Kdy: 12. až 14. ledna, ale možná to posunem na později, až budeme mít v baráku dveře, ať můžeme zvesela hrát do noci
Kde: Brdy
Intro
Někdy v mezičasí v legendární nálevně, kde se den co den setkává um a zlaťáky, které za něj umí zaplatit.
"Zavři za sebou ty dveřiska kokot pojebaný, myslíš, že mám na uhlí dotace od otrokářů," vykřikl hospodský Šimek nasraně, když mu do knajpy navál sníh. "To jsou dneska móresy, každej, jak kdyby měl v prdeli oj od šaliny... či se tomu říkalo električka? No kdo ví, stejně už to nikdy nepojede," brumlal si pod vousy.
Šimek ometl z baru pochcípané mouchy a přistoupil k nově příchozímu. Otrhanec, pomyslel si, snad má čím zaplatit. A ten zavilý výraz se špetkou šílenství v oku. "Na sekeru nenalévám, zvyjebanče, takže si dvakrát rozmysli, jestli na to máš, jinak bych musel udělat výjimku a zaplatil bys sekerou mezi lopatkami. Tvými." V hospodě měl jinak poloprázdno, v rohu seděl jeho vážený štamgast s pejzy a společnost mu dělal metrák a půl živé váhy ve svalovině. Vincek moc rozumu nepobral a už jako dítě to byl pěkný dement po tom, co upadl na cihlu. Židák se bez něj ale po různých peripetiích v pustině nikam nehnul a Šimek moc dobře věděl, že s Kohnem musí vycházet zadobře, jestli nechce aby mu po střeše knajpy tancoval červený kohout. A jinak jeden místní žebrák cucající už hodinu grog s Roentgen rumem dle Pesusova receptu (3 rumy a asi 40 ml čaje), který si krátil chvíli čučením z okna a pak dva pocestní v zimních hadrech, kteří sem vtrhli před chviličkou, jak kdyby neměli času nazbyt, ale pak se uvelebili u krbu, natáhli si k němu nohy a objednali si sklepní svíci a kuřivo.
"Slyšíš, zvyjeb..."
"Áááá, Herr Komandant, rád vás po letech zase vidím. Posaďte se, vše na můj účet..." přivítal příchozího bodře Kohn a úkosem pohlédl na hospodského.
"Omlouvám se, milostpane, co si budete přáti? Máme jemně nakyslé pivo od pivovaru MILF, vína ukradená z olomouckých sklepů, k jídlu můžeme nabídnout uzený kravský jazyk (vskutenosti býčí chuj) či pečené stehýnko vakobobra."
---------------
Mlask, mlask, dva dny jsem po cestě pořádně nejedl, lahoda, olizoval se příchozí.
„Vypadáš poněkud strhaně od poslední události, kdy jsme se viděli. To se drancíři holedbali, že našli ten lék, vytrousili ho do atmošky, každý jim byl vděční, byli na koni...“
„Inu, … mlask, další tři děcka, náročná žena, co ti budu. Do toho s tím postrachem pustiny už to taky není, co bývalo.“
„Mno, nevadí, i tak se naše obchodní zájmy... a mně jde vždy jen a pouze o obchodní zájmy... potkávají. Mám nabídku, která se neodmítá. Práce to není složitá, najdi, přines. Já získám, co potřebuji a ty dostaneš podíl na kořišti, která může drancíře dostat zase do sedla. A jako zálohu 20 víček,“ prohlásil Kohn a vzduchem proletěl naditý váček.
Muži s pytli pod očima a plnovousem Rasputinovského střihu jej zálibně potěžkal, ale zkušenost mu velela neukvapit se. „To asi nebude cesta na směťák do Třinca a zpátky, ne za tyhle peníze...“
„Správně, je to dál, o kousek dál,“ pousmál se Kohn, „ale cestu už znáte, již jste tam byl, a proto si volím vašich služeb. Pozítří naskočíte na karavanu směr Olmütz...“
„Uf, tak to není tak daleko, jen abych tam nevrazil do starých známých“, oddechl si.
„... a pak přestoupíte na karavana Adventistů sedmého dne, to jsou takoví pošuci, ale mírumilovní a chtějí poslat emisary ku bývalé Praze. A z tama je to do brdských hvozdů co by dup,“ usmál se zářivě židák.
„Moje nervy, brdy, to ne... posledně jsem tak tak vyvázl se zdravou kůží, tam už mě nikdo nedos....“
„A jestli chcete, aby vaše děcka měla zdravou kůži i nadále, tak svůj úkol splníte,“ uzavřel disputaci Kohn a pohlédl na Vincka, který si právě čistil špínu za nehty sekáčem s nepříjemně dlouhou čepelí.
---------------
Hospoda se vyprázdnila, bezdomovec dosrkal svůj nápoj a s nechutí se vydal do venkovní zimy. Chlápek od Kohna se odporoučel, jak kdyby mu za zadkem hořela pyroovce a Kohn se svým osobním strážcem ho brzy následovali.
„Myslíš, že to byl ten, kdo si myslím, že byl...“ zeptal se nakřáplý hlas zpod kápě, kterou plnil dým z kuřiva.
„Zcela jistě, pane kolego, na některé lidi se nazapomíná. Ale to není náš hlavní problém, problém je, co má skončit Kohnovi za pejzy a komu to chce nejspíš prodat. To je klíčová informace pro JOBovku (jednotka olomouckého biskupství, pozn. Red.),“ odvětil druhý, jehož oděv trochu připomínal mnišskou kutnu, byť už značně otrhnanou a modifikovanou. Dopil sklepní svíci a vesele prohlásil: „Nějak mi vyhládlo, je čas zajít na pořádný ghouláš, čeká nás dlouhá cesta.“
„Že tě ty humory neomrzí,“ zamračil se druhý, stáhl kápi a šel zaplatit. Hospodský zvedl oči od baru a vylekal se, ghoula už ve svém podniku neviděl dlouho...
