|
Tah 12
Kalendář: Pá 12.: Pan Vojt uzavírá problém dědictví; Miro: stráž na věži; Firejs: stráž v ulicích
Apatykář: Vlčí mák je krásná květina. Apatykář ji používá zřídkakdy, obvykle až jako tu úplně poslední… Dones jich několik do foroty. (Poznámka: Vlčí mák je jednou z běžných halucinogenních rostlin, pověstná svou nevyzpytatelností. Botanicky je to takový „chumel“ různých poddruhů a odrůd a obsah psychoaktivních látek prudce kolísá kus od kusu. Občasné pokusy o trip tak končívají dříve či později smrtelným předávkováním.)
Miro
Pan Brever není úplně nadšen tím, že mu radí nějaký vandrák z Pustiny, kdo ví, jestli vůbec víš něco o pivu, jestli nejsi jenom nějaký žvatlal?
QUEST: Kup tři nejlevnější piva v obchodě, vypij je a popiš poeticky chuťový požitek Breverova nejlepšího piva.
„Kšefty?“ vyprskl Schneider vztekle a poskočil si. „Kšefty stojí! Nikdo nechce nové šatstvo, když u vetešníka jsou ho hromady po zemřelých hrozně lacino. Nová móda vypadá zajímavě, ale ještě se neuchytila, a když se neuchytila do plesu, tak to znamená, že celá sezóna je v tahu. Přežívám z drobných úprav a oprav, ale to si většina lidí umí udělat i sama...“ Na okamžik vypadal, že se rozpláče, ale pak se vzpamatoval. „Potřebuju prachy a pomoci mi k nim může někdo, kdo je z Pustiny, tady ho nikdo nezná a kdo hned po kšeftu zmizí z města. Je to poměrně lehká práce, jeden jenom musí být opatrný. Za dva dny hotovo. Deset víček na ruku.“ Podíval se na tebe pohledem, který asi považoval za spiklenecký, ale spíš vypadal, jako by prodělal dětskou obrnu.
Ovšem zmínka o otrokářích ho dostala k vytržení.
„To je ovšem výborný nápad!“ zavýskl. „Sám jsem o tom po posledním sněmu uvažoval a pověřil jsem tovaryše Przystipkarziczka, aby se na to trochu poptal.“ Mávl na několik tovaryšů motajících se kolem. „Zavolejte mi tovaryše Przystipkarziczka!“
Než tento dorazil, popadl olůvko a destičku potaženou plátnem a několika bleskově rychlými tahy načrtl izometrický plán Těšína se všemi význačnými budovami.
Przystipkarziczek dorazil, sklonil hlavu ve futrech, šoupl k sobě dvě židle a posadil se.
„Koukej, přítelíčku,“ vyzval tě Schneider, ať mu nakoukneš přes rameno. „otrokáři chodí do města obvykel ve čtvrtek, v pátek, v sobotu pak zpátky. Že?“ obrátil se na Przystipkarziczka.
„Hm,“ zabručel tovaryš, až ze stropu opadaly štěnice.
„Mají zakázán vstup na rynek – z historických důvodů - takže prodávají své zboží v Košáru. Opouštějí pak město Bránou přátelství, ale -“ zašermoval olůvkem před tvým obličejem, „malá část, tak šest až deset, se jich vždy oddělí, projde Bobří brankou do Útulny.“
„Hm,“ potvrdil tovaryš.
„Pak obcházejí městské hradby zvenčí až k Měškově brance, tam zamíří proti proudu Olzy, obejdou Měškův vršek – víš, tam jak je ta socha – a sestoupí k řece. Je tam lávka, po té překročí řeku a na druhé straně se již setkají s hlavní skupinou. Tím mizí z dosahu.“ Opět ztišil hlas do spikleneckého šepotu. „Kdybychom je přepadli, tu malou skupinku, tak to hodí pár víček. Ne moc, ale na týden nebo dva to snad vystačí. Podělíme se fifty fifty – polovinu já a polovinu vy ostatní. Ale! Je tu jedno velké ale. Otrokáři se vždy drží v ulici pod hradbami, kde jsou dobře na očích hlídek z hradeb. Kdyby se ostatní měšťané dozvěděli, že jsem přepadl otrokáře, bylo by to nepříjemné. Někteří s nimi mají své obchody. Každopádě bych musel platit daně z cechovního příjmu. Takže je třeba to udělat tak, aby na to hlídky z hradeb neviděly, odlákat otrokáře trochu hlouběji do rozvalin starého města. A taky se pak mí muži nemůžou jen tak hned vrátit bránou s kouřícími hlavněmi, je třeba je někde schovat a budou se pak vracet po jednom.
Naplánuj to. Proveď. Určitě máš z Pustiny víc zkušeností s podobnými akcemi, než my tady. Dám ti k dispozici tady tovaryše Przystipkarziczka a pět dalších hochů.“
„Výborný nápad,“ zamumlal jsi a studoval mapu. „A zbraně?“
Schneider mávl rukou, jeden z tovaryšů přiskočil, otevřel skříň a odhrnul stranou dvě stě jednapadesát bílých košilí s krajkovými volánky. Na zadní desce přichyceny stály lovecké pušky, některé s optikou 4×20. U pažeb se bělaly papundeklové krabice s nábojema. Vypadalo to dobře, škoda jen, že při střelecké exhibici na křižníku se žádný Schneiderův tovaryš nedostal ani do první desítky.
„Ještě jednu věc. Měškově vrchu je lepší se vyhnout, je to posvátné místo, hodně lidí by popudilo, kdyby tam byla prolita krev.“
Stráž na věži má tu nevýhodu, že člověk prostě stojí na věži a kouká do kraje. Nemůže běhat nahoru a dolů a hledat, co asi je v těch zabedněných výklencích. Ačkoliv, tajná podzemní chodba asi nebude začínat v okenním výklenku v pátém patře, že.
Větší část věže zabírají skladiště, je zde nouzová dávka potravy pro tisíc lidí na pět dní obléhání, dále je zde pohotovostní dávka munice pro zbraně, jimiž je věž vybavena. K tomu všemu nemáš přístup, ale i mezi mřížemi jsou vidět dlouhé válce 30 mm granátů, a to je zajímavý poznatek.
Přízemí je také zamčeno, ale podle vyprávění druha na stráži tam jsou nějaká sklepení a v nich další skladiště.
Věž je uzavírána pancéřovými dveřmi zamykanými masivním mechanickým zámkem, klíč přitom zůstává u hlídky na věži, která zde má vše potřebné ke své službě, včetně vhodně umístěného „granátového“ skluzu na východní straně. Podle značky – S podtržené jakousi vodorovnou vlnovkou, která nemůže znamenat nic jiného, než povislý knír – byl klíč vykován u Šmída. I kolem věže je okruh ostnatého drátu prorostlý trním, stezka se dala kdysi zatarasit španělským jezdcem, ale ten už je dost shnilý a válí se vedle ní.
Jednotlivé sklady jsou z výšky obtížně pozorovatelné. Každý je zarostlý křovím tak důkladně, že to svádí k domněnce o výsadbě. Mají charakter přirozeně zahloubené polozemnice sroubené kulatinou se stropnicí z předepjatého betonu, vše pokryto vrstvou asfaltu, ze strany kryto náspem.
Kolem každého je okruh ostnatého drátu tři metry široký. Nevedou k nim stezky, ale zdá se, že obvod ostnáče bude někde přerušen španělským jezdcem. Dole u kasáren, u vstupu na Zámecký vrch, kudy by mohl případně projet bojový vůz, jsou rozmístěny nějaké české ježky.
Hlídka na hradbě v oblasti Zámeckého vrchu je tříčlenná, členové patrolují samostatně a tak, aby vždy na sebe dva viděli. Kontrolováni jsou navíc z brány a z věže – stromy kolem hradeb jsou upravené tak, aby nestínily výhled.
O zářící věc se nikdo nějak extra nezajímal. Ve městě jsou stále časté nálezy různé nevybuchlé munice, možná ne na denním, ale na týdením pořádku určitě. Obvykle se o to postará Wojoczek nebo Zapalarka. Oblast kolem zářící střepiny prozkoumal Chory svým geigerem, který je prý ale dost nepřesný.
Ve městě, zdá se, žádná vhodná mechanizace není, nebo o ní strážný aspoň neslyšel.
Wassermann údaj o průtoku přijal, sklonil se nad své výpočty a pak se vzpamatoval a poděkoval ti.
Mogh
Lovec trochu vyjeveně koukal na ghoula, ale [6] když se dozvěděl účel tvé návštěvy, byl nadšen. Určitě je dobré, když si nebudete navzájem lozit do zelí a shodnete se na cenách, konečně, při shodných cenách on bude mít zisk větší, protože při větších množstvích dodávek už budeš muset platit clo; a protože nejsi z cechu, tak to není cechovní dohoda, takže to není třeba postoupit Karczmarczykovi na schválení. A vůbec, však on clo platit nemusí, takže si můžete přeprodávat maso před branami, kdyby na to přišlo…
Kůže obvykle prodává Garbarzovi, ale tomu se v podnikání moc neadří, teď prý musel prodat podíl, ale moc blahobytně nevypadá, kdo ví, jestli nezkrachuje i přes to, takže dohodnout se s Kušnierem, že by vykupoval i kůže nižší kvality, které se nedají zpracovat na rouno nebo kožešinu, jistě není od věci. A bla bla bla, a bla bla bla (kdybys chtěl rozjet obchod ve velkém, tak ti to rozepíšu).
Schneider bydlí naproti, to je asi tak všechno. Nikdo z rodiny pro něj nepracuje, Schneider kupuje na rynku a zvěřinu pokud je mu známo, vůbec. Takový velký pán má jistě na pořádně prorostlé hovězí.
Obrazy? É – ne… co to je?
Pan Schneider je trochu výstřední, ale kdo není, podívejte se na pana Kohna, že jo. Často křičí, často se směje, občas bývá viděn an veřejnosti, an pláče. Hned je se vším rychle hotov. Manželka si vzpomněla, že dříve se u něj zastavovalo mnohem více lidí, než toto jaro. A co si nechává navozit do svého salonu, to je jeho věc, nejspíš zkouší ze slámy udělat nějaké nové látky a plátna, nebo co. On má pořád nějaké takové nápady.
V domě tě zajímá především skladiště. Visí v něm půlka šavlozubého divočáka, pérová srna, dva psi a podobná zvěř. Je tam příjemně chladno, ale ne moc smrad, protože z asi metr vysokého výklenku zaházeného nějakým haraburdím proudí čerstvý vzduch. Maso zde nejenom zraje, ale i se vysušuje. Chytře vymyšlené. Odkud ten vzduch jde, lovec neví, a je mu to fuk. Sklep se zavírá na závlačku, ale dveře do domu lovec na noc zamyká. Zadní dveře, vedoucí do vnitrobloku a k pár záhonkům zeleniny, bývají dokořán.
Střecha domu je bytelná, plechová, na povale se suší maso.
Na rynku jeden trhovec skutečně nabízí obrazy. Má tři:
1) na obrazu je jakési město obléhané vojskem, kupující tvrdí, že je to z XVI. století a jmenuje se „Švédové obléhají Těšín“
2) na obrazu je řeka, přes ni most, na mostě lidé a tramvaj, kupující tvrdí, že je to z XX. století a jmenuje se „Řeka Olza v Těšíně“
3) na obrazu je muž s vysokým kloboukem hovořící na ulici se dvěma ženami v dirndlech, kupující tvrdí, že je to z XIX. století a jmenuje se „V Těšíně“
Každý obraz stojí 25 víček.
Hned z kraje obchodník prohlásil, že „doufám, že nejsi od Schneidera, protože s tím neobchoduju, s tím jsme se minule pohádal, tak teď ať trpí.“
Vojt odtušil, že sedmý radní bude zvolen až po volbě prezydenta. Nerozhodnost hlasů je záležitostí rady. Jestli volba neskončí dříve, než Sněmu dojde trpělivost, bude Olza.
Funkce radního je v zásadě doživotní, leda že by dotyčný náhle ztratil svou schopnost pracovat pro město, tj. zmrzačil se, zbláznil, či schudnul. To pak odstoupí sám, nebo s pomocí ostatních.
Večer v Orlici ti tvé písničky vydělaly [3] tři víčka. Za večer jsi [6] slyšel zajímavou zvěst, že prý mladý Šmíd chodí často na křižník a kupuje si tu mutantku, co má vlasy, jak kdyby prolezla komínem. Lidi se mu kvůli tomu smějí, ale jen, aby neslyšel, protože ho ještě nikdo neviděl vzteklého.
Chci říct, nikdo z přítomných ho neviděl vzteklého.
Jakože z přítomných, živých, že jo.
+ 3TV
Kultakutri
Hned ráno na radnici vtrhl Chory.
„Katastr!“ vyžádal si. Nahlédl do knihy. „Koukám, čerstvé zápisy?“
„Ano, pane,“ přivětil Vojt, „právě jsme dokončili aktualizaci katastru.“
„To byl ale fofr, na to, že poslední oběti Bílé choroby zemřely teprve před čtrnácti dny,“ popíchl ho Chory s žíravou ironií. „Pod vaším vedením bude tohle město vzkvétat, a někteří z nás se toho třeba ještě i dožijí!“
Pan Vojt svou obhajobu raději spolkl.
„Tak. Kdo prohledával Szerokum ulice?“ Přihlásil se jeden úředník, Chory si jej odvedl bokem a vyzpovídal. Pak zmizel stejně rychle, jako dorazil. Vojt to chvíli rozdýchával a pak se sám ponořil do katastru, aby se vynořil s tím, že všechny prázdné domy patří teď městu a cena za dům se zvedá stonásobně.
Zajímavý nález vydaly anály obchodní rozvědky. Pisatel, jehož jméno ti nic neřeklo, identifikuje vlnu imigrace ze západu, to jest z oblasti Ostravy, a ohraničuje ji dvěma jmény naopak velmi známými: Pan Chory prý dorazil mezi prvními z této vlny, pan Betrüber mezi posledními. Vlnu vyvolal neklid v Ostravě po smrti otrokářského mistra Chrome Reda. Ta není dodnes přesně datována – ani objasněna – ale první příchozí do těšína patrně vyrazili z Ostravy bezprostředně po ní. Více by asi mohli vědět (nebo zjistit) leda tak Drancíři, teda pokud mají nějakou rozvědku.
Většina příchozích městem pouze prošla a pokračovala dále, malá část zde zůstala a ještě menší se po čase vrátila.
+ 1 Tv za plicník
Reinar
Kohna jsi zastihl, zrovna jak si polohlasem přeříkával jakousi směšnou básničku o šidících žiďácích. Zaraženě zmlkl a chvíli bylo trpané ticho. Pak ses rozpovídal a on si se zájmem vyslechl celou historku i tvůj návrh.
„To být je dobrý nápad,“ schválil jej. „Ale my vynechátme Wojoczka, Kwestora i Vojta. To oni jsou defuk...defekt… defakto zaměstnanci Cechu a zodpovídat se radě, takže oni mít povinnost hlásit všem radním. Navíc já potřebovat iniciativu.“
Kohn svolil, že ti bude proplácet nutné výlohy spojené s plněním špionážních úkonů, a pokusí se na pohřeb sehnat co nejvíce tvých kousků, pakliže tě chytnou.
Choreho spojka byl ten ranař ze špitálu, vypadal, jako kdyby se v noci cestou na záchod přerazil o židli a pak mu někdo vlepil pořádného facana.
Vzkaz od Choreho načrtnutý špičatým písmem na kousku březové kůry byl prostý: „Děkuji za lahvičku.“
Asi se to dá brát jako poměrně poetické vyhlášení války.
- 1 Tv
kydání hnoje + 1 Tv
Schneider - teda, Viky. Koukám, že jsem byl včera už dost jetý
Betrüber vypadal trochu překvapeně, že se Jacek ještě vrátil. „Chvilku!“ přikázal a ztratil se. cestou něco řekl jednomu pohůnkovi, který si pak sedl přímo dporostřed rumiště a v rychlosti oškrábal několik poněkud seschlých brmabor.
Asi za půl hodiyn byl Betrüber zpátky i s dopisem.
„A vyřiďte srdečné pozdravy mé nejmilejší… donátorce,“ zašklebil se divoce.
Rozlepit psaní nebylo nic těžkého. Na kusu kartonu se skvěla neumělá, rychle načrtnutá kresba říční zátočiny, kroužená vrbami, s kočkoliškou lovící rybáře lovícího pstruha. Víc nic. Hmmm…
Trhovkyně měly téma dne, kdosi obhlížel obrazy, které tady nabízí jeden trhovec, o kterém je ovšem známo, že je to beztak podvodník, co lže na všechny strany, a vůbec, k čemu obrazy, stačí se podívat z okna, to je ten nejhezčí obraz. Ale Schneider je prý sbírá a záleží mu na tom, aby byly pravé. No, jeho boj.
U Kohna je svršků spousta, kalhoty, halenky i kabátky, všech střihl a barev. Určitě se dá vybrat.
Kohn není proti, ale nemůže riskovat vlastní postavení proti náladě na Sněmu, takže podpoří jenom velmi opatrně. Na plese to bude v pohodě, z plesu určitě nikdo nikoho vyhazovat nebude, to by bylo velmi hrubé a narušilo by to atmosféru události. To je jisté: Kdokoliv přijde na ples, i kdyby to byla šílená brahmína (pakliže bude dodržovat zásady společenského styku, bude vhodně oděna a solventní), bude pod ochranou cechovní pohostinnosti.
Schneider nápad má, jasně, stačí jen určit
1) jaké fyzické atributy chceš zvýraznit a jaké potlačit
2) jaký dojem chceš vzbuzovat
3) jaká je tvá oblíbená barva
A zaplatit deset víček, ano, je to hodně pod cenou, ale doba je zlá.
Firejs
„Takže, hlídko, odchod!“ zavelel seržant a vypustil vás na ulici. Obrazně řečeno, protože ze světnice jste jenom vyšli na zadní chodbu v kasárnách a ještě si upravovali výstroj. Přes dveře bylo slyšet, jak z druhé strany, z obvyklého vchodu pro veřejnost, vrazil do strážnice Chory.
„Kde jsou muži z noční hlídky?“
Z tónu toho hlasu ti zatrnulo.
[6] „Jó, vašnosto, noční hlídka je širokej pojem,“ vysvětloval seržant Okręznic a v tónu mu pro změnu zaznělo něco jako „já dělal seržanta, když ty jsi ještě tahal kačera… ve slumech v Ostravě“.
„Muži, kteří vyvolali ten incident v Szeroke ulici.“
„Ti jsou právě na hlídce v ulicích města, pane, bojují s bezprávím a potírají zločin, jenž bují coby-“
„Rozumím,“ uťal jej Chory. „Jak dlouho trvá hlídka?“
„Osm hodin, pane.“
„Grrr.“
„Pěkný den, pane.“
Dveře práskly.
Pak jste teprve vyrazili na hlídku. Přemýšlíš, jestli by bylo dobře, aby ten černý sajrajt už konečně zmizel, aby ho Chory nepoznal, nebo aby zůstal, aby nepoznal tvůj obličej.
Vyjma této nepříjemnosti byla hlídka klidná. Jedna věc byla zajímavá, frajtr vás vzal na jedno místo u hradeb, kde byl v hradební zdi vsazen kámen coby pomník.
„Padlým hrdinům, kteří bránili město v roce 2265“
Pod tím byla vyobrazena buldočí hlava.
Na zemi leželo několik docela čerstvých kvítků.
Honáci si při kydání hnoje povídali v zásadě o ničem, jen jeden poznamenal, že u Ještěřáka Boba teď dost podražili a druhý prohodil, že před Bílou chorobou byly takové ceny běžné. A že asi obecně ceny porostou.
Napiš, kolik jsi odklikoval.
-------
Skončil 12. tah. začíná 13. tah
So 13.Miro: ulice+ přepadení otrokářů se Schneiderovými hochy; Firejs: brána; otrokáři sklízejí Útulnu; Mogh provází Dobroslavu po hradbách u útulny
13. tah končí v neděli 2. června ve 20:00
_________________
Oczywiste jestem taky zajebisty jak ci się wydaje.
|
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Prostě to je realistické.
Ale střílí se z místa (pravidla pro AEG).
