdy neminuly cíl. Na to lidi slyšeli, to je přece logické.
Při rozhovoru se podívala i na Reinarovy ruce a barvivo identifikovala jako chemicky vázané na bílkoviny. Jako třeba právě z těch bylinek, které nese Mogh.
„Neboj, to odroste,“ uklidnila jej. „Případně, tady máš pudr, moje holky to používají na beďáry a vředy a tak. Zamaskuje to všechno a hned máš pleť jako devítiletá.“

Odpoledne se Reinar vydal na hřbitov. [3] Házením lopatou si vydělal 2 Tv. Snažil se přitom trochu si prohlížet těla. Nebyl tady nikdo, koho by si pamatoval z Choreho špitálu. Opět zde bylo několik málo případů násilné smrti, kdy těla nebyla zcela kompletní. V takovém případě ledviny chyběly vždy. Řezy byly čisté a posmrtné, víc zjistit jen tak od oka nešlo. Hrobař chápal, že se Reinar probírá hadrama nebožtíků, domníval se, že loví cennosti, ale kdyby je tam komandér vybalil donaha a začal ohledávat, asi by jej to přimělo k zamyšlení.
Hrobař byl dnes vzrušený a hovorný. Na druhou stranu, byl to jenom hrobař a městská politika se jej málo týkala.
Chory do města přišel před čtyřmi, nebo pěti lety, nebo taky šesti a možná už to bude sedm, ten čas tak letí. Každopádně Betrüber přišel se svými lidmi asi rok po něm. Ti dva se ihned spřátelili, Betrüber často chodil za Chorym do špitálu, který ve městě zřídil, když převzal apatykářský cech a rozšířil jej. Když Betrüber zřidil útulnu pro chudáky vyhnané z města pro chudobu a potulku, někteří radní mu to chtěli zatrhnout, ale Chory se za něj postavil. Občas dokonce Betrüber dovede nějakého nemocného ubožáka za Chorym. Chory ale nikdy nechodí do útulny, vůbec skoro nevychází z města. On je to takový divný pavouk, nikdy se neusmívá, ani na kamaráda Betrübera ne, ale je jasné, že má srdce na správném místě, když zaštítil útulnu a občas se stará o chudáky, kteří nemají peníze na léčbu. Už jenom to, že má za kamaráda patrona chudáků… on ten Betrüber vlastně není „pán“, protože není cechovník („Zatímco já jsem jediný mistr cechu pohřebáků ve městě, takže bys mi měl říkat pane!“) ani měšťan ani nic, má prostě jenom těch pár chlapů a stará se o lidi.

Večer Reinar probral zásoby. Mirovu rybu zakopal vedle odpadové jámy: Sice ani v nejmenším nesmrděla, ale v noci jej její světélkování budilo ze spaní.
Ostatní potraviny prohlédl. Maso bylo [6] uloženo v jámě vystlané kopřivami a vratičem, takže bylo plně poživatelné. (15 člověkodní - 1)

Mogh
Ranní probuzení střelbou a sirénou Mogha vytrhlo z krátkého snu o Plánu Bílý. Jak to tehdy krásně bouchalo…
Polední koláček u Viky ve společnosti Drancířského velitele už tak veselý nebyl, od jeho ambiciózního plánu jej zrazovala, ale carramba, co může nějaká poběhlice vědět o mentalitě štětky, he? Mogh se rozhodl, že se nenechá zlomit malomyslností a svůj plán uskuteční a z Viky bude radní, než bys řekl švec, ať chce či nechce.

Miller byl zprvu nadšený, že jej někdo zbaví krys, ale když došla řeč na placení, začal se kroutit. Čtyři víčka. No tak pět, no. Cože?! No tak teda šest, když to musí být! Sedm? Tak to si ty krysy raději umlátím sám!“ Vůbec byl celkem dost vzteklý. Nicméně povolenku na dvě ozbrojené osoby napsal ochotně – protože ho to nic nestálo. Jednu kopii hned poslal po tovaryši za Wojoczkem. Dceru nebylo nikde vidět.

Tommy slíbil něco spíchnout do večera. Teď ale musí jít přerovnávat sudy s terpentýnem.

Od Agnieszky se Mogh dozvěděl celou hrst různých drobných drbů. Vyplynulo z nich, že do Orlice chodí lovit zákazníky asi sedm stálých profesionálek, sem tam přijde nějaká další, amatérka. Je to celkem pohodlný život, i když dost víček teda padne na ty lektvary od pana Choreho. I proto se necuká s ghoulem – ušetří. Jinak má samozřejmě spoustu drbů a dohadů o tom zastřeleném Drancíři. Lidé se dohadují, jestli byl sám, nebo jich bylo víc. A taky, co vlastně chtěl? Reputace křižníku každopádně dost stoupla.
Jo a Miller prý svoji dceru hrozně zbil, lidi slyšeli, jak naříká a jak on řve. Tak to by asi bylo poprvé, co na ni vztáhl ruku. Ale tovaryšové nic neříkají. Tak těžko říct.
Pan Karczmarczyk je malý pán. Má vlastně na starosti veřejné stravování, ale ze tří podniků ve městě pod něj spadají jenom dva, Orlice a Ještěřák. Jelen má vlastní vedení, dříve patřil panu Kiedroňovi a po jeho smrti přímo Cechu, dostane ho nový prezydent. No a Ještěřák je taky šašek, s ním je těžká domluva, dělá si to po svojem a na cechovní předpisy dost kašle. Což Karczmarczykovi nevadí, tomu jde hlavně o Orlici, tu má rád.
Jestli by podpořil Viky, to ona neví, to je na moc přemýšlení a popravdě, kdyby ona byla na tohle přemýšlení, tak by se asi neživila jako prostituka, že?
A když už jsme u toho, na rovinu řečeno, utíkají mi kšefty. Jestli si chceš ještě povídat, zaplať plnou taxu.
Mogh si řekl, že možná bude ještě třeba pár věcí přehodnotit, a vrátil se do kůlny, kde už čekala večeře.
(14 čd -1 )

Miro
„Cože, sedm?! To už panu Wassermannovi dočista přeskočilo? Písemně to nemáš, že? No tak to bude šest, ale ať ta práce odsýpá!“
To nebude problém, i šnek je rychlejší než stávající dělnický kádr.
Miro vyrazil na staveniště u Bobří branky, kde našel Vysokou školu opírání o lopatu právě uprostřed zkouškového období. Nedbal starých mazáků a spolu s několika dalšími nově najatými chlapy se pustil do práce. Trochu jej překvapilo, že když zabořil lopatu do kupy písku, narazil hned pod povrchem na hlínu. Písek byl jen zvrchu. To ale nevadilo, protože některé pytle cementu byly plné akorát kamení, takže písku bylo vlastně ještě dost. Nová směna se činila a za chvíli už stálo a schlo první zdivo.
„Tož jen ať se nepředřete,“ starali se o zdraví svých nových soudruhů starousedlíci.
„To je v pořádku, já se rád protáhnu,“ zahlásil vesele Miro.
„Pan Vojt zaplatí, i když se tu nic ani nehne,“ mrkl jiný „starý“.
„O to víc zaplatí, když se to tu hne,“ podpořil Mirovu linii jeden „nový“.
„Takovým tempem může jeden snadno přijít k úrazu,“ zavrčel nevlídně další „starý“ a zpod kabátu odmotal kravský řetěz.
„I kdež,“ usmál se Miro a shodil sutanu. Na slunci se zaleskly jeho svaly vycepované dlouholetým sezením ve zpovědnici. Ostatní nováčci si zase se zájmem prohlíželi a potěžkávali armovací dráty, sochory a kladiva.
Starousedlíci se raději odebrali do stínu, protože tady na sluníčku jim začalo být nějak horko.
Když padla, přišel Vojt s výplatou. Když viděl, kolik hradby je opraveno, údivem zvedl obočí. Mirovi vyplatil jako prvnímu, šest víček, ale bokem, aby ostatní neviděli.
„Šest víček!“ zvolal Miro nahlas a hlas mu překypoval nadšením. „Inu, však jsme taky udělali pořádný kus práce, my všichni tady společně,“ dodal a ukázal na „svou“ partu. „Přesně tak, jak jsme se u pana Wassermanna naučili a on rád uslyší, že se držíme jeho rad a dobrou prací si zasloužíme dobrou pláci.“
Ozval se zvuk, jako když táhnete rezavou bednu plnou suti po žulové dlažbě. To pan Vojt skřípal zubama.
Ale zaplatil rovnou měrou všem.

Pan Wojoczek prožíval dosti ambivalentní pocity.
„Nelíbí se mi představa, že v řadách stráže slouží cizinec,“ řekl na rovinu. „Ale potřebuju lidi, a nutně. Dnes ráno jsem ztratil dobrého chlapa. Zbyla po něm žena, taková malá usměvavá culíkatá holka to je, ještě jí ani nebylo dvacet… a tři děcka. A další chlap je těžce raněný a kdo ví, jestli se z toho vylíže. I kdyby jo, fešák z něj už nikdy nebude. To ti říkám, abych pochopil, že v téhle službě se umírá.“
„Přišel jsem z Olmütze. V Pustině to taky není žádná sranda.“
„Jasně,“ zatvářil se Wojoczek kysele. „Hele, beru tě na měsíc. Do té doby se uvidí, co a jak. Nafasuješ mundúr a nějaké zbraně. Seržant Okręźnic se o tebe postará. Podmínky služby: Každý den máš hlídku, podle rozpisu denní nebo noční. Byt a strava tady v kasárnách. První týden sloužíš zadarmo, pak začne nabíhat plat splácený v neděli… no, dneska máme pátek a jak jsem řekl, potřebuju nutně lidi, takže si tě do neděle proklepnu a pak už pojedem naostro. Je to deset víček týdně. Za zásah proti narušiteli jsou příplatky.
Jeden den v týdnu máš frei, a protože jsi nováček, tak děláš neděle, takže volno máš v pondělí. Začneš na základní funkci, ale jestli říkáš, že máš výcvik, tak věřím, že za pár dní tě budu moci pověřit velením hlídky. Tam mi to hoří nejvíc.“

Po 1. začátek hry
Út 2.
St 3.
Čt 4.: v noci ze středy na čtvrtek pařba na křižníku
Pá 5.: Miro – večerní stráž na bráně
So 6.: Miro – odpolední patrola městěm
Ne 7.: zasedání sněmu (hlasovat o návrzích); Miro – noční varta na věží

Po 8.: Mirova přednáška v knihovně; Miro má frei

Následně Miro vyfasoval slušivou uniformu z kopřivového vlákna, k tomu kevlarovou zbroj – to není standard, to jenom že tady je nebezpečí drancířského útoku – obušek a trubkovou pušku. Na hlavni byly ještě stopy špatně utřené krve…

Před nástupem do stráže je chvilka času, tak Miro zaběhne za Kohnem.
Pojištění? Ha! Jasně, že pojišťuje, a teď, když navíc rozjíždí své vlastní intriky, nemá čas to kontrolovat tak důsledně, jak by bylo třeba. Jestli se na to chceš podívat, bude jenom rád, nabízí 4 víčka… a bonus, pokud skutečně najdeš něco špatně. Je to ale práce na dost dlouho.

Večerní stráž na bráně se obešla bez potíží, bylo to hlavně seznamování se se službou. Samozřejmě se znovu a znovu probíraly ranní události.

Čd 13-1
+ 6 Tv

Firejs
Luky městská stráž sice nepoužívá, ale ve výzbroji je má. Jsou to kvalitní předpádové sportovní luky s duralovými šípy s třícípým žiletkovým ostřím. Šikovná věc.
Jinak rozhovor probíhá prakticky stejně, jako u Mira, s tím, že pan Wojoczek se víc diví bojové malbě a méně nabízí kariérní postup, samozřejmě.

Po 1. začátek hry
Út 2.
St 3.
Čt 4.: v noci ze středy na čtvrtek pařba na křižníku
Pá 5.: Firejs – večerní stráž na bráně
So 6.: Firejs – odpolední patrola městěm
Ne 7.: zasedání sněmu (hlasovat o návrzích); Firejs – noční stráž na bráně

Po 8.: Mirova přednáška v knihovně; Firejs má frei

Převlečen do své nové uniformy navštívil Firejs ještě jednou kůlnu, kde nafasoval léčivé masti a odvary, díky nimž se mu obličej brzy zahojí.

Viky
Jacek jak řekl, tak udělal. Cítil se přitom hrozně divně. Lidé kolem něj hovořili o „mládenci z křižníku Přátelstwí, který hrdinně skolil zákeřného vraha“ a netušili, že ten mládenec kráčí těsně kolem nich.
„Určitě je moc krásný!“ rozplývala se jedna puberťačka.
„A hrozně statečný,“ přidala se druhá.
„Holky, takovému chlapovi bych hned dala!“ svěřila se třetí.
„Co na nás čumíš, otrapo, běž si po svých!“ okřikly všechny sborem Jacka, který to náhodou vyslechl a zastavil se v půli kroku.
Inu, tak už to bývá.

Štefka zastihla pana Choreho při práci. V boční chrámové lodi – naproti té, v níž stála laboratoř – operoval. Zraněný velitel hlídky, kterému střela sklouzla po čelní kosti a zdemolovala obličej, byl nadopovaný uklidňujícími bylinkami a ze všech sil se snažil neřvat, ale nedařilo se to pořád… jeho kamarádi z hlídky jej drželi a utěšovali. Po chvíli omdlel. Chory, v gumovém plášti, na něj hledel s duševním odstupem jako na kus masa a řezal a šil, jak bylo třeba.
Bylinky převzal slepý apatykář.
Když odcházela, všimla si, že u brány kostela leží na deskách jednoduchá rakev – od pohledu používaná opakovaně – v níž ve své uniformě leželo upravené tělo přepadeného strážného. Kolem hořely a čadily malé svíčky a stále přicházeli další a další měšťané rozloučit se se zavražděným. Z tichých rozhovorů Štefka vyrozuměla, že o pozůstalou se sousedé postarají. A že je škoda, že z toho vrah vyšel tak lacino.
Tělo řečeného vraha bylo stále naraženo na kůlu před radnicí. Štefka prošla kolem, vbyhledala pana Vojta a zeptala se na cech. On ji odvedl za panem Kwestorem.
„Založení nového řemesla?“ podíval se na ni překvapeně. „No, podle sekce tři, oddíl patnáct, odstavec e odsek dvaadvacet...“
„Promiňte, učený pane, tohle mě leká,“ pravila Štefka uctivě a klopila oči, jak se naučila u zákazníků přes BDSM, „já jsem jenom obyčejná běhna, nemůžete mi to říct normálně lidsky?“
„Můžu, ale byla by to škoda,“ zamumlal Kwestor.
„Prosím!“ upřela na něj veliké oči, jak se naučila u zákazníků přes malé holčičky.
„Tak jo,“ pousmál se také pan Kwestor. „Založit novou dílnu, nové řemeslo, není snadné. Úplně na začátku člověk musí být v cechu, to dá rozum. Do toho se jeden dostane, když je jeho mistr spokojen s jeho službami a povýší jej do stavu tovaryšského.“
„Ale když my nad sebou nemáme mistra?“
„Ten váš křižník sebou nese samé potíže,“ zamračil se Kwestor. „To se už hodně dlouho nestalo, že by vznikl nový cech úplně od nuly. I když je tady nedávný precedens, když do města přišel pan Chory, tak si prakticky koupil cech apatykářů a stal se jeho mistrem.“
„Takže si musíme koupit jiný cech?“ vykulila Štefka oči a naklonila se kupředu, až výstřih zasvítil v pološeru pracovny.
„Ne, to ne,“ usmál se Kwestor. „Jde to i jinak: Kdo chce vlastní cech, musí přijít sem na radnici za mnou a zapsat se jako mistr-čekatel. Správní poplatek tucet víček a nakreslím ti pěkný kolek.
Mistr-čekatel pak musí předstoupit před Sněm, který posoudí následující: Jestli nová profese náhodou nespadá pod jinou. Jestli není v kolizi s jinou. Jestli nový mistr má kde pracovat. Jestli má potřebné vybavení… ehm… to u vás… asi nebude problém…“ polkl Kwestor, když si Štefka rozvázala halenku a zkontrolovala své pracovní náčiní. „Dále, jestli má potřebné spolupracovníky. Jestli nová profese bude ku blahu a prospěchu města. Jestli po ní vůbec bude poptávka. Podle toho se také vyměří berně.
Následně je nová dílna zapsána do cechovní knihy, která je přikovaná na stolku v cechovní síni. Správní poplatek jedna kopa víček a namaluju ti ještě hezčí kolek.“
„Děkuju, to zní jednoduše.“
„Ještě to není úplně všechno. Od zapsání běží lhůta jednoho kvartálu, během kterého může nový cech kdykoliv zrušit předseda cechovní rady, klidně i bez udání důvodu. Není to tak jednoduché, protože Sněm na něj bude pak dost agresivní, ale udělat to může. Jestli se teď zapíšete a nový pan prezydent vám nebude nakloněn, tak vás zase zruší. V takovém případě se poplatky nevracejí.“
Štefka, která už už chtěla panu Kwestorovi ukázat, kam by se ty řečené kolky daly nakreslit, se při těch slovech zamračila tak jak se naučila u zákazníků přes role play.
„Inu, takový je zákon,“ bránil se pan Kwestor.
„Tak já vám moc děkuju a někdy se stavte!“ vyskočila rozvěrně Štefka a vrátila se na loď.

Za bylinky: +2 +1


------------
Začíná 6. tah, sobota
Váš tah končí v úterý 14. května ve 20:00

Ty krysy na špejli nebo včerejší koláč... snědla jsem něco, co mě nenávidělo. Takže jsem sice měla lecjakou užitečnou informaci o možnosti nákupu nemovitostí, zajímalo mě, jak probíhal večírek, ale volný čas jsem trávila na latríně a věnovala se prudkým hnutím nitra.
Když se to po dvou dnech trochu usadilo, naznala jsem, že je vhodná příležitost vyřešit dvě mouchy jednou ranou. Strčila jsem pod kabátek poznámky, tak nějak neurčitě do davu utrousila, že je mi blbě, jdu si na křižník za vědmou pro nějaké žaludeční byliny. Ještě mě zastihl Vojt, který přilítl z obhlídky stavby hradeb, byl vzteklý, že mu div nešla pára z uší, tak jsem ho zdvořile pozdravila a namazala něco medu kolem huby - vidím, že záležitosti města jsou nesmírně náročné, máte můj obdiv, že to tak zvládáte, jdu si ke vědmě pro žaludeční byliny... a jestli by odpoledne měl chvilku času, tak bych s ním ráda probrala pár věcí týkajících se správného způsobu vedení záznamů v matrice. Vincek utrousil jakousi nemravnou poznámku o křižníku, Vojt na něho vztekle zavrčel, co on tak o tom může vědět a mně řekl, ať mažu, ať se dám rychle do kupy, protože práce je jak na kostele, čas asi mít bude, nebo taky ne, protože toho má nad hlavu a když jsem tu matriku nějak základně pořešila, můžu pokračovat s katastrální knihou, šup šup, nekecáme, makáme, ahá, byliny, no tak co tu stojíš, běž už, ať jsi zase v práci.

tah
Na křižník jdu beze spěchu a prohlížím si krásy města se zvláštním ohledem k velkoleposti místní architektury.
Dojdu k Viky, vysvětlím jí, v čem Vojt jede a že by se toho dalo využít jako páčidla, ale zatím nevím, kam ho zarazit. Je možné, že Vojt si žije tak nějak nad poměry? Kdyby si třeba Vojtová objednala to drahé boa a ještě k tomu ve dvojité délce, než měla Viky, nebo nějaká třpytítka u Juwelera, tak by se dalo nenápadně naznačit, že je zvláštní, kde na takový dárek Vojt vzal - nebo naznačit Vojtovi, že by mohlo být naznačeno. Budu se věnovat dalšímu studiu.

Mám vcelku přehled o stavu nemovitostí - kdo co zdědí, kdo zdědí sedm šestatřicetin čehosi a nebude mít na vyplacení ostatních. Kdyby se tihle podílníci, kteří ani nemusí vědět, že vlastně něco zdědili, nenápadně obešli tak, aby se nevědělo, že někdo skoupil od osmi dalších těch devětadvacet šestatřicetin, tak člověk může nenápadně přijít k domu nebo pěti. Zvláště když se zdůrazní, že tenhle dům má díru ve střeše, takže tam nejspíš bude pěkně plesnivo a mezi lidmi je dost málo víček, zatímco volných nemovitostí je spousta, takže nějaké závratné sumy se čekat nedají.

Poptala jsem se Viky, jestli nevyrábí nějaké barevné inkousty - jenom barevné, ne ty ze zajímavých žab a hmyzu, co když člověk olizuje pero, vidí pak věci, i když třeba ty taky - protože ve věcech úředních je spousta možností, jak zlepšit a zpřehlednit záznamy červeným a zeleným podtrháváním. Při dlouhých diskusích o formalitách tohoto typu by se z písařů, Vojta a kohokoli, kdo má tendenci strkat nos do papírování, tedy z kolemjdoucích cechovních činitelů i měšťanů řešících ouřední zležitosti, dalo vytahat něco užitečného. Kromě toho budu před Vojtem vypadat snaživě. A navíc se tím ty zápisy zpřehlední.

| SPOILER

Vzhledem k tomu, že dobrého měštěnína dělá taky to, že vlastní nemovitost, to tak jaksi zaručuje, že město bude bránit ochotněji, mohly by vůdčí osobnosti města být o to více nakloněny, aby Viky byla přijata do stavu měšťanského, což je dobrý základ pro to, aby byla přijata do cechovních struktur města.
Na katastru, zdá se, sedím já, přičemž nemám výslovnou povinnost někomu něco hlásit; na druhé straně, bylo by dobré, aby ty nemovitosti nakupovalo víc lidí/firem/konsorcií/investičních skupin, protože pak můžu jakžtakž věrohodně prohlásit, že jsem si tak jako úplně nevšimla, že někdo skupuje baráky ve velkém.

Upřesním svůj požadavek. Potřebuju dům, který je prázdný a ještě takový zůstane následujících pár dní. Nechci ho legálně vlastnit.

Tah

Stavím sa na križníku, odovzdám na predaj kostihoj, turanec a krvavec. Vezmem si zbraň pre seba a pomocníka a stimpaky (2ks mám v "inventári" ešte od Paranoidu 1). Potom idem čistiť Millerovi sýpku. Taktiku volím, že sa držím vpredu, kým nie som vážne zranený, potom prepustím parťáka a v prípade že to aj s ním bude vážne, dám si stimpak a znovu sa s ním vymením. Keď je sýpka čistá, parťáka pošlem k Millerovi pre výplatu (máš sľúbených 7 zátok) a zabité krysy stiahnem z kože. Kože predám Kušnierovi (resp. dám ak v budúcnosti sa bude vyplácať podiel z predaja), mäso Ješterákovi Bobovi.
V prípade, že som vážnejšie zranený, dám si hojivý kúpeľ v najžiarivejšej časti Olzy.

Potom behnem k Orlici. Pohovorím s Kaczmarczykom, o možnosti prijať Viky do cechu a ak by nebol výrazne proti, tak mu navrhnem aj, nech porozmýšľa, či by jej ho časom neprenechal - predsa len, bude mať viac času venovať sa Orlici a starosti okolo zadaní rady a podobne bude mať ona. Ďalej chcem vedieť, či sa nechce nechať inšpirovať križníkom a spraviť nejaké predstavenie v podniku. Ponúknem sa, že síce Vikynim muzikantom sa nevyrovnám, ale zvládnem odspievať pár pesničiek v slovenčine, češtine, poľštine a možno jednu aj v nemčine.

Navečerám sa zo spoločných zásob v kôlni ak niekto navarí.

mám to brať tak, že ten pokec bol len pokec (zátky si mi neodrátaval) - v tom prípade mám pri sebe 13 zátok (3 vlastné, 10 od Viky)

Chápu to dobře, že sloužím s Firejsem? Pokud ano, tak výborně, pokud ne, tak občas prohodím k Wojoczkovi, že ten nový smrkáč by potřeboval zaučit do tajů vojenského a strážního řemesla a že si ho klidně vezmu na starost.

Tah:
Po večerní šichtě vyrazím do kasáren a snažím se tam rozkoukat, ale moc podezřele tam neokouním. Spíš se snažím nastudovat základní uspořádání a organizaci budovy.

Ráno nakoupím na trhu jídlo za 1Tv, hlavně pořádnou mrkev a vyrazím za malou usměvavou culíkatou vdovou. Poskytnu jí církevní útěchu, soucítím s ní, že to musí mít teď těžké živit 3 hladové krky, tak jsem jí nějaké jídlo donesl a kdybych jí mohl jakkoliv vypomoci, tak se na mne může s důvěrou obrátit.

Potom vyzvednu v pivovaru 2 piváky a stavím se u Wassermana na pokec. Poděkuji za dohozenou práci a že kdybych mu mohl s čímkoliv pomoci, tak velmi rád.

Po obědě v kasárnách již následuje směna. V rámci obchůzky se stavím na radnici, že tam je prý nějaká nová buchta, co by stála za hřích (po bílé nemoci jsou odpustky se slevou) a dokonce se vyzná v právu. Když tam bude Wojoczek, tak příliš neočumuju, jen zdvořilostně pozdravím a optám se, jestli nějaká čtvrť zasluhuje zvýšenou pozornost. Stavím se i v nedalekém špitálu, abych zjistil, jak je na tom druhý raněný kolega. Při té příležitosti se po špitálu porozhlédnu, jestli tam není něco zajímavého, co Reinarovi uniklo při nočních návštěvách, nebo něco nového, co dříve nebylo. Posledním plánovaným cílem pochůzky, kromě bloumání městem po zbytek směny, bude opravovaný úsek hradeb, kde se "svých" zeptám, jak to jde, a "starých", jestli už jako budou makat a ostentativně si při tom potěžkávám pušku.

Stav: 18 Tv

Ne, víčka si odečti, jedno číslo přece bylo. :) Já teď nevím, kolik to bylo, nemám tu po ruce svůj zdrojový dokument.
A ŕíkal jsem si, že když byl ráno drancíř zabit, tak jestli chceš tu linii dál rozvíjet.

Tah:

Jacek se půjde porozhlédnout po městě, které domy vypadají prázdné, a promluví s babkami na trhu na to stejné téma (akce) + převezme případné info od Kultakutri

Štefka zajde s bylinami k Choremu. Potom se zajde optat na radnici, jestli a jak by se dal zrušit zákaz vstupu do města pro mne (akce). Potom ještě zajde za muničářem, jeslti chce uskutečnit to střílení, na kterém se domlouval na oslavě na křižníku a že pokud ano, pak budou mít palubu k dispozici od poledne do 4 odpolene. A jeslti jim můžeme být nějak nápomocni, jeslti budou chtít posléze zůstat nebo nějaké občerstvení dodané z Orlice, bude-li hostinský ochotný dodat.
(Budou-li chtít, pak v příštím tahu Štefka zajde za majitelem Orlice a bude mu mazat med kolem huby ve stylu " my nejsme obcerstvovna, nejsme na neco takoveho vubec zarizeni, oslava byla mimoradna, chteli jsme, abyste si ji taky mohl uzit, a popravde pane K., delat neco podobneho znova, uz bychom rovnou sli za vami, protože to je vaše parketa, vy tomu rozumíte a dokázal byste nějakou hostinu vystrojit mnohem lépe než my kdy zvládneme" a podobně spojené s optínám, jeslti by byl ochoten dodat jídlo a pití na střeleckou soutěž pana muničáře tehdy a tam).

O domech, kde by nikdo být neměl, rozhodně ne nikdo živý, bych i něco věděla.