Forum Vaultu šílené brahmíny

[b]tah[/b]

Dopoledne jsem strávila rovnáním nějaké dosti nezajímavé agendy, takže jsem odpoledne měla krásně čistou hlavu a vyrazila na náměstí ke Kušnierovi. Cestou jsem pozdravila pár lidí a pak se ke mě přitočila jakási dívčina, jestli jsem ta městská písařka. Že by něco potřebovala. A není to úřední. Zaksichtila jsem se, napadlo mě, že půjde o nějakou levárnu, ale ne, ona by, ehm, jako, nó, potřebovala něco napsat a jí to psaní moc nejde. Řekla jsem jí, ať se zastaví večer na radnici, kde bydlím, a donese si vlastní kůru


U Kušniera jsem se zeptala na Mogha. Že prý se chystá s karavanou do Olomouce... a já bych potřebovala službičku. Mám v Olomouci čtyři bratry obchodníky, tak bych jim poslala psaníčko a nějaké vzorky těšínského zboží, kdyby byl ochotný vzít s sebou můj balíček - a kdyby byl ochotný, tak mu taky dám doporučení pro bratry, ti už budou vědět, kdo v Olomouci potřebuje..., zadívala jsem se na vystavené zboží, třeba vkusný límec z krysí kožešiny a i jinak mohou poradit.
Pokud Mogh nebude mít námitky, tak seberu těch šest víček, co mi zbylo po nákupu šatstva, něco mězi sedmi a mnoha víčky, které jsem si vydělala na radnici a případně si půjčím něco od Viky, bude-li ochotná, nakoupím nějaké vzorky těšínských produktů, protože v Olmiku na luxusní zboží bude odbyt, kožešiny určitě, nějaké vyšívané látky asi taky... a tak.

Vrátila jsem se na radnici a zašla jsem do kuchyně za paní Vojtovou pro kus žvance. Dala mi celou mísu řepného nákypu, bylo na první pohled vidět, proč ho nikdo nechtěl. Pak se mě hrozně nenápadně začala vyptávat, jestli se znám s vědmou (nijak zvlášť, ale v bylinách se vyzná a přece jenom tu skoro nikoho neznám a žena se ženou se líp domluví a Chory vypadá tak... nějak, no) a jestli by vědma měla nějaké recepty na, ehm, takové ty... ehm, no, věci, vítecomyslim, na děti, proti dětem a tak (co já vím, já se neptala), jestli bych se jí mohla zeptat, má-li a zač je toho loket (no, nechystám se za ní, ale kdybych měla cestu kolem...) a ujistila mě, že ona sama nic takového nepotřebuje, ptá se pro kamarádku. A že kamarádka tuhle posílá nějaké to víčko od cesty a tady mám ještě ošatku polámaného pečiva, to už nikdo nebude chtít a já vypadám tak hladově. No, ty vítecomyslím věci by v Olomouci taky mohly být zajímavým artiklem. Navíc ještě nikoho nenapadlo, že by je mohl zakázat.

Dívčina se zastavila s kusem kůry a chtěla napsat milostné psaníčko. Bylo mi to poněkud trapné, ale nakonec, moje věc to není, platí mě za psaní, ne za přemýšlení.

Snědla jsem nějaké půlpreclíky, trosky škvarkových placek a pozůstatky hrozinko-řepných sušenek a pak jsem si troufla ochutnat i ten nákyp. Navzdory silně podezřelému vzhledu byl docela dobrý, pod krycí vrstvou barvy dlouho mrtvé řepy byla vcelku solidní zelenina a brambory. Paní Vojtová mi dává porce jako pro regiment, mohla bych nákyp a to, co mi zbylo po obědě (dušené maso osmi chutí, z nichž jedna poněkud světélkovala, pro změnu pečená řepa - jedné chuti - a ovesné placky), že to zanesu chlapcům do stodoly, ale nevím, jestli se mi chce.

7: Hod smrtelně raněného.
Jestli postřelený strážný přežije ještě dva dny, vylíže se z toho.
Každá hráčobylina hází. Součet 1 nebo 0 značí smrt.
Viky přinesla křen, jitrocel i kokošku pastuší tobolku, byliny, sloužící k desinfekci ran a podpoře hojení. Mogh donesl šťovík místo křenu, jitrocel a pastuší tobolku trefil.
Druhý den boje o pacienta.
Viky_křen: [1]
Viky_jitrocel: [2]
Viky_pastuší tobolka: [6]
Mogh_jitrocel: [3]
Mogh_pastuší tobolka: [4]

Součet: 16
Raněný se posbíral ze zánětu a začínají se mu vracet síly. Bude třeba je podpořit, sežeňte Choremu devětsilové listí, kořen pampelišky a bezový květ.

zítra ráno jedu pryč, takže vyhodnocení dopíšu asi až se vrátím, každopádně budete mít neděli na tah.

Den sedmý, neděle

Firejs
Není nad odpočinek v dobré posteli! Firejs se probudil pln sil a chuti do života. Nos už ho nebolel, opuchliny splaskly, šrámy se začaly hojit i díky vědmině masti, no, už byl skoro zase fešák jako kdysi. Ještě dobře, že měl obličej zacákaný tím černým sajrajtem, jinak by ho Betrüber, Chory nebo jeho lidi hned poznali.
Z jeho party, zdá se, nikdo pomoc nepotřeboval. Nevadí, po ruce je velké město, tam se jistě nějaká zábava najde. Co se týče náboženských fanatiků z velkopolského řádu, ti již odtáhli kamsi do pryč. Co se týče divných lidí, prakticky každý je tady divný. V jedné boční uličce potkal dva chlápky v černých sakách se zlatou výšivkou, kterak mlátili nějakého měšťana, takže na ně chtěl napřed uplanit svou strážcovskou autoritu, ale pak se dozvěděl, že ti dva obřízci (to je jako pořízci, akorát... no však víte) s pořádně namakanými pejzy jen vymáhají dluhy z kohosi, kdo včas nezaplatil panu Kohnovi. Do města také dorazila karavana otrokářů z lovu v oblasti dolního toku Olzy a nějací honáci z Polska, obě skupiny vystavovaly své zboží současně hned v košáru, protože dál je pan Kupczik, správce trhu, odmítal pustit, jedny, protože by pobuřovali lidi a druhé, protože by zboží znečisťovalo dlažbu. Otrokáři přitáhli samé blondýnky kulatých slovanských tvarů, inu, znali svůj trh.
Při té příležitosti se Firejs dozvěděl, že v košáru shánějí honáky, kteří by kydali hnůj, odháněli dravé ptáky od drůbeže nebo se starali o nemocný dobytek, vše ovšem oceněno taxou jednoho víčka. Stejný plat ovšem nabízejí za jednodušší práci Pod Brnutatnym Jeleniem, kde jde o umývání nádobí. Těžší hákování sype lepší vatu u pana Vojta, který za opravu hradeb nabízí 4 víčka, a shání také předáka, jemuž by nabídl víček sedm. To již jsou pěkné peníze.
Spojení příjemného s užitečným nabízí, zdá se, pan Brever, jenž shání ochutnávače piva. Nabízí pět víček, což je na tak snadnou práci podezřele mnoho. Pět víček, tolik přece nabízí i pan Šmíd, který shání kováře, a to je panečku nějaká robota!
No, těžko říct, jaké to víčko je vlastně snadno dostupné. Pan Chory inzeruje, že nabízí 30 víček za jedno malé řezání. Mno. A taky dá sedm víček každému ozářenému, který byl někdy přeměřen a pamatuje si hodnotu svého ozáření. Tak jo, tohle asi vypadá jako snadná job.
Mrtvoly nenašel Firejs žádné, i když skoro mohlo být. Na Rynku se poprali dva Millerovi chlapi se dvěma pomocníkama od Betrübera. Mlynářovi hoši nebyli moc chytří, zato ale každý dokáže expedovat dva padesátikilové pytle bikuřice (to je kukuřice s dvojitými klasy, velmi odolná plodina, základ jídelníčku), zatímco Betrüberovi chlapci vypadali, podle nakupovaných potravin aspoň soudě, jako snadná kořist. No, ukázalo se, že pod těmi kabáty mají dobré svalstvo, a také elektrické obušky, zmlátili mlýnské tovaryše do bezvědomí a ukradli jim boty coby kořist.
Po takto příjemně ztráveném dni se Firejs těšil na noční hlídku. Los mu přisoudil [5] Měškovu branku. To je oblíbená štace, protože tam se nic neděje. Člověka ukolébává šumění řeky, Orlice je hned kousek, takže jeden může poslat pouliční indiány pro pár piváků – chlastat ve službě se sice nesmí, ale tak tady je vidět pěkně dodaleka, kdyby se blížil seržant nebo kapitán – a hlavně tudy prakticky nikdo nechodí. Branka slouží ke kontrole vodního náhonu, jako výpadová branka v případě obléhání, a také se tudy někdy chodí k nedaleké soše knížete Měška, stojící v lese na pahorku. To ale jenom málokdy.
Firejs se rychle seznámil se specifiky služby na této bráně a už uprostřed směny se začal nudit. Ferbl mu nikdy moc nešel, a tak koukal do černočerné tmy, do šumících korun lesa, a vzpomínal na dobrodružství v Pustinách. Jo, to byly bitky a řeže, když pod černou vlajkou Drancířů... obíral o boty mrtvé po bitvách...
Vzpomínky mu hned přihrály patřičný čichový vjem.
Moment. To nejsou vzpomínky. To se obrátil vítr.
Ostatní chlapi to také cítili, ale nepřišlo jim to důležité. Asi tam někde chcípl ježek. Firejs ale statečně vyžádal si petrolejku plněnou výmešky lasice kulatostaje a s tímto zdrojem světla, provázen pohledy svých druhů ve stráži, vyšel před bránu. Ve tmě, která ho za hradbami obklopila, si připadal jako v jeskyni, jako by byl obklíčen nějakými monstry, stahujícími se jen těsně před září jeho lampy. Ale ušel hrdinně asi čtyřicet kroků, prakticky až za první stromy lesa a právě v okamižku, kdy mu velitel stráže na bráně dal rozkaz k návratu, spatřil v křoví, ve škrapě u cesty, ledabyle zamaskované lidské tělo. Už poněkud páchlo.
Byl to onen pohřešovaný poutník.
Všechny brány a hlídková stanoviště jsou ve spojení s kasárnama pomocí vlajek a v noci pochodní, takže pan Wojoczek zde byl za chvíli. Stejně by sem musel, aby vyplatil své lidi.
„Jak jsem řekl, první týden zadarmo,“ pravil Firejsovi, „na ozkoušení. A koukám, žes prokázal, že něco umíš. Od zítřka ti začne nabíhat normální žold. Příští neděli dostaneš deset víček – pokud nebude nějaký bugr, to bys pak dostal i příplatky. Měj oči na šťopkách!“
No, tomu říkám kvalitně ztrávený den.

Miro
Pan Kohn měl očividně hodně napilno. Když se na chvilku utrhl z kvelbu a nechal jednání s méně významnými zákazníky na příručím, už tady bylo pár chlápků očividně od rány, kterým bylo třeba říct přesně, kde a z koho mají vytřást kolik víček. V zásadě je takové chování v očích městské hlídky nepřijatelné, ale pan Kohn je radní a jak praví staré olmützské přísloví, koho chléb jíš, tomu namaž schody... nebo tak nějak.
Zahrnul Mira nějakými papíry a pak už zmizel na sněm.
Miro měl během dvou hodin práce jasno, Schneiderova smlouva z běžného rámce vystupovala jako pěst na oko. Jednak byla sjednána na nebývale vysokou částku, jednak v ní byly použity trochu jiné formulace, než v ostatních, standardních Kohnových smlouvách, ale hlavně, v některých větách zjevně scházela interpunkce, dvě nebo tři čárky a rázem to dávalo zcela jiný smysl.
„Vypadá to,“ pravil Miro sám pro sebe, přibližuje si hadrový karton až těsně k očím, „jako by někdo šikovný v jemné manipulaci tu čárku v okamžiku nepozornosti vyškrábl jakousi droboučkou jehlou nebo šídlem...“
Tahle smlouva, tak jak tady ležela, byla jasným prvním krokem k pojistnému podvodu. Jestli Schneiderův salon vezme voda, zalehnou kobylku nebo vyhoří – bez ohledu na zanedbání prevence či nedbalost – , tak se Kohn nedoplatí.
„Ale proč?“ řekl si Miro nahlas. Hned vedle smlouvy byla malá kartička s Kohnovými poznámkami, podle nichž je Schneider velmi solventní muž, jenž se nemusí snižovat k takovým úskokům.
No, těžko říct. V ostatních smlouvách již nic podezřelého nebylo a protože se Kohn dosud nevrátil ze sněmu, nechal mu Miro poznámku na stole a odešel do služby.

Dnešní noční směna byla velmi zajmavá, neboť se hlídkovalo na vrcholku Piastovské věže. Byl z ní výhled dodaleka, zřetelně plály ohně v Kocobędzi, na obzoru zářila světélka Protektorátu, na druhé straně, proti temnému masivu Beskyd, zase statky a domy v Žukově. Od východa vanul tak ostrý vítzr, až oči slzely, takže světla Bialska vidět nebylo.
Varta na věži měla k dispozici dva kabáty podšité kočkoliščím kožichem, dlouhé až po kotníky, a věru bylo jich třeba.
Noc ubíhala bez potíží. Bylo vidět, jak ze sněmovní budovy odcházejí cechmistři a rozcházejí se do svých domovů. Každý si svítil loučí. Jen málo domů v Těšíně svítilo i na ulici.
Později v noci už byla úplná tma. Nebe zahalily mraky, takže ani hvězdy nezářily. A v tom...
„Hele, co je to támhle?“ zeptal se Miro, mhouřící oči do noci, svého parťáka, a ukázal kamsi za záď křižníku. „Takový zářící obláček...“
„Jo, to znám,“ odvětil druhý strážný ledabyle. „To je zdroj toho zamoření, kvůli kterému jsou ryby v řece takové zmutované. Aspoň tak to říkal pan Wassermann. Prý tam musela spadnout nějaká zbraň za války. Proto taky naši rybáři chodí do Bobrowky a ne do Olzy.“
Zajímavé. Člověk se pořád učí.
Na konci směny se ještě Miro setkal s panem Wojoczkem. Ten zhodnotil jeho službu jako dobrou a od pondělka už začíná nabíhat žold.

Reinar
Ráno jsi zkontroloval zásobní jámu a tři dávky jídla odepsal. Zbylé dvě sis připravil a vzal sebou na cestu tam a zase zpátky. V kůlně již nyní není jídla.
Cestou domů ses stavil v Kocobędzi. Situace na bývalé frontě byla stabilizovaná a pilně pracující Zewellský Aktiv Vracející Indisponované Soldáty Týlu odsouval „žluťáky“ pryč.

Mogh
Křižník, jak píšeš.
V košáru se nemálo divili, že si chce osamělý ghoul pronajmout brahmínu, když na druhé straně města kotví vykřičený křižník… ale nakonec se podařilo najít jednoho [1], který byl ochotný pronajmout brahmínu na požadovanou dobu za pouhých 6 víček. Splatných předem. Dohodli jste se, že si zítra vyzvedneš brahmínu zde.
Pak ses patřičně nastrojil a vyrazil za panem Kušnierem, s nímž jsi byl vpuštěn na sněm. O tom potom.

Večerní gáblík u Ještráka byl chutný, vyžádal sis speciálně krysy a dostal nebývale dobré krysy, mňam.

V Orlici bylo živo, inu, rozfofrovávaly se žoldy a propíjely výplaty. Pan Karczmarczyk se ještě zdržel s nějakými dalšími pány u Jelena na partii lízného mariáše, ale byla zde jeho zástupkyně, a ta souhlasila, že si tě vyslechne. Jak jsi zpíval, tak se jí křivla huba.
„To je strašné,“ zasyšela na konci. „To je tak hrozně falešné, že-“
„Hej, ghoule!“ zařvalo několik hlasů od stolu, který se prohýbal pod skelnicemi piva a jenž zářil v pestrých barvách městské stráže, „to byla super písnička, zazpívej ji ještě jednou!“ Požadavek byl provázen mnoha souhlasnými výkřiky.
Zazpíval jsi tedy podruhé. Sklidil jsi aplaus.
Tak potřetí, to už někteří strážníci zpívali s tebou.
Počtvrté už refrén zpívali všichni.
„Tak jo,“ vzdala se hospodská, která nestíhala nosit další a další piva nadšeným hostům. Jejch veselý křik navíc lákal z ulice další lidi, kteří si chtěli poslechnout nejnovější šlágr. „Lůžko je v kamrlíku pod schodama, třikrát denně je vzadu v kuchyni kus žvance, dokud zpíváš, můžeš pít a spropitné...“
U nohou ti přistálo [2] sice ne mnoho víček, ale dvě jsou takhle na začátku také dobrý přivýdělek.
(Večerní zpěv u Orlice znamená jednu akci.)

Viky
Starý apatykář byl potěšen bylinami zadarmo a poznamenal, že takové gesto dnes není obvyklé. Jo, kdysi, to bylo jiné, to záleželo víc na tom, aby město drželo při sobě, aby si lidé pomáhali, aby jednotlivé cechy vzájemně kooperovaly ku prospěchu všech, kdežto dneska, inu, darmo mluvit. A teď ta úcta, jakou kdysi lidé mívali k cechu bradýřů a apatykářů… i když, to je třeba říct na rovinu, že pan Chory si určitou úcty vydobyl. No, úctu i strach. To první svou šikovností, a to je názor odborníka, který dříve tenhle malý ale důležitý cech vedl. To druhé, inu, no, každý jsme nějaký, a pan Chory to neměl ve městě lehké. Když tehdy před pár lety přišel odněkud zdaleka, koukali na něj lidé přes prsty. To skončilo, když se ukázalo, že má opravdu pořádný ranec víček. Neskrývaně uplácel nalevo napravo, až si prostě celý tenhle cech koupil. Nechal taky opravit tenhle velký barák… předtím jsme bývali až dole u vody, tam to vlhko nedělalo pacientům dobře.
Jo, tehdy pár tovaryšů odsud odešlo, nechtěli pod ním dělat, protože porušil tradiční postup. Někteří ho chtěli zbít a přinutit respektovat cechovná řády, ale postavil se jim a vypráskal je z města. Doslova. On má takový dlouhý bič… občas jím práskne některého z nešikovných tovaryšů. Těch teda nemá mnoho, nešikovní, neschopní, leniví a neposlušní pod ním nikdy dlouho nevydrželi. No a pak přišla Bílá choroba. Smrtka nejvíc zakosila právě mezi zdravotníky, kteří se starali o nemocné, tak už to bývá, to bylo zlé… kdyby pan Chory nedokázal udržet svou autoritu, tak bychom se všichni rozprchli a nechali nemocné shnít na lůžkách. Takhle jsme jich hodně udrželi naživu až do příchodu léčby… ale…
No, zůstalo nás jen pár. Já, pan Chory… a tři zdravotní bratři. Teď najal pár dalších, jsou silní, dokonale poslušní, nebojí se práce, ale felčaři z nich nikdy nebudou, na to nemají. Pan Chory se bude muset brzy poohlédnout po nějakém šikovném nástupci, protože jestli se stane předsedou Rady, nebude už mít na léčení tolik času. Kdysi jsem si myslel, že snad tenhle Betrüber by snad mohl, ale ten člověk vůbec neví nic o starosti o nemocné. Nevím, jestli má v té své útulně nějakého lepšího zdravotníka, já toho moc nenachodím a pan Chory není zrovna sdílný, ani ke mně. Pokud tam ven vůbec chodí. Betrüber se ve městě objevil asi rok nebo dva po Chorem a hned se po něm ptal, že prý jsou staří kamarádi. No, tak jsem poznal, jak se pan Chory chová ke svým dobrým kamarádům. Podle toho mustru myslím, že my zdravotníci, co jsme přečkali Bílou chorobu, jsme jeho srdci velmi, velmi blízcí přátelé. Ne že by Betrübera přetáhl bičem, to ne, jenom… tolik chladu… No, ale tak spolupracují spolu, takže to asi nějak mezi nimi funguje. Občas sem Betrüber dovede nějakého ubožáka, aby se jej Chory ujal, ale obvykle ten chudák zakrátko zemře. Chory ho pak pitvá… nevím, jestli dospěl k nějakým závěrům, se mnou se, jak jsem již řekl, neradí. Aspoň pokud jde o řezání, v bylinkách mé znalosti uznává. I teď s tím chudákem střeleným do obličeje, to už chtěl poslat pro papaver somniferum, víte jak, somni-ferum… nevíte… to je jedno. To je fuk. Nakonec nad ním probděl dva dny a dvě noci. Nebýt toho, je ten strážný už pod drnem.
Jo, díky tomu jsem se přenesl přes to, že mě vlastně vyfoukl z vedení. Já byl mistr a byl jsem pyšný na svůj stav a na své umění. Ale tenhle chlap je se skalpelem o třídu výš. Ať už je jinak jaký je, tohle mu upřít nelze. Mohl by být fenomenální dochtor, kdyby mu o to šlo, jenže… on míří pořád nahoru. Chce být předsedou cechovní rady a vše ostatní je pro něj podružné.
No, takže takhle my si tady žijeme. Příště mi vy povyprávíte o tom, jak se žoje u vás, platí? Tak se mějte, mladice, a stavte se. Hodilo by se nám devětsilové listí, kořen pampelišky a bezový květ.

Zatímco Štefka si povídala s apatykářem, Anna se vydala k mlýnskému náhonu. Nepracovalo se, tovaryši si zjevně skočili do Orlice, případně na křižník, takříkajíc vyklepat mouku z uší. V domě však kdosi byl a tak zaklepala na dveře.
„Přejete si?“ zeptal se nevlídný pořízek v bílém mlynářském oděvu s odznaky tovaryše, a potěžkával přitom pořádný sochor.
„Mohu mluvit s panem Millerem?“ začala Anna improvizovat.
„V neděli? Je na sněmu ne asi!“ snažil se ji odbýt tovaryš.
„Já ale potřebuju nutně mouku!“
„V neděli?“
„Mimořádně k nám zavítali hosté s velmi zvláštními požadavky, musíme do večera napéct rohlíky, pletýnky, hvězdičky, raženky, dalamánky, banketky, žemle, kornspitze, fitky, bulky, bagety, kostky, preclíky a veky!“
„Aha.“
„Ty raženky mají být s makovým sypáním,“ pravila Anna vilným hlasem a mrkla.
[5] „Makovým, povídáte?“ polkl tovaryš.
„Náš podnik si zakládá na tom, že svým zákazníkům splní jakékoliv přání, byť nejperverznější,“ zašeptala Anna důvěrně tovaryšovi do ucha. „Ale potřebujeme to rychle. Aby byly rohlíčky pěkně...“ olízla si své plné rty a blaženě přivřela oči „...křupavé.“
„Rozumím,“ polkl znovu tovaryš. „Tak já raději zavolám slečnu, ta se s vámi o tomhle může pobavit.“
Tovaryš odvedl Annu do pokoje. Ve dveřích se objevila mladá dívka v podobném kroji, ale s odznaky, které ji řadili na samý vrchol cechovní hierarchie. Obličej měla přepudrovaný a vlasy stažené pod bílou plachetkou.
„Dobrý den. Vyrozuměla jsem, že potřebujete nutně mouku?“
„Dobrý den, já jsem Anna z křižníku Přátelství,“ nabídla jí Anna ruku.
„Dobrosława, dcera mlynářova,“ přijala ji dívka. Ruka, štíhlá a jemná jako celá její postava i obličej, byla teplá a stisk měla pevný.
„Skutečně potřebujeje nutně mouku, alespoň dva pytle.“
„Dva pytle nula nulky na rohlíky tady jistě najdeme.“
„Já si ovšem nejsme tak úplně jistá, jestli to bude dobré i na ty kornspitze.“
„No to nebude. Tam by se vám víc hodila výběrová polohrubá typ čtyři sta, máme jí pět pytlů.“
„Půjdou z ní dělat i raženky?“
„Popravdě řečeno, tam by se víc hodila pšeničná celozrná osmnáctistovka, ale tu zrovna nemáme na skladu...“
Obě ženy se usadily ke stolu, na kterém se ihned objevily vzorky, ceníky a břidlicové tabulky na poznámky. Anna si dívku kradmo prohlédla okem zkušeného náboráře do hampejzu: Hluboké jasně zelené oči éterického snílka, pečlivě přepudrované tváře, ale u ušního lalůčku vykukuje zřetelná piha, plné smyslné rty, štíhlá šíje. Její kabátek ušitý podle zdejší módy se to ze všech sil snaží zastřít, ale nedaří se mu zcela a prsa a útlý pas jsou patrné. Gesta má živá, odstín hlasu naznačuje, že je skutečně schopna se zapálit pro právě diskutované. Patnáct už jí bylo, dvacet ještě ne, nejvyšší čas na chlapa, tak končí Annino zhodnocení.
[3] Zatímco ji takto hodnotila, všimla si opatrného zvědavého pohledu i z druhé strany. Po chvilce znovu. Dívku na Anně něco zaujalo natolik, že se nedokázala plně soustředit na problematiku mouky. Co by to tak mohlo být, přemýšlela Anna. Oblečena byl v běžný oděv Pustinářů, snad s výjimečně odvážným výstřihem, ano, to bylo v přímém protikladu k Těšínské módě, ale takových lidí snad musí Dobrosława potkávat spoustu… Pak ji to trklo. No jasně, tam směřují její pohledy. Vlasy.
Stočila rozhovor směrem na mouky z bikuřice a amaranthu a přitom si jakoby zamyšleně namotávala pramen svých jako havraní křídla černých vlasů na prst. Věděla, že když je dobré světlo, dokáží házet až nazelenalé odlesky, a dnes bylo dobré světlo. Dobrosława byla zcela fascinována.
Nicméně tématiku mouky a pečiva nešlo protahovat donekonečna, nakonec byl vybrán druh, typ i šarže a dohodnuta koupě dvou pytlů s odnosem ihned.
„Moc jste mi pomohla,“ ukláněla se Anna, „zachránila jste nás před trapasem. Kdybychom se vám mohly jakkoliv odvděčit, jen si řekněte. Cokoliv pro vás můžeme udělat...“
„Co pro mě asi tak můžete udělat?“ povzdehcla si Dobrosława s poněkud křečovitým úsměvem člověka, kterému je mazána kolem huby příliš silná vrstva medu.
„Určitě se zastavte, něco se najde,“ navrhla Anna. I přes pudr bylo vidět, jak se dívka zapýřila.
„Aby totiž nebyla mýlka,“ pokračovala Anna, „naše nabídka se netýká jenom, abych tak řekla, toho jednoho. Nabízíme širokou škálu činností tak či onak zasahujících do soukromí člověka, věcí ne nutně intimních, avšak vždy dokonale diskrétních. Co se děje na křižníku, to zůstane na křižníku, i kdyby mělo jít jenom o partičku mariáše v čistě ženském kolektivu, nad skleničkou výborné slovakistánské minerálky a nějakou tou hromádkou drbů.“
„Jé, když mě teď stejně tatíček nepustí samotnou ani na trh,“ usmála se dívka, kterou ta představa zjevně pobavila.
„Jak říkám, kdyby se vám podařilo se utrhnout, klidně se stavte. Cítím, že k vám máme velký dluh,“ loučila se již Anna [5], když Dobrosława ještě zaváhala.
„No, jestli až takový dluh, možná byste mohla udělat něco...“
„Ano?“
Dívka se opět začervenala a sklopila pohled. „Totiž, je to takové asi dost bláhové, ale kdybyste ode mne koupila ještě jeden pytel mouky, klidně té nejlevnější, ale ne pro sebe. Že byste ho dodala někomu dalšímu.“
Anně spadla čelist, protože tohle nečekala. Rychle se však vzapmatovala.
„Dobře, určitě, to není problém. Komu ho mám dodat?“
„Totiž, panu Betrüberovi do jeho útulny.“
„Aha. Jasně, to není problém. Ale mohu se zeptat, proč mu tu mouku nepošlete sama?“
„Když tatíček by se velmi hněval, kdybych jen tak vynášela mouku bez placení.“
„No tak já ji můžu zaplatit a vaši pomocníci ať ji odnesou rovnou tam.“
„Ne, to ne, to by se tatíček také hněval. Ale jestli máte na křižníku někoho silného… kdyby to jako šlo, nějak kolem města… aby tatíček nevěděl… tak bych byla moc ráda a váš dluh by byl splacený. A navíc byste pomohli panu Betrüberovi starat se o ubožáky vyhnané z města.“
„Aha, ta mouka je pro ně!“
„Ano. Nemají co jíst, zatímco měšťané, kteří je vyhnali, se smějí jejich utrpení! Umírají jen proto, aby pupky cechovních mistrů mohly růst! Tak se aspoň takto snažím ji trochu vypomoci.“
„Dobře, uděláme to. Určitě vám ti lidé budou hrozně vděční.“
„Prosím, ne, neříkejte jim, od koho to je! Nepotřebuji jejich vděčnost, já budu rád, když budu vědět, že jim bylo aspoň trochu pomoženo.“
„Ani panu Betrüberovi nemáme nic říkat?“
Jestli se doteďka sem tam začervenala, tak nyní zrudla jako pivoňka.
„Oh, Joz… eh, pan Betrüber… by asi měl vědět… odkud to pochází. Ale jenom on. Můžete mu přitom vyřídit, že si jeho… ehm, jeho práce velmi cením. Že jsou tady ve městě lidé, kteří si jeho práce velmi cení,“ dodala neobratně.
„Bude mi potěšením vyřídit takový vzkaz v doprovodu takového daru,“ přitakala Anna.

Později na křižníku:
„A co teď budeme dělat s takovým množstvím mouky?“ ptala se Viky.
„Napečeme kornšpitze?“ pokrčila rameny Anna. „Ke každému kouření dalamánek zdarma? Kdo jí čerstvé rohlíky, ten má pevný roh-“
„-díky,“ zastavila ji Viky. „Už nepřemýšlej a běž se připravit na večerní směnu. A pošli mi Jacka, snad ten pytel unese sám.“

Pak se naklonila nad týdenní uzávěrku. Kvůli všemožným výdajům se křižníku podařilo tento týden vydělat jenom pár víček – a ta byla nyní také pryč. (Křižník si tento týden vydělal 0 víček.)

Kultakutri
Jestli jsem se v tom vyznal dobře, tak jsi před Kušnierovým krámem potkala Mogha, který tam na něj čekal, než se oba spolu vypravili na sněm, a zeptala se ho, zdali by sebou mohl vzít balíček a kolik by to stálo. No, uvidíme, jak se vyjádří.
Následně jsi za všechny své peníze (6 Tv) chtěla koupit kožešenické zboží, no ale je neděle.
Beru, že za písařkou mohou přijít negramotné dívky ucházející se o srdce gramotných chlapců, ale nemyslím, že by taková činnost zasloužila celé jedno víčko. To spíš tak tři náboje do samopalu. A ty si klidně připiš.

Večer po sněmu tě potkal pan Vojt a vysázel před tebe na stůl 11 víček.
„Jo ale moment,“ pravil pak, „to máme ještě výdušné-“ vzal jedno víčko „-a výbušné-“ další víčko mizí „-a postelné-“ mínus víčko „-a ty jsi z Olmiku, takže i kostelné-“ čtvrté víčko odchází „- a pak je tady ještě nucený úpis na stavbu hradeb-“ zase mínus víčko „-a nepracovala jsi celý týden-“ stopil dvě víčka „-a jeden den jsi byla nemocná.“ Zbyla 3 Tv výplaty.
Jo a jestli tě Vojtová uvidí, jak vynášíš jídlo, příště nedostaneš nic.
Jo a respektuj, že tady v kraji na konci loňského léta zahynulo x % populace na hladomor, ty jedno maso osmi chutí, proboha. Znovu opakuju, že scénu popisuju já, už naposledy, příště mažu.

------------------

Sněm zpracuju zvlášť, teď už musím na kutě. Omlouvám se.

A nyní ke Sněmu:
Sněmovní budova se nachází hned vedle radnice a je to pěkný kus architektury. Uvnitř je krásně vymalovaná, v oknech jsou barevné střepy, no, hezké na pohled. Řečnický stupínek, pultík, plná hala sedaček. Cechovní mistři se sešli poměrně záhy a začaly proslovy.
Jako první začal pan Kwestor, jenž je mimo jiné i dočasným správcem dědictví po zemřelém předešlém předsedovi. Restaurace Pod brunatnym jeleniem je konsolidovaná personálně i finančně a je možno ji převést pod nového předsedu. Samotný cech kupců, jehož byl pan Koždoň hlavou, je na tom hůř, poněvadž starý mistr nenechával pod sebou vyrůst žádného nástupce. I z toho důvodu se celková finanční prověrka ještě zdržela.
Sněm tuto informaci přijal.

Pan Vojt krátce ohlásil, že pohřbívání mrtvých po Bílé chorobě bylo dokončeno. Vyčíslení majetku, jenž nemá, komu by připadl a tak bude zhabán městem, se ještě zdrželo, neboť je toho hodně. Městské budovy, poškozeny nedávnou vichřicí, jsou již opraveny a další potřebné instalace jsou opravovány.
Na to ze sněmu zazněly hlasy, že a) to to trvalo, b) proč vůbec něco nechávat městu, když může být všechen majetek pohlcen jednotlivými blízkými cechy a c) na téma těch potřebných instalací…
„Já zaplatit oprava severní hradba z vlastní kapsa,“ prohlásil pan Kohn, „protože já nemoci se dívat na to, jak ono to dlouho trvat.“
Potlesk. Mogh strčil do Kušniera a potlesk zesílil.
„Ale to nemoci takto napořád, město muset pohnout s opravy, jinak sem do město vlézt kdekdo z Pustiny. A já vědět, vy mi věřit muset, já dobře vědět, co v Pustina za nepříjemnosti.“
Potlesk.
„Pane Kohn, ale peníze na opravu...“ začal Vojt.
„Vojte, jestli vy nemoci vyjít s peníze, já si být jist, Rada moci uvolnit Kwestora aby on podíval na městské účty a nějaké peníze najít.“
Potlesk.
„Vy raději peníze najít sám a hradby opravit rychle rychle.“
„Já chci mluvit o těch nepříjemnostech z Pustiny!“ vyskočil Miller, v obličeji celý brunátný. „Protože já se už nemůžu dívat na to, jak si tady, přímo pod městskými hradbami, hřejeme zrádného hada na prsou!“
Sněm umlkl a zpozorněl.
„Mluvíte snad o...“ začal Chory.
„O útulně toho samozvaného pana Betrübera!“ rozohnil se Miller. „Po městě se říká, jaký je to hodný člověk, že se stará o chudáky vyhnané z města, ale, černé nebe, my tady bychom si měli uvědomit, proč jsme ty lidi z města vyhnali! Co to je za lidi? Otravní žebráci, zloději, kapsáři, hochštapleři, bacilonosiči, falešní hráči, falešní zpěváci, falešní… jsou prostě úplně falešní. A Betrüber? Ten se o tuhle sebranku stará, ten si ji piplá a živí a pak posílá do města, aby tady řádila. Ta jeho útulna je bezpečnostním rizikem pro město! Wojoczku, co vy si myslíte?“
„To je pitomost,“ prskal Chory, „Betrüber určitě nepěstuje rotu kapsářů, aby ji vysílal do města!“
„Kapitáne Wojoczku!“ dožadoval se expertízy Miller.
„Pane Millere,“ začal kapitán stráže neochotně, „jestli mám mluvit úplně na rovinu, tak musím říct, že jak to vidí Stráž, Betrüber a jeho lidé se o vyhnance starají především proto, aby je mohli prodat do otroctví.“
Na okamžik zavládlo šokované ticho.
„Cože?“ zeptal se Miller.
„Část boroků, o které se Betrüber stará, je prodávána Cechu otrokářů z Ostravy,“ řekl na rovinu Wojoczek. „Psal jsem to ve výroční zprávě rozvědky, vy jste ji nečetl?“
„Byl jsem celý flekatý od Bílé choroby,“ mrmlal Miller, „neměl jsem myšlenky na čtení zprávy rozvědky.“
„Psal jsem to i v loňské a předloňské,“ řekl pomstichtivě Wojoczek.
Pan Chory seděl vzpřímeně, jako by spolkl pravítko, a tvářil se, jako by to bylo velmi nechutné pravítko.
„Cech otrokářů jímá lidi do otroctví přímo tady u nás ve městě?!“ vypískl pohoršeně pan Schneider. „To je ale odporné!“
„Ne, pane Schneidere,“ opravil ho Wojoczek, „Otrokáři zde ve městě své zboží jenom prodávají. Řádně proclené a zdaněné. Otroky jímají za hradbami.“
„Ale hned za hradbami!“ vztekal se Schneider.
„Až budou opraveny hradby, nebude to vidět,“ uklidnil ho Wojoczek.
„Jestli Betrüber lovit otrok, to on defekal… defakut… defakto člen Cechu otrokářů a tedy tady otázka, moci my jeho činnost zdanit?“
„Pane Kohn,“ vztekal se Schneider, „obchod otroky je odporný! Otroci nosí jen nuzné hadry a… a vůbec, jejich, jejich...“
„Jejich důstojenství pošlapáno jest,“ přidal se pan Księgarz. „Neboť není ničeho sladšího na tomto světě, nežli lidské svobody!“
„Jestli teď navrhnete vyrazit do útoku na Ostravu a osvobodit všechny otroky, tak já do toho s váma nejdu,“ prskl pan Zapalarka.
„Proč ne? Bylo by to jenom spravedlivé. Vzpomeňte, co udělali oni nám v roce 2265!“
„To je pravda,“ přisvědčil pan Zapalarka, „ale co bylo, bylo. Situace dnes je jiná.“
Rozpoutala se živá diskuse. Část lidí byla šokovaná odhalením Betrübera a dožadovala se důkazů; někteří tomu odmítli uvěřit. Pan Chory naznačil, že možná jde jenom o pomluvu, ale více se v otázce neangažoval. Jiní zase tvrdili, že o tom přece věděli už dávno a mysleli si, že to ví každý, že o tom snad ani netřeba mluvit nahlas, že jenom hlupáčci a děti si myslí něco jiného. Tak jako tak je důležitá otázka, zdali jde tato činnost více zdanit. Vzápětí kohosi napadlo, že daně je třeba vymáhat, což by vyžadovalo větší Stráž, a to by bylo drahé. Navíc ten starý klášter, co v něm Betrüber sídlí, se dá dobře bránit.
„A to je další věc,“ horoval Miller, „odjakživa jsme bránili tomu, aby si Cech otrokářů založil svou filiálku uvnitř městských hradeb a nyní se jen přihlížíme tomu, jak si ji vybudoval hned za hradbami, nám na očích a k naší urážce?“ Tento argument vzbudil silné emoce.
„Takže vy navrhovat my vzít útulnu útokem?“
„Srovnat se zemí!“ bublal Miller těžko potlačovanou záští.
„My mít takové bojové kapacity?“
„Ano,“ odvětil lakonicky Wojoczek.
„Bez navýšení Stráže?“
„Pane Kohn, pokud nebudete chtít vybírat daně a jenom zarovnat objekt útulny dohladka, je to záležitostí tří minut. Ale budu potřebovat vaše klíče.“
„Já svůj klíč nedám,“ řekl na rovinu Chory. „Nebudu se podílet na zabití nevinných lidí, o které se Betrüber stará v jejich bídě a nemoci.“
„Nejsou nevinní!“ prskal Miller, „vždyť jsem to říkal!“
„Nemusíme nikoho zabíjet, stačí, když je vyženeme,“ pravil Schneider.
„Vyhnat do Pustiny?“ pozvedl obočí pan Zapalarka. „To je prakticky smrt.“
„Zaslouží si to,“ řekl Miller.
„Z mrtvých mnoho peněz nebude,“ upozornil Kwestor.
Ještě chvíli se vedly takové a podobné řeči a pak přišlo hlasování. (1-2,3/4,5-6)
Věříte, že je Betrüber ve spojení s otrokáři? [4] Sněm praví, že ano.
Je otrokářství pro Těšín nepřijatelné? [2] Sněm praví, že není nepřijatelné.
Má se Těšín pokusit vymáhat daně z otrokářské činnosti? [4] Sněm praví, že má.
Představuje útulna pro město bezpečnostní riziko? [2] Sněm praví, že ne.
Sumou, zachován bude současný status s tou výjimkou, že budou požadovány daně. Vymáhány budou, až naroste počet členů Stráže. Na to je ještě dost času, neboť obchod s otroky nepochybně spadá pod gesci…
„...cechu lidských zdrojů?“ navrhl pan Chory.
...cechu obchodníků, byl přehlasován. A tento cech nyní nemá mistra, kterýžto stav bude dořešen až po ukončení uzávěrky a zvolení předsedy Rady. Řešení Betrüberovské otázky se tedy odsouvá o tři týdny.

Po krátké přestávce se sněm vrátil k dalším otázkám. Přihlásil se pan Šmíd, jenž požadoval od vodního cechu zvětšení kapacit náhonu.
„Jak už jsem řekl dříve,“ pravil pomalu pan Wassermann, „větší náhon vyžaduje větší přivaděč, to znamená složitou stavbu přímo v proudu řeky. Něco takového se dá snad stavět v létě, ale určite ne nyní, v době jarních záplav. Navíc silnější proud vedený pod hradbami je bude silněji podemílat, budeme potřebovat mít lidi, kteří se budou starat jenom o tohle.“
„Tak si nějaké lidi najděte,“ durdil se Šmíd, „kdybyste nebyl takový mrzutý jezevec, jistě by u vás někdo vydržel i dýl jak měsíc.“
„Musel bych je platit, to znamená, že bych musel náhon zdanit.“
„To mi je jedno, já si připlatím, jen když hamr pojede imervére.“
„Ale já ne!“ vřeštěl Miller. „Náhon tady stojí odjakživa a vždy byl zadarmo.“
„Jasně,“ pravil Šmíd s despektem, „vy jste v pohodě, ale mě práce stojí, a to mám konečně nějaké zakázky.“
„Nenechám si utíkat peníze dolů vodou!“
„Mě peníze utíkají teď!“
Ghoul v zadní řadě se naklonil k panu Kušnierovi a něco mu počeptal do ucha.
„A nešlo by udělat nějaký jiný přívod vody?“ vstoupil do debaty Kušnier.
„Další narušení nábreží, další narušení hradeb, další narušení bezpečnosti, odolnosti vůči přívalovým povodním a další výdaje na údržbu,“ oponoval Wassermann.
„A co třeba vystalkeřit někde, třeba v Třinci, nějaké čepradlo, které by hnalo vodu na Šmídův hamr?“
„Vystalkeřit?“ pozvedl obočí Chory, „to jako najmout si Drancíře? To asi ne!“
„Dobře, tak ne,“ nenechal se Kušnier odradit. „Ale nějaký kompromis najít musíme, jinak se ti dva pozabíjejí.“
„To je dobrý nápad,“ podotkl Chory. Šmíd si zlostně nakroutil knír, Miller už zase rudnul.
„Já navrhuji, aby v sudé dny mlel Miller a v liché dny v týdnu koval Šmíd. V neděli se nedělá.“
„Ale mouka musí být čerstvá-!“
„Ale výheň nemůže vychladnout-!“ oponovali oba oponenti jednohlasně.
Sněm po krátké diskusi hlasoval [2] proti tomuto návrhu. Millerovi i Šmídovi bylo silně doporučeno šetřit vodou a vylepšit své technologie, aby vystačily s málem, což se bude hodit i při letních suchách. Neuspokojilo je to, ale tuto neděli již na toto téma hovořit nemohli.

„Když už je řeč o Drancířích,“ pravil Chory, „možná by nám mohl kapitán Wojoczek vysvětlit, jak to bylo s tou drancířskou eskapádou a proč Stráž nezabránila tragédii.“
„Jistě, pane radní,“ uklonil se kapitán lehce k panu Choremu. „Takže, předně musím vyvrátit všechny zkazky o třiceti drancířích na splašených brahmínách, kteří vypálili radnici. To není pravda. Co je pravda, že jsem byl upozorněn panem Chorym, že ve městě se potlouká Drancířský zvěd. Následně mi tuto informaci potvrdil i jeden práskač, kterého jsem využil, abych toho zvěda vlákal do pasti. Bohužel, byl protřelý a z pasti vyklouzl. Chvíli se nechal nahánět po ulicích města, ale pak zmizel. Zde hrají divnou roli lidé od Betrübera. Napřed jsme si mysleli, že byli pobodáni tím zvědem a že jsou tedy obětmi, ale dnes si myslím, že naopak pomohli zvědovi utéct, když mylně udali směr.“
„To je blbost,“ durdil se Chory, „proč by to dělali?“
„To já nevím, pane, já jenom vím, že podle Betrübera žádný jeho člověk té noci nebyl ve městě – ale co on může říct jiného, že? A podle výpovědí některých mých lidí se zdá, že ve městě možná byli celkem tři utíkající postavy. To ale není jisté. Nicméně, kdyby bylo, pak jeden drancíř a dva betrüberovci, to sedí.“
„Nesmysl,“ oponoval Chory, „Betrüber by se určitě nikdy nespojil s Drancíři.“
„Proč ne?“ zaujímalo Księgarze, „vždyť během válek s Bratrstvem oceli byli Drancíři a Otrokáři spojenci! A ta jejich ‚nesvatá aliance‘ vlastně nebyla nikdy rozpuštěna. Možná jsou spojenci dodnes.“
„Tak jako tak,“ pokračoval Wojoczek, „na druhý den ráno naše patrola narazila na ukrytého drancíře, který jednoho muže těžce zranil, druhého smrtelně pobodal, a dal se na útěk. Na útěku byl postřelen panem Wassermannem a následně rozstřílen křižníkem Přátelstwí na hadry. Tím považuji záležitost za vyřešenou.“
„Nemohla ona Stráž takovým obětem vyhnout?“
„Pane Kohn, pilulku proti zákeřnému útoku ze zálohy ještě nevynalezli.“
„Kdyby vy mít lepší zbraně?“
„Ani tak ne. Leda by to byly power armory. Možná, možná kdybychom provedli kompletní termální snímaní města… ale to by stejně trvalo několik dní.“
„Proč tady Drancíři byli?“ zeptal se Chory.
„Myslím, že chtěli zjistit naše obranné kapacity nebo možná ovlivnit obchodní vztahy, které s nimi máme.“
„Myslíte si.“
„Ano, pane. Zkoušel jsem mrtvolu vyslýchat, ale odolala i těžkému mučení.“
„Nebuďte uštěpačný. Povedlo se jim něco zjistit?“
„Mrtví špehové nepodávají hlášení, pane.“
„Obvykle ne.“
„Možná něco ví Betrüber?“
„Ptal jste se ho?“
„Ano.“
„Řekl něco?“
„Ne.“
„Tak bychom měli možná mučit jeho!“ vypískl Miller.
„Z mučeného dostaneme daně jenom jednorázově,“ upozornil Kwestor.
„Jestli mohu mít poznámku,“ ozavl se opět pan Kušnier, „chápu to správně, že Stráž považuje záležitost za uzavřenou?“
„Ano.“
„Možná je to předčasné. Drancíři se přeci jen tak nevzdávají, pokud mají ve městě něco, co chtějí udělat, možná pošlou dalšího zvěda. Možná že zde již nějací jsou.“
„Možná ano, možná ne, pane Kušnier,“ řekl kapitán, „ale jak to zjistit? Do města denně proudí obrovské množství lidí zvenčí, nemůžeme je všechny prolustrovat. A pak jsou tady ty díry v hradbách. Až budou zaceleny, bude město lépe kontrolovatelné. Každopádně městská stráž nabírá nováčky a to znamená, že na hradbách i v ulicích bude mnohem více hlídek.“
„Dobře,“ navázal Vojt, „a jak bude město na takový útok reagovat? Napíšeme drancířské vládě nějakou ostrou nótu?“
„Oni mají vládu?“ podivil se upřimně pan Kupczik.
„Možná by stačilo zarazit jim obchod s městem,“ navrhl krvelačně Schneider.
„To už my udělat,“ zarazil jej Kohn. „Pan Kiedroň zakázat vstup zewell i drancíř hned jak ta jejich válka začít.“
„Teď ale válka skončila,“ namítl pan Zapalarka, „takže je načase ten zákaz zrušit.“
„To chcete vpustit drancíře do města?“ podivil se Chory.
„Drancíře ne,“ připustil Zapalarka, „ale Zewell ano. Ti tady přece nevraždili ani nešpehovali.“
„Aspoň o tom nevíme,“ podotkl Wojoczek.
„Zrušit embargo na Zewell by byl dobrý políček těm, kteří vraha vyslali,“ řekl pan Kušnier. „A ono přiznejme si, že tady v Těšíně se i nadále obchoduje zboží od Zewellu, akorát přes prostředníky a překupníky. Když embargo zrušíme, tyto nadbytečné články zmizí a nám zůstane víc peněz. Navíc, jak poznamenal správně soudruh mistr Zapalarka, válka skončila.“
„Ale zákaz vydal pan Kiedroň a zrušit jej může jedině nový předseda rady!“ zamítl to pan Jubiler. „Taková je tradice.“
„Možná je načase tradici pozměnit,“ oponoval Kušnier. „Navíc v tomot případu, podívejme se na to realistickýma očima, Zewell jsou naši nejbližší sousedé, spolupracujeme s nimi dlouhodobě… nyní navíc, jak jsem slyšel, dodává zdarma do špitálu bylinky k léčbě raněného strážného!“
„Fakt zdarma?!“
„Neuvěřitelné!“
Následující debata byla velmi vzrušená, neboť se dotýkala tradic a zvyklostí. Nakonec se sněm rozhodl hlasovat:
Má Těšín zrušit embargo na Zewell teď hned? [2] Ne, ještě je to předčasné.
Po hlasování bylo nicméně vidět, jak se scházejí obchodníci, o nichž je známo, že dlouhodobě obchodují se Zewellem, pospolu, a probírají své obchody. Fakt, že zewellské zboží je obchodováno přes překupníky, zazněl, a nebe na hlavu nespadlo. Embargo sice formálně zrušeno nebylo, ale situace se určitě výrazně uvolnila.

Na závěr sněmu se ještě ozval pan Mydlář s dotazem, jestli se dá odhadnout, kdy asi radnice vyřídí ty věci kolem pozůstalostí, konkrétně jestli ještě tento týden, nebo až příští, nebo jak. Pan Vojt prohlásil, že do [5] pěti dnů to bude vyřízeno.
Tím Sněm skončil a šlo se to zapít do Jelena.
´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´
Kalendář pro II. týden:

Po 8.: Mirova přednáška v knihovně; Miro má frei; Firejs má frei
Út 9.: Miro: stráž na bráně; Firejs: stráž na bráně
St 10.: Návrat Moghovy karavany z Těrlicka; Miro: stráž v ulicích; Firejs: stráž na věži
Čt 11.: střelecká soutěž, pan Zapalarka a Mogh; Miro: noční stráž na bráně; Firejs: noční stráž v ulicích
Pá 12.: Pan Vojt uzavírá problém dědictví; Miro: stráž na věži; Firejs: stráž v ulicích
So 13.Miro: ulice; Firejs: brána
Ne 14.: zasedání sněmu; Miro – noční věž, výplata; Firejs – noční brána, výplata; kultakutri - výplata; Viky - uzávěrka
=================

7. tah skončil. Začíná druhý týden, pondělí.
Váš tah končí v pondělí 20. května ve 20:00.

Panove, nechtelo by se vam sepsat, co prtesne vime o kazdem z radnich? Chekotay rozesiva naznaky, ale kdo to ma vsechno uderzet v hlave.. :)

Potrebujete nekdo poslat jidlo po Jackovi nebo mate vsichni uz stravu ve meste zarizenou? Reinare?

A posledni vec - zda se mi, ze by bylo zahodno vic prozkoumat Betrubera, jeho minulost a co ma na Choreho, ze se ho ten tak zastava.

Tah
Ráno si vyzdvihnem v košári brahmínu, nakúpim u Zapalarku muníciu za 8 TV, u Šmída železo (motyky, rýle, náhradné diely do brahmíních popruhov, nože, pasce) za 10 TV a u Jubliera šperky za 6 TV. S naloženou brahmínou idem z mesta, kde by ma hneď mimo dohľad hradieb mali čakať zewelláci s druhou brahmínou. Tovar rozdelím - muníciu, menšiu časť železa a polovicu šperkov berie Livjatán do Slovakistánu. Dostane inštrukcie aby ponáhľal, prenocovať môže na Kozubovej, je tam pekný opevnený kostolík s riadnou guľometnou vežou, druhý deň využil trhy hneď v prvej osade za Jablunkovskym priesmykom a nakúpil minerálku, pyroovčiu vlnu a kožušiny a vyrazil späť. Prenocovať môže znovu na Kozubovej a v stredu popoludní dorazil znova na toto miesto. Logan nafasuje druhú brahmínu a zvyšok tovaru. Pôjde s ním do Terlicka. Nemusí nijak náhliť, má celý deň na cestu tam, deň na handel a skoro celý deň na cestu späť. V Terlicku nakúpi za polovicu múku pre Millera a za druhú polovicu syr+mäso na predaj v Cieszyne. Od Livjatána si vyzdvihnem môj mešec so zátkami.
Cestou do mesta nazbieram bazu, deväťsil a púpavu pre apatikára a pridám mu aj nejaký podbeľ ak sa nebude hodiť pre raneného, snáď ho kúpi.
Byliny odovzdám na križníku Štefce a Viky vrátim požičané zátky.

V meste zájdem na Mirovu prednášku. Tu sa snažím vyzistiť, ktorý z prítomných radných a cechových majstrov majú niečo proti bordel križníku a nenásilne im oponovať, že ak hampejzy sú prijateľné v teokratickom mestýse ako je Olmik, tak prečo by nemohol byť jeden aj v Cieszyne. U Księgarza zistím, aká veľká je gramotnosť v meste, kto pravidelne navštevuje knižnicu a o čo má záujem. Spýtam sa či on nepotrebuje s niečím pomôcť.

Využijem stravu a ubytovanie v Orlici. Kaczmarczyka sa spýtam, ako často by chcel aby som vystupoval.

Tah:

Jacek donese Betruberovi mouku a vzřídí vzkaz. Pak půjde zase na trh doplnit křižníkové zásoby (nejen dalamánky živ je člověk) a prokecne babky a trhovce o drbech o Millerovi a jeho minulosti - jaká byla jeho žena, kdy mu umřela, co se ví o jeho dceři. Cílem je zjistit, jestli šeptanda ve městě náhodou neví pozadí záhady okolo Dobroslawy (akce). Pokud se tu stihne ozvat někdo, kdo potřebuje doručit jídlo do Kohnova baráku, tak Jacek cestou z trhu nenápadně předá suroviny na vaření v množství odpovídajícímu ceně 1 víčka - to je ekvivalent několika člověkojídel, ne?

Štefka doručí byliny (ode mne zdarma, od Mogha za víčka - to víte, pane apatykář, ten devětsil, to nebylo úplně jednoduché, ono to v potřebné kvalitě neroste hnedka za rohem a byla s tím nějaká vydání, tak pokud byste se nezlobil, tak 3 víčka by se hodila) a pak zajde za Jubilerem zjistit, jo on ví o Chorem a Betruberovi. Neváhá využít svých vnadů a pokud Jubiler nemá ženu a/nebo morální zábrany, tak dobrou informaci vymění za dobrou.. péči (akce).

Tah:
Učeně popřednáším o highlightech knihovny v oblasti beletrie, následně stočím řeč na Bibli a jiné církevní svazky. Nešetřím náznaky na důležitost církevních zásad aplikovaných v denním životě. Třeba milujte se a množte se, že jo. A navrhu, že i spolupráce s Olmutzem v oblasti vzdělání by mohla být prospěšná oběma městům. Takový vzdělaný účetní, manažer kvality či PR specialista je přece vždy ku prospěchu! Naopak obchodní akademie v Olmutzi by určitě měla své posluchače. Po přednášce věnuji dost času panelové diskuzi s inteligencí města (s Moghem si domluvím dopředu pár otázek na téma pokrokového právního principu nemo turpitudinem suam allegare potest a poslední judikaturu Olmutzské soudní stolice k jeho aplikaci pro účely neplatnosti odvážných smluv nebo dědictví či na Zewell a prospěšnost otevření obchodních cest a zrušení obchodních omezení z hlediska ekonomické teorie apod.). Následně věnuji dostatek času studiu veledíla Laszla Fernzehena.

Oběd si dám v kasárnách. Wasserman chtěl, abych se za ním v pondělí stavil, že třeba bude nějaká robota, takže tak učiním. Zeptám se ho na předmět v Olze a zdali by nešlo s pomocí techniky a křizníku těleso dostat na břeh.

Drahý ghoule, tak to máte napsat, že zdarma. Do hlavy vám, díky bohům pod námi, nevidím.

Dobrá tedy, byliny všechny zdarma.

vyhodnocení do večera
vadil by vám další deadline tahu zítra večer?

Ještě jsem nečetl předchozí vyhodnocení, kromě své části. Ale když to nebudu striktně do 20:00, tak asi ok.

Firejs spokojen dobře vykonanou hlídkou přemýšlí, jestli by časově nezvládl ještě práci předáka - přecijen, moudrosti má na rozdávání a hlídat partu zedníků by zvládl. Možná by dostal i bičík? Vyzkouší. Zeptá se. Dřít s kameny se ale nechce. Pokud času při stráži nemá dostatek, tak vyzkouší kydat hnůj i umývat nádobí - samozřejmě pěkně postupně v následujících dnech. U takového hnoje se dá určitě i zaslechnout i spousta povídání.

Asi bych to stihla, pokud nebudes chtit nejake exoticke kytky.