16. tahúterý
KultakutriZatímco úřednici pilně úředničili, Vojt s Kupczikem, správcem tržnice, seděli na okně, popíjeli pivo, shlíželi na ruch na rynku a dumali, jestli povolit nečekanou transakci. Ráno totiž dorazil do Těšína posel z Bialska. Skupina náboženských poutníků, která tudy prošla před dvěma týdny, by se chtěla ve městě usadit natrvalo. Je to asi patnáct zkušených cestovatelů Pustinou, kteří sdílejí pevnou a neotřesitelnou víru ve velkopolskou myšlenku. Co to přesně je ani jeden ze správců nevěděl, a tak nad tím uvažovali. Poutníci by si rádi koupili dům a žili zde. Na městě je uvážení, zdali budou včas platit berně, nebudou moc hlučet, smrdět a své perverzní rituály budou provádět toliko za hradbami města.
Po nějaké době dorazil pan Wojoczek a ten oběma kolegům poradil, aby sesbírali všechny dostupné materiály a přednesli tuto otázku v neděli na Sněmu. Víc hlav víc ví. A vůbec, není to tak jednoduché, aby to spadalo do gesce správců, ani tak důležité, aby bylo nutno informovat radu, tak ať se o tom pobaví široká honorace. A jestli prý někdo něco neví o té vraždě. Neví. To sem si moh myslet.
Zatímco správcové města, trhu a obrany vykecávali, snadno jsi zjistila, že Schneider nevlastní nic, než ten ohromný barák, v němž má své studio.
S tajnou službou to je prosté, její hlavou je paní Wojoczková, takže její „výplatní listina“ je podepisována na obou pozicích velmi monotónně. Kromě ní město vyplácí ještě šest informátorů. Z dat výplat a jejich odkladů je zjevné, že dva jsou od zimy mimo město.
Reinar- | SPOILER
- odpověď odeslána. Myslím, že dvě šestičlenné grupy představují maximum toho, co může v této hře velitel frakce povolat. První grupa dorazila večer.
Kohn za informaci poděkoval a slíbil ji předat dále.
Kůlna vyklizena, protože část jídla shnila a část se spotřebuje ve společné kuchyni, považuji proviantní proměnnou za vynulovanou.
VikySchneider přišel i s početnou bandou. Když zjistil, že mu pět set víček nepůjčíš, posmutněl. Jo, padesát víček, to je dobrá zakázka, dalších dobře padesát získal před plesem z nové módy, ale to pořád ještě není dost. Naštěstí jeho tovaryšové byli dobře zvyklí na nálady svého šéfa a pustili se do práce i bez něj. Holky z křižníku spolupracovaly a neustále stáčely hovor k lokálním podmínkám, k výrobě kostýmků na míru nositelkám io prostředí, k opakovaným provozním zkouškám narychlo spíchnutých typů striptízového zapínání. Přestože Schneiderova kumpanie dorazila v očekávání rozhovoru, přece se dokázala během mžiku změnit v pochodovu krejčovskou dílnu, protože jehly, nitě, nůžky, metry, křídy, druky, cvoky, zipy, knoflíky, lemovky, paspulky, lampasy, sutašky a pár běžných metrů sukna, plátna, látky či podšívkoviny, to jsou věci, které krejčíci prostě nosí po kapsách.
Odcházeli až v noci.
- | SPOILER
- Krátce po nich dorazila grupa šesti drancířských válečníků.
MoghMiller je toho názoru, že nejdiskrétnější místo je beztak u něj doma.
- | SPOILER
- Zatímco Miller je v celkem dobré náladě, jeho dcera zjevně celou noc proplakala a teď sedí před mlýnem a apaticky hledí do náhonu, jak žene vodu na velké dřevěné mlýnské kolo. Tvé informace asi vyslechla, ale jestli jim porozuměla, nedala to na sobě znát. Až po chvilce bylo slyšet zlomený šepot.
„Říkal, že už jenom dva týdny, než se poslední chudáci uzdraví a budou schopni přesunu na nové místo… pak bude moci skončit s tou šarádou… s převlékáním se za otrokáře… pak budou všichni v bezpečí a já s ním… To jsem opravdu od osudu chtěla tolik? Aby byl jeden muž, který by mě miloval takovou, jaká jsem?“
Na tohle odpověď asi není a ani ji nečekala, propadla se zpátky do svého žalu a apatie.
Kohn už po týdnu zjistil, že koupil ležák, takže ti veškerý Garbarzův vercajk prodal za pouhých [5] pět víček.
Byliny jsou v pořádku, ačkoliv angeliku takhle z fotky identifikuji s pravědpodobností tak 85 %. Každpádně tuhle „bršlici“ nejez. :-) Mimochodem, docela koukám, jak se informace na internetu mění: Kdysi byla angelika jasně jedovatý sajrajt, dneska to je zázračná čínská bylina vhodná pro jarní detoxikaci, léčení v první řadě všech neduhů a přeleštění čaker, jenom těch tabletek za tři sta padesát korun nesmíte sníst moc. Lovec zrovna nebyl z hovorných lidí, kteří se rádi baví, ale s podporou piva za čtyři víčka se ti podařilo uložit ho do postele. Pak už nebyl žádný problém vlézt do sklepa, odházet harampádí, posekat nožem pár odporných pavouků a slézt do podzemní chodby. Hned zkraje byla zatarasena masivními mřížemi, takže jsi vytáhl pilníček na nehty a pustil se do práce…
Večer v Orlici byl [6] výživný, svým zpěvem sis vydělal [2] dvě víčka a dozvěděl ses různé drby. Třeba že Wassermann teda konečně reaktivoval svůj cech tím, že přijal dva tovaryše, kteří prý museli podstoupit legrační iniciační rituál. Nebo že pan Wojoczek vyšetřuje Betrüberovou vraždu a už ví, že na plese byl někdo, kdo krátce po vraždě odcházel, ale kdo to byl, to se neví. Taky že Chory zašel za Šmídem objednat si výrobu fakt podivných nástrojů, vzal sebou flašku líhu a s mistrem dobře poklábosili. No a největší peckou samozřejmě bylo, že se Miller vzdal kandidatury na předsedu cechovní rady. Lidi si říkali, že to nakonec asi dává smysl, konečně, Miller byl především proti Betrüberovi, protože ten mu zneuctil dceru, a teď, když ho Pierun spral, tak Millerovi v zásadě o nic nejde.
-5 -4 +4 +2 = -3 Tv
Schneiderův důmReinar s kohortou usmrkanců sledovali Schneiderův dům od svítání ostřížím okem. Později odpoledne už bylo jasno, že se uvnitř něco děje, za okny se pohybovaly postavy, když se na to člověk zaměřil, dalo se povšimnout, že něco přenášejí. Čas od času se Reinar stavil u lovcova domu a naslouchal u dveří do sklepa:
[5] napřed se mu zdálo, že snad slyší nějaké cinknutí kovu o kov, ale
[3] pak to vypadalo spíše jako šramocení a
[1] nakonec z okénka vyběhla velká vypasená myš a utíkala po ulici pryč. Ten šramot byla asi ona.
V podvečer dům opustil jeho pán s doprovodem většiny svých tovaryšů. Zanedlouho dorazila Štefka a pustila se do rozptylování pozornosti ostatních. Nebylo to snadné, tovaryšové se co chvíli omlouvali, že to nebo ono teď zrovna nemají na skladě. Nicméně byli zvyklí spíš na upejpavé městské paničky a soustředěnému tlaku zkušené pracovnice v oboru mužů nedokázali dlouhodobě odolávat. Zvláště zadání na novou podprsenku zjitřilo jejich profesionální touhy. Ona to není sranda ani nakreslit, ne ještě i ušít.
Reinar toho využil a vlezl dovnitř. Zvolil osvědčenou trasu přes záchod. Chvilku seděl v kadibudce a pak zase vylezl a vyšvihl se do otevřeného okna. Z přední místnosti doléhal Štefčin hlas, tak se vydal dozadu.
V prvním patře [3] nenašel nic zajímavého.
Ve druhém patře [5] také nic zajímavého, stěny obrazáren dočista prázdné.
V podkroví [5] pusto prázdno, jen tam hrozně smrděla fermež, celý krov byl čerstvě natřen.
Bylo načase slézt dolů [6]. Reinar postupoval velmi opatrně, naboso, při okrajích schodů, aby pod ním schodiště nezaskřípalo. Ten, kdo právě vystupoval nahoru, činil obdobně, takže do sebe v té tmě vrazili. Okamžitě oba vystartovali tomu druhému po krku – oběma se prsty tápající po krkavici zapletly do dlouhých vlasů, respektive pejzů.
„Kohn?“ zachrčel Reinar potichu. „To jsem já!“
„To by mohl říct každý!“ zašeptal známý hlas prodavače z vetešnictví.
„Jsem tu kvůli smlouvě, chci ji ukrást pro Kohna.“
„Oj vej,“ znejistěl prodavač a přestal se škrcením. „Budem spolupracovat?“
„Jistě,“ odtušil Reinar a také uvolnil stisk. „Nahoře nic není, připraveno k zážehu.“
„Tak musíme dolů.“
V přízemí byla situace samozřejmě nejhorší, protože ani Štefka nedokázala zabavit všechny tovaryše na tak dlouhou dobu. V první místnosti [4] neobjevili pátrači nic, ve druhé [3] také ne, až ve třetí [5-k] se jim nezdála divná konstrukce z trámků a cihel. Vypadala, že by po zapálení mohla snadno spadnout a pohřbít pod sebou… vstup do podzemí. Opatrně společně nadzvedli poklop a sestoupili do sklepení. Byla zde tma jak v hrobě, vlhko a chladno. S rukou na zdi opatrně postupovali vpřed naprostou temnotou. Když do něčeho vrazili, začal Reinar škrat křesadlem do hubky.
„Pch, my tady v Těšíně máme zapalovače,“ odfrkl si prodavač a škrtl zapalovačem pár jisker do své hubky. Ve světle plamínků bylo vidět, že chodba je plná hledaných předmětů: obrazů, štůčků cenných látek, barviv, strojů a nástrojů. Schneider si musel připadat děsně vychytrale, když to kázal sem nanosit.
Najít hledanou smlouvu nebylo těžké, dalo se celkem oprávněně očekávat, že bude v trezoru. Otevřít trezor se nepovedlo, tak chlapi prostě tu hnusou hranatou a odporně těžkou věc popadli a vlekli k zadnímu východu z chodby. Tam na ně čekaly bytelné dvoucentimetrové mříže, Šmídův zámek, a z druhé strany Mogh, který mříže pilně piloval pilníčkem na nehty.
„To je dost, že jdete,“ přivítal špehy. Ti použili trezoru coby beranidla a mříže vyvalili. Sice to bylo dost hlučné, ale než mohl dorazit případný tovaryš, byli již všichni tři i s trezorem pryč.
Ve svém kvelbu Kohn otevřel kufřík, vytáhl z něj termitovou patronu, chvíli na ni zamyšleně koukal a pak ji zase schoval. Místo toho se do trezoru pustil postaru a po nějaké době byla Schneiderova kopie smlouvy na světě.
MiroS nápadem na prohlídku Wojoczek souhlasil, vzal ještě dva chlapy a vyrazili jste. Koneckonců, jak prohlásil s kyselým úsměvem, asi by bylo slušné, kdyby těm barabům někdo o smrti jejich šéfa řekl oficiálně. Že už o ní vědí nepochyboval. O „klienty“ město nestojí, jejich trestem bylo vyhnání, tak ať si v Pustině třeba shnijí, koho to zajímá? Jo, ten barák by byl zajímavý, o tom žádná, ale rozšířit město, to je otázka na Radu.
V útulně o příchodu skupiny věděli, ono je na bránu vidět dost dobře, že, a hlídky na střeše se Betrüberovou smrtí neztratily. Takže ve vratech už čekala čtveřice místních. Všichni vypadali podobně „betrüberovsky“, co se ošacení týče, jen jeden z nich byl asi o půl kroku před ostatníma, což vyjadřovalo, kdo je teď hlavním vlkem ve smečce.
„Dobry,“ začal Wojoczek rozmrzele. „Jdem vám říct, že vašeho šéfa včera na plese někdo zavraždil.“
Chlapi v bráně se ušklíbli.
„Už si o tom štěbětají vrabci na střeše,“ řekl jejich vůdce. „Ale tohle je velikááá čést, že nám to přišel říct sám šéf městské strááže.“ Usmál se u toho a naznačil poklonu, ale všechno natolik ironicky, že by to zahřálo srdce každého správného hisptera.
Kdyby teda nějaký přežil Noc dlouhých vousů v roce 2043, samozřejmě. Ale neodbíhejme od vyprávění.
„Chci tu vraždu vyšetřit.“
„Jasně, jiístě, však to je správný a aji nám se to líbí, že chcete vraha najít a našeho šéfa pomstít. Konečně, to bude nemilé a hloupé, až se po Pustině rozkřikne, že v Těšíně řádí vrah, co se dostane klíďo píďo i mezi nejvyšší smetánku, to je jasné, že ho musí městská stráž co nejdřív dopadnout.“
Chlapík se co chvíli divně zkroutil, pročísl si dlouhou ofinu nemytých blond vlasů a neustále se křivě usmíval.
„Já jsem Sig Sauger a teď to tady vedu. Co chcete?“ řekl pak zpříma.
„Chci prohlídnout Útulnu, podívat se po něčem, co by mi pomohlo při vyšetřování. Taky se vás poptat, jestli něco nevíte.“
„Jestli něco nevííím, jo?“ Sauger svou řeč divně protahoval, jako by zpíval, nebo spíš kňoural. Miro došel k závěru, že je mu ten chlap dočista nesympatický a být to zpátky ve starém dobrém Olmiku, neminula by jej plynová zpovědnice svatého Jakuba Vandrovce, patrona zákeřné spravedlnosti.
„No jasně, že vím. Jasně, že vím něco, co by vám mohlo fest pomoct, pane kapitáne.“ Sauger se zase málem uklonil. „Náš starý totiž pígloval Millerovic holku a já bych nedal ani patronu na to, že se to starý domák a zařídil to po svém. To koukáte, co? Problém vyřešený. Joo, stačí si pokecat se správnýma lidma...“
„O Betrüberově vztahu se slečnou Dobrosławou vím,“ řekl Wojoczek nakvašeně.
„Fakt jo? Týjo. Máte můj obdiv! My bychom to sami nevěděli, kdyby u toho neřvala na celej barák.“ Otočil se na své muže. „Mešúrs, tihle strážní jsou fakt lepší, než vypadají!“ Hned se zase otočil zpátky. „Tak jo, pane kapitáne, vidím, že máte ty správné informace. Tak co chcete víc?“
„Jak jsem řekl,“ zopakoval Wojoczek, „chci se porozhlédnout po něčem užitečném při vyšetřování. Může to být nějaká stopa, která vám unikla. Nenechme se stáhnout na jednu stezku hned první stopou, ať se zdá jakkoliv jasná.“
„A tak to jó, pane… KAPITÁNE… to je jasné. Však pojďte dál a podívejte se na co chcete.“
Muži v bráně se rozestoupili a Sauger se tentokrát skutečně uklonil, když gestem zval strážné na nádvoří.
Během půl hodiny se strážní porozhlédli po troskách kláštera. V doupatech tady živořilo asi patnáct vyhnanců z města. Wojoczek a starší strážní je poznávali. Byli to lidé, kteří onemocněli, ale neměli peníze na léčbu, během nemoci projedli i to málo, co měli, a tak jim nezbylo na nájem. Skončili na ulici, odkud je měšťané vyhodili za hradby dříve, než začali příliš smrdět. Tady měli každý dva kusy něčeho na způsob deky, jakous takous střechu nad hlavu a vlastní misku, do níž dosatli nějaký ten žvanec. Výrazně lepší, než co by je čekalo ve městě. Nejlepší cimry měli Betrü… Saugerovi muži, ti spali ve výklencích, které zbyly po zřícených místnostech v obvodových zdech kláštera. Výklenky byly uzpůsobeny i jako střílny, takže i spáč byl de fakto na obranné pozici. Nahoře na zdech bylo několik dřevěných ochozů pro kontrolu širého okolí. Wojoczek projevil zvědavost a Sauger mu s úšklebkem vyhověl. Z výšky byl docela pěkný pohled na Bobrowku a lesy za ní, rozvaliny starého města i vlastní Těšín. Mimochodem, jestli Miro čekal, že uvidí v troskách sousedního kostela černý obdelník vstupu do podzemí, tak byl zklamán. Někdo to tam už zase zavřel.
Wojoczek prohledával, vyptával se, nezjistil nic. Ukázali mu i Betrüberovu místnost, prázdnou a holou, až na solidní a pohodlné lůžko, prázdný stůl a primitivně přitesanou židli. Pod postelí pak masivní ocelová schránka zamykaná visacím zámkem předválečné výroby a přišroubovaná ke zdi.
„Co je v ní?“ chtěl vědět Wojoczek.
„Co asi?“ usmíval se Sauger. „Peníze.“
„Betrüberovy osobní věci?“
„Žádné.“
„Neměl nic?“
„Byl to chudý člověk, vše investoval do lidí. Co mu zbylo, to měl sebou ve městě.“
„Měl na sobě zbroj.“
„Asi tušil, že město není úplně bezpečné. A co. Stejně mu byla prd platná. lidi ve zbroji teď budete ve městě potkávat často. Teda, ty, kteří mají odvahu tam jít, že jo, to je jasné.“
„Dýka v opasku je běžná výstroj?“
„Estli teď na sobě nemáte čtyry zbraně, o kterých nevím, tak jste lehkovážnější, než bych vás hádal, pane… kapitáne.“
„Saugere...“
„Pane Wojoczek, naši obchodní kámoši byli postříleni prakticky na dohled městských hradeb, někdo nám tady šmejdí kolem, krade naše věci, jsme pomlouváni a osočováni a teď ještě tohle. Zamordovali mi šéfa. Znal jsem ho roky. Jistě chápete, že mi z toho nejní ouplně lehko na srdíčku, jo? Já nemám náladu na babské řeči.“
Cestou ven se Wojoczek ještě zeptal:
„Budete chtít vrátit tělo?“
„Ne,“ odvětil Sauger a už se zase šklebil. „Dyť je to jen maso. Když ho Chory nedokázal ochránit za živa, ať se jím udáví.“
„Udáví...“ zamumlal Wojoczek zamyšleně. „No nic, děkuji za pomoc. Máte tady docela pěknou pevnost, velkou, se zásobou vody, hezkém střílny… nahnat sem dvacet lidí, tak je to dobrý fort. Radní se občas ptají, nač takové opevnění.“
„Ptají? Po tom masakru pod Měškovým vrškem? Jako fáákt?“
„Začali jste se opevňovat ještě před tím.“
„To pan Betrüber asi tušil, že bezpečnost města neleží… není tak úplně bezpečná,“ zarazil se včas pod Wojoczkovým naštvaným pohledem. „Co se diví? Tady je Pustina! Dejte nám haus uvnitř a bude dobře všem. Beztak tam teď je volných baráků vpysk.“
„No dobře. Kdyby vás ještě něco napadlo, dejte mi vědět.“
„No tak určitěéé.“
„Saugere, chápete snad, že je ve vašem zájmu, abyste mi co nejvíc pomohl ve vyšetřování!“ vztekl se konečně Wojoczek.
„Ne,“ řekl Sauger, a už se nešklebil. Měl dokonale bezvýrazný obličej. „To vy musíte najít vraha, dřív, než město ztratí veškerý zbývající kredit.“
„Vám je jedno, kdo ho zabil?“
„Já přece vím, kdo za jeho smrt může.“
„Saugere, jestli si něco zkusíte na pana Millera...“
„Já? Něco zkusit? Kdepáák,“ ušklíbl se zase Sauger. „Heleďte se, já neříkám tak ani tak. Ale je tu zlá krev. Tak to je.“
„Saugere...“
„Máte ještě nějaké dotazy? Protože jestli ne, tak pro mě je čas obsatarat ty chudáky, které ste vy vyhodili chcípnout.“
„Nebudu vás zdržovat,“ ucedil Wojoczek a skupina strážných se vrátila do města.
Odpoledne Miro vyrazil za Schneiderem, jenž se ovšem chystal na odchod a neměl na nějaké řeči čas. Wassermanna našel v pivovaru, kde se kompletně předělával rezervoár vody a příslušné rozvody. Dva chlápci, které už Miro znal z čištění studní, se tady činili, starý mistr dnes nebyl ve své kůži, jen posedával a radil, co a kam. Pro další pár rukou, který by mohl kroutit konopí, se tady našlo práce dost. Žádná velká dřina, žádné velké myšlení, hodilo to tři víčka. Roboty je tady dost a dost.
+ 3 Tv
========
Konec 16. tahu.
Začíná 17. tah: Středa, Miro patrola v ulicích; návrat Moghovy karavany (tovar: 25 víček) Start Moghovy karavany do Olmiku
Apatykář shání lipový květ
Tah končí v pátek 28. VI. ve 20:00.
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
