Forum Vaultu šílené brahmíny

(10-30)

XB-15


B-17


B-18


XB-19


XB-21


XB-22
Nikdy nevyrobena verze B-18 s lepšími motory, nahrazena B-23.

B-23


B-24


B-25


B-26


XB-27 zůstal na papíru

XB-28


B-29

Co se stalo s chybějícími čísly, prototypy?

Nevím, taky mě to zajímá. Pár jich ještě doplním zítra. Teoreticky by mělo všechno, co má armádní označení "B", být v letuschopném stavu alespoň jako XB, popř. YB. Jako že nejsou jen na papíře.
Ale zase ne všechno, co mělo armádní (později letecké) označení, muselo být doma vyráběno či zařazeno do normální výzbroje. Třeba ta mezera, co byla v 80. letech mezi F-111 a F-117, tu vyplňovaly kořistní MiGy provozované pod vlastním krycím značením.

(1-10)

Číslovací konvence s písmenkem "B" zavedena v 1926.
1927 - první vzlet XB-1


B-2


B-3


B-4


B-5


B-6

(Vypadá jako B-3 s jinými motory, tak jsem dal fotku ve sněhové bouři.)

XB-7, resp Y1B-7


XB-8


Y1B-9


B-10


Pak je fuga

(30 - 40)
XB-30 (pouze model)


B-32


XB-33 (pouze projekt)


YB-35


B-36


XB-38

(Ano, to je Allison V-1710)

XB-39

(Obdobný postup, snaha ukázat, že projekt B-29 má smysl, i kdyby se nepodařily objednané motory.)

Co to je za strejdy?

| SPOILER

URNA - Útvar rychlého nasazení
Vzpomínka na první velkou akci Odboru zvláštního určení, ke které došlo v srpnu roku 1984 v chatové oblasti Trstín na Slovensku.
Zásahová skupina OZU složená z bojovníků, odstřelovačů, psychologa a psovoda se služebním psem, provedla zákrok při němž jeden z odstřelovačů (pozn.: odstřelovačem byl veterán útvaru Petr Šikýř) výstřelem z pušky SVD Dragunov zneškodnil ozbrojeného pachatele, který držel v zahradní chatce dvě rukojmí.
Akce v Trstíně tak znamenala pro příslušníky OZU první velký úspěch, ale současně také ztrátu, neboť byl během zákroku smrtelně zraněn služební pes Arko.

a já myslel ,že cvičení Lidové Milice

nj, hned si mi prisiel na mysel u tej fotky

To by byli všichni jak ze škatulky, a měli na sobě nevídané varianty z prvopočátku výroby. Oni jak nafasovali co nejdříve, a pak jim to leželo na skladech celé roky, tak působili jako chodící skanzen. Samozřejmě jen pro někoho, kdo se tím zabýval, pro laika jehličí jako jehličí. :-)

Sof: Pesus by to tam vykydlil, nikdo, nikdo z celé chatové osady, by domů nešel po svých. Tam by byli všichni zlámaní fernetem ještě tři dny potom, aj ten pes.

To stejně nechápu z hlediska logistiky, ta zmrzlinová loď musela mít nějakou podpůrnou flotilu se surovinami pro výrobu zmrzliny a další transportní lodě, které to rozvážely na frontu..

V Tichomoří fronta většinou nebyla. Člověk se plavil dlouhé týdny v plechové kocábce, pak se vylodil někde na fláku korálu dvacet na tři kilometry, kde se tísnil s dvaceti tisíci dalšími lidmi a dvěma sty bombardéry a kde dva měsíce čekal, až zahřmí. Pak byla invaze, dva týdny intenzivních bojů a zase stažení do uzlu a čekání na další boj. Spousta čekání, spousta nudy, spousta času na spoustu zmrzliny.
Další věc je, že vždycky tu zmrzku můžeš naložit do P-38 a odletět s ní na tisíc kilometrů vzdálené polní letiště.
Vůbec se dá do P-38 naložit spousta věcí. Třeba když potřebuješ na předsunutém letišti mít i mechaniky. No do kabiny se nevleze, naštěstí tady máme spoustu starých palivových nádrží... A tak vznikl patrně nejnepříjemnější způsob dopravy.

Mimochodem, Němci z betonu vyráběli křídla pro své kluzákové pumy a torpéda.

Poznáte tohohle pokémona?

| SPOILER

Northrop N-3PB
24 kousků si v roce 1940 objednalo Norsko. Němci sice byli rychlejší a Norsko obsadili, ale vláda bojovala z emigrace. Norské letecké služby (námořní a armádní) se usadily v Kanadě a časem sloužily v rámci RAF. N-3PB byly zařazeny do 330.(N) perutě a poslány na Island. Norská vláda chtěla do Skotska, že by mohla bojovat nad Norskem, ale byly obavy z friendly fire na tak raritní letoun. Nakonec k FF došlo, ale obráceně, N-3PB útočil na bombardér Hudson.
Z Islandu tyhle letouny lítaly protiponorkovou službu, doprovod konvojů, později různý transport, hlídání ledových polí, meteo. Nahradily je Cataliny a Sunderlandy. Poslední dva stroje přežily válku a byly sešrotovány v Norsku v padesátých letech.
Pak ale viceprezident islandské letecké historické společnosti (wut?!!) jménem Ragnar R. Ragnarsson (sic!) našel vrak jednoho, co nouzově přistál na Islandu v řece a utopil se v bahně. Dobrovolníci spolu s US Navy potápěči vyhrabali co se dalo, poslali to do Northopu a tam jim postavili prakticky nový letoun. Makalo na tom 300 dobrovolníků a 8 bývalých zaměstnanců, kteří ten letoun kdysi dávno stavěli. Následně byl stroj darován do Norska do muzea.

Zajímavý stroj s nosností skoro tuny nákladu a rychlostí přes čtyři sta kilometrů v hodině, osádkou tří mužů a výzbrojí 4×těžký kulomet v křídlech, 2× lehký kulomet dozadu nahoru a dolů. V půlce války samozřejmě rychle zastaral.

Car tank

| SPOILER

Konstrukčně se jednalo o motorem poháněnou tříkolku s centrálním tělesem tvaru T, vpředu s dvěma závěsy pro hnaná paprsková kola o průměru přibližně 9 metrů a vzadu, na svažujícím se rameni umístěným válcem o průměru 1,5 metru sloužícímu k řízení vozidla. Dle svých vzpomínek se Lebeděv pro tento koncept inspiroval asijskými válečnými vozy, jenž díky velkým kolům snáze překonávají terénní nerovnosti. Celková délka vozidla činila 17,8 metru, šířka 12 metrů a výška 9 metrů. Dle prvních propočtů měla hmotnost dosáhnout 40 tun.

Pohon měly zajistit 2 motory Maybach, každý o výkonu 180 kW (240 Ks) pří 2500 ot/min, získané Rusy ze sestřelené německé vzducholodě.

Každý motor poháněl kolo z automobilu, jež bylo listovým pérem z železničního vagónu přitlačeno na dřevěné obložení z vnější strany předních kol. Tím bylo zabráněno zadření motoru v případě uvíznutí stroje, nicméně se zde ztrácelo značné množství výkonu, což se projevilo při zkouškách vozidla. Maximální plánovaná rychlost vozidla byla 17 km/h (pravděpodobně se jednalo o rychlost na upraveném povrchu, tj. v terénu by byla nižší), což bylo více než u tanků použitých Brity, Francouzi či Němci o pár let později na západní frontě.

Pancéřování tvořila standardní válcovaná ocel, v původních plánech tloušťky 7 mm, při výrobě prototypu zesílena na 10 mm, jež měla chránit především proti účinkům puškového a kulometného střeliva a děl menších ráží. Prostor pro posádku byl umístěn v příčné části T trupu, vstup byl řešen zadními dveřmi, k nimž bylo třeba vystoupat po zadní „noze“ vozidla. Nad centrálním prostorem byla umístěna pevná věž s pravděpodobně 6 otvory pro lafetaci kulometů Maxim M1910 ráže 7,62, eventuálně dělové výzbroje. Na obou krajích příčné části T trupu pak bylo po jednom sponsonu s otočnou lafetou pro kulomet Maxim M1910. V téže ose jako horní věž, byla vespod trupu umístěna menší pravděpodobně neozbrojená věž. Předpokládaný počet členů posádky činil 15 mužů.

Delahaye

| SPOILER

As early as 1918 Amadeus Varlet had proposed this articulated tracked vehicle which could be used as a breakthrough tank. This project was in itself the development of earlier research by automobiles Delahaye design bureau about articulated chassis to improve the terrain following abilities of a vehicle. Note in this respect that if the sketch only depicts two bodies linked together, the text of the project suggests that more than two bodies could be thus attached.

A few months later the final design appeared with a two-gun turret, one gun in the front module and machine guns for defense purpose. The turret guns were fixed to the turret frame and aiming was done by rotating the turret itself. The turret could be pointed from minus 2 degrees to plus 60 degrees and traversed on 360 degrees therefore according to the designer, not only tank to tank but also tank to airplane combat was possible. This was then a French Flakpanzer IV Kugelblitz which was offered more than 25 years before the German version. In 1918 trench warfare was still very much a concern, hence a gadget was provided where the center of gravity of the machine can be moved rearward to help crossing a trench by moving back the turret along the frame!