|
Tah 8
Pondělí
Hod smrtelně raněného.
Jestli postřelený strážný přežije ještě jeden den, vylíže se z toho.
Každá hráčobylina hází. Součet 1 nebo 0 značí smrt.
Viky přinesla bez a pampelišku. Mogh donesl navíc ještě i devětsil.
Třetí den boje o pacienta.
Viky_bez: [3]
Viky_pampelucha: [5]
Mogh_bez: [5]
Mogh_pampeliška: [2]
Mogh_devětsil: [1]
Součet: 16
Raněný víceméně stabilizován, snad nedojde k relapsu. Hodila by se vrbová kůra na sražení horečky a přeslička a lopuch na obklady na rány.
Viky
Útulna pro ubožáky příliš chudé, než aby si mohli dovolit nechat se opečovávat ve městě. Je to sice jenom „přes ulici“, ale je to již za hradbami, mimo dosah městské stráže a mimo dosah byť značně fluidních, přeci alespoň nějakých zákonů a zvyklostí. Možná i proto má Betrüber takovou ochranku. Jacek napočítal alespoň osm chlápků v dlouhých pláštích, kteří se rozhodně nevěnovali ošetřování nemocných. Jejich náčelník byl moukou překvapen, ale přijal ji s díky a s mírným pobavením.
Babky na trhu nemusel Jacek příliš dlouho pobízet, Miller a jeho žena jsou vděčný příběh. Byla to láska hraničící s obsesí, jediná věc, která Millera kdy zajímala víc, než vlastní měšec. Ona byla taková mírná osůbka, s dlouhatánským copem barvy vymlácené slámy a velkýma, hodnýma očima. Na rozdíl od svého manžela se vždycky starala o ostatní, chovala se, jako kdyby jí záleželo na každém. Věděla o svých sousedech všechnoa kde mohla, tam pomohla. Smála se tiše, ale ráda a často. No a on ji zbožňoval a nikdy jí neodepřel ničeho. Bylo tragédií takového páru, že se jim povedlo mít jen jedno dítě, navíc takové… inu, mutace, usoudily babky, tohle prokletí si nevybírá.
No a pak přišla Bílá choroba a ona umřela mezi prvními, už je tomu víc jak rok. Říká se, že pak viděli zlomeného Millera na mostě nad Olzou, ale jeho dcera ho odvlekla domů. A to je fakt, že nebýt jí, tak si město může hledat nového mlynáře. Protože on v ní přese všechno vidí vzpomínku na svou ženu, odkaz, který musí střežit a o který je třeba se starat, a to jediné ho udrželo naživu.
No ale má s ní kříž, s tou dcerou. Pomalu čas najít jí manžela, ale kde vzít a nekrást? Je zvykem, že vysoce postavení mistři dávají své dcery synům mistrů na stejné úrovni, ale tady u radních to je těžké. Wassermann rodinu nemá a nikdy neměl, Schneider by ještě šel, ale ten se na ženy dívá jako na modely pro jeho modely, Šmíd má sice syna, ale to by bylo jak oheň a voda, no, Kohn nebo Chory jsou taky k mání, ale Miller nemůže Kohna vystát, že prý furt někde trajdá Pustinou – což je pravda, takhle se má chovat slušný muž od rodiny? Ale třeba se usadí – a Chory Millerem nezakrytě pohrdá. A teď ta dcera taky není nic moc, kromě těch mutantích vlasů si vezměte, jak nemožně úzká je v pase, dyť to bys přelomil v prstech, cožpak ji Miller nekrmí, nebo co? Možná se souží žalem po matce. A šít na ni něco, co jí skryje ta její nemožně velká… pohrudí… to taky musí být za trest. Však si taky Schneider z Millera kvůli tomu občas utahuje.
No, usoudily babky, za týden je výroční cechovní bál, to jsme všecky zvědavé, jestli si Dobrosława přivede nějakého tanečníka, nebo zůstane zase na ocet. A co pak bude dělat Miller. No to zas bude ostuda, to zas budou řeči. Už se těšíme.
Štefka odevzdala bylinky a stavila se ve zlatnickém krámě. Pan Jubiler s tovaryšem zrovna u bočního pultu rozebírali nějaký tech a získávali z něj cín, měď, stříbro a blýskavé komponenty pro šperky.
„Dobrý den, slčno, jak mohu pomoci?“ přitočil se hned a úsměv dával tušit, že si na ni vzpomíná.
„Ale to víte, jdu zrovna ze špitálu a tak jsem si řekla, že se stavím a podívám se na nějaké pěkné věci. Holka jako já se vždy ráda potěší pohledem na mistrovský kousek.“
„Myslím, že to máme společné,“ odtušil Jubiler s pohledem upřeným do výstřihu. „Pojďte, pár moc hezkých věcí mám schovaných tady vzadu,“ naznačil cestu do dílny v zadní části domu. „A ty pořádně vypájej všechno, co se dá použít, včetně těch malých stříbřitých válečků!“ rozkázal tovaryši.
„Těch je hrozně moc!“ protestoval
„Všechny. A dej pozor, ať je nespálíš, jsou citlivé na teplo.“
V zadní místnosti se rozhodla Štefka přejít do frontálního útoku.
„Vlastně by se mi líbil nějaký šperk do bradavek,“ nadhodila a začala si rozvazovat živůtek. „Ale aby to nerušilo, musí to být něco, víte, harmonického s celkem.“
„Celek je velmi harmonický,“ vydechl Jubiler a jal se jej přeměřovat dlaněmi.
„A aby to nebudilo dojem chladu a nepřístupnosti,“ vrněla mu Štefka do ucha. „Víte, já teď byla v tom špitále a ten Chory, to je úplný příklad chladu a nepřístupnosti.“
„Ten je studený jak psí čumák,“ souhlasil Jubiler mezi polibky, jimiž celoval její dekolt. „To moje šperky nejsou.“
„A z toho Betrübera taky jde úplný strach,“ směrovala Štefka rozhovor i Jubilerova ústa kýženým směrem. „Taková divná dvojka. Co ti spolu vůbec mají?“
„Taky jste si všimla?“ mumlal Jubiler roztržitě. „Těžko říct. Pracují spolu od chvíle, co Betrüber přišel do města. Někdy to vypadá, že by si Chory raději nechal zuby trhat.“
Chvíli bylo ticho. Pak si Štefka vzpomněla, že by měla trochu vzdychat.
„Pan Księgarz si myslí,“ navázal Jubiler z oblasti pupíku, „že kdysi prý lékaři přísahali léčit bez ohledu na to, jestli dostanou odměnu nebo ne. A že se Chory před Betrüberem stydí, že to nedělá, zatímco Betrüber ano.“ Na okamžik se odmlčel a olízl si pro změnu rty. „Ačkoliv na sněmu se o Betrüberovi říkaly hrozné věci.“
„Tak jako tak,“ dodal po chvilce o dlaň níže, „co je mezi nimi, to si přinesli už z Ostravy. Byla by to otázka na rozvědku, ale když je Chory radním...“
To byla na nějakou dobu jeho poslední slova a Štefka po chvilce zapomněla, že to jenom hraje.
„Přijďte zase,“ loučil se o hodnou chvíli později Jubiler se Štefkou ve dveřích. „Když vás ten Chory tak zajímá, tak já o něm něco třeba zjistím.
A ještě jedna věc,“ zarazil se na okamžik. „Vyřiďte vaší mystrini, že kdyby uvažovala o investicích v Těšíně, tak bych měl prima nabídku.“
Mogh
Kytky nasbírány správně. K nálezu podbělu takhle pozdě na jaře gratuluji, ale výkup nebude. Ona skoro každá kytka je léčivá nebo jinak použitelná, a já bych se nedoplatil… a to platí pro všechny. ;-)
Na přednášku dorazil jediný radní, a to Wassermann, který ovšem už po chvíli vypadal, že se pekelně nudí. Z cechovních mistrů nedorazil žádný, jen několik tovaryšů z různých cechů, a pak měšťané, v čele se starou paní Klusovou, která poté, co pohřbila svého patnáctého prapravnuka, dochází pravidelně na všechna předčítání i jakékoliv jiné akce v knihovně konané se zarputilostí sobě vlastní.
Co se týče názorů na bordel, mladší tovaryšové si stěžují na velké ceny, starší tovaryšové se již naučili na veřejnosti ani nepípnout, pokud se jednou chtějí stát mistry. Názor měšťanů je většinou indiferentní, jsou rádi že se mohou povyrazit, ale některým vadí, že jde o cizácký podnik. Bylo by lepší, kdyby akový podnik vznikl v Těšíně, a byl řízen těšínskou rukou. A aby v něm nezaměstnávali mutantky, třeba tu jak má ty vlasy úplně… zmutované.
O tématu mutantů z Pustiny se ovšem s tebou, coby mutantem z Pustiny, moc bavit nechtěli.
Stará paní Klusová se rozpovídala vzpomínkami na své neřestné mládí, až jsi zalitoval, žes tou dobou neprocházel touhle oblastí, pan Księgarz se hrozně začervenal a Miro rozkuckal.
Księgarz pravil, že gramotnost není velká. Každý mistr musí být gramotný, to znamená, že když se starší tovaryš rozhodne vyhodit svého nadřízeného ze sedla, musí začít pokoutnými návštěvami tajných a diskrétních kurzů čtení a psaní právě zde v knihovně. Mladší tovaryšové ovšem ovládají klikyháky jen zřídkakdy a měšťané zrovna tak.
Knihovnu pravidelně navštěvuje paní Klusová, která chodívá na předčítání úplně všeho a obvykle na závěr prohodí něco jako „já vám to říkala“ nebo „zahradník, no kdo by to byl řekl.“ Pak taky pan Wassermann, jenž si rád pročítá svazky s poezií. Sem tam si něco vypíše. Byl tu i pan Chory, ptal se po medicíně, ale toho tady moc není. Pan Kohn sháněl mluvnici a rétoriku. Oblíbenou knížkou je učebnice biologie, chodí na ni mládenci a obkreslují si obrázky ze strany 33.
Pan Księgarz se stal mistrem poté, co předchozí hlava cechu knihařů podlehla Bílé chorobě. Stejně tak i druhá tovaryška. Rád by dosáhl rozšíření cechu, aby pod něj spadli nově vytvoření písaři, které by vychovával. Ale to asi mutant z Pustiny těžko ovlivní. Co by ale ovlivnit mohl: Jak jsme zde dnes zaslechli, Lászlo Fernzéhen sepsal zpěvy Bláznivé Markéty. Tuhle knížku bybyl hřích v Těšíně nemít, takže kdyby tak pan ghoul narazil někde na tohle dílko a pořídil opis…
QUEST: Vytvoř herní artefakt: „Podchodné písně“ - sešitek s alespoň 5 písněmi či básněmi o Těšíně (v jakémkoliv jazyce, nalezené nebo vlastní tvorba). Odměnou je 1 Tv (malý cech je chudý, no) nebo jeden vstup do knihovny pro dva.
(Jestli i zdařile ilustrovaný, pak 2 Tv)
A v Orlici: Pan Karczmarczyk by rád, abys zpíval každý večer. S tím, že od příštího týdne to bude chtít obměnit repertoir.
- 6 tv brahmína, -8 tv munice, -10 tv železo, -6 tv šperky
Miro
Bible ve městě není moc známá, ačkoliv nějaké útržky se zachovaly a byly nedávno zemřelou mystriní knihovnicí umně poslepovány do jednoho celku tak, jak jí to dávalo smysl. Takže třeba Nářky následují po Zjevení sv. Jana, Kazatel se vtěsnal mezi Marka a Lukáše a Ezechiel se nějak zamíchal mezi Makabejské. Církev je pak chápána jako Cech náboženských poutníků, v čele s cechmistrem, atd. Obávám se tedy, že z tohohle hlediska obecentsvo příliš nepochopilo, proč by měly cechovní řády tohoto řemesla vztahovati se i na jiné lidi.
Olomouc, takto město na samotném okraji známého světa, ovšem posluchače fascinoval. Ovšem představa, že by někdo opustil těšína vydal se na nejistou pouť Pustinou, brrr, to v sobě má nádech něčeho horrorového.
Pokrokový justiční systém lidi přijali jako zajímavou abstrakci, ale vypadá to, že zůstanou i nadále věrní tomu svému „kdo má větší měšec, ten má větší klacek + nějaká zvyková pravidla a cechovní regule“. Krom toho tady nikdo neovládá latinu.
Návrhh zrušit embargo na Zewell si lidé vyslechli. Dílo Lászlo Fernzéhena se v Těšíně těší velkému obdivu, Lászlo je totiž… ehm, byl totiž vnímán jako čestný občan města. Čert ví, čím si to zasloužil. Ttakže tahle část měla určitě úspěch.
Ale tak lidi byli rádi že se dozvěděli něco nového a poslechli si o tom, jak se žije v Pustině a v tom druhém městě na západě.
Cestou z knihovny ses nalepil na Wassermanna, že co bude s tou robotou.
„Nic,“ odvětil lakonicky a ty se můžeš jen domýšlet, že včerejší sněm nedopadl úplně tak, jak si myslel, že dopadne. Nicméně tvůj návrh si vyslechl se zájmem.
„Jo, je tam kus jaderné munice,“ prohodil, když ses optal na ten svítící flek. „Chory ho zaměřil tím svým geigerem. Ale vytáhnout to nejde, je to od pohledu velký kus kovu a my nemáme mechanizaci. Mohli bychom nad tím postavit dřevěný jeřáb, jaký užíváme při orpavách ve městě, ale než bychom ho postavili, tak by dělníci pochcípali. To se musí udělat rychle, přijet, popadnout to a odjet, ráz na ráz. Kdybychom měli autojeřáb nebo tak něco, tak bychom to popadli a přenesli pár metrů vedle do odstíněné kobky a bylo by dobře, ale takhle… Navíc by stejně bylo třeba minimálně jednoho, kdo by kolem toho předmětu upevnil drapák, a ten by si to slíznul. Tam to žhne tak, že ani tabletky nebo oblek nepomůžou. Leda vrstva oceli, jako powerarmor, nebo tank nebo tak něco. Drapák máme, ten zbytek nemáme. Takže jestli se jó nudíš, můžeš jít shánět.“
Firejs
Tvůj zmalovaný obličej vzbudil trochu údivu, nicméně uniforma stráže pomohla překonat mírné rozpaky. Dostal jsi předáckou vodováhu a olovnici, aby zdi byly rovné, a naběhl na tu bandu línou, [1] ale bylo to zlé. Ty nové, jo, těm se velet dalo, ti poslocuhali, ale ti staří mazáci, mistři v opírání se o lopatu a kibicování, ti měli tolik výmluv, až tě udolali. Denní plán splněn nebyl a pan Vojt tě z práce zase vyhodil.
To kydání hnoje vypadá zajímavěji…
Reinar
Projít přes bránu nebylo úplně triviální, strážní se zkoušeli vyptávat na kde co, ale povedlo se ti je obalamutit, že určitě nejsi drancíř.
List převzal Vojt, předal jej Kwestorovi, ten s jeho obsahem ihned seznámil všechny radní a zařadil jeho projednání na program nejbližšího sněmu.
Kultakutri
Pan Vojt písařům přikázal pohnout s katastrem. Ať si to rozdělí, jak chtějí, ale někdo to musí oběhat a prověřit na místě a tak.
==============
Začíná tah 9., úterý druhého týdne.
Út 9.: Miro: stráž na bráně; Firejs: stráž na bráně
Tah končí ve čt. 23. května ve 20:00
|
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Pokud potkám Tommyho, dám mu vědět, ať dává bacha, jestli se to Schneider nechystá podpálit a ať se mu případně podívá po bejváku, jestli se tam nepovalují dokumenty (ať nic nebere, jen oči otevřené).
Jsem si jist, že otec Miroslav už nakreslené nahé mužské a ženské tělo někdy v životě viděl! 
