19. tah Reinar- | SPOILER
- Wojoczek vzkaz obdržel.
Viky drancíře použila při cvičení, zkušení dělostřelci a válečníci se hodili a křižník měl skvělé výsledky, jedny z nejlepších v Těšíně. Wassermann si jich při raní vizitě všiml, ale komentoval to jen krátkou poznámkou. Zdá se.
Reinar zašel do kvelbu, kde potkal Mogha. Navzájem se na sebe nevraživě koukali, než je Kohn přijal.
„No to je návštěva ale,“ komentoval tu dvojku Kohn mírně pobaveně. „Co jich přivádí?“
Mogh s Reinarem tedy současně jeden přes druhého začali Kohna prosit o uvedení kandidatury.
„Kandidovat,“ opakoval Kohn, „a udělat pařbu k demonstrování bohatství. Super nápad. Má jen dvě nevýhody: Po prvé, čím dřív se já odkryju, tím víc času budou mít mí protivníci k protiakci. Podívejte vy se na Müllera. No a po druhé: Já teď nemám žádné bohatství. Nejsem já úplně na mizině, ale žádné vyskakování. Všechnu svoji hotovost – a že jí mívám více, než je v městě obvyklé - jsem vrazil do karavany do Olmütze. Až ta se vrátí, potom já budu bohatý mega moc jak bohatýr. Do té doby žádná sláva. Kdyby se Schneiderovi povedl ten jeho podfuk, no to by byla legrace, to bychom se oba nasmáli, až bychom my se za břicha popadali, to nemůžu říct. No. Je třeba jít na věc takticky.“
Nechal si Moghem odhalit Vojta a oči mu pobaveně zasvítily.
„Jo tak odsud bere Vojt peníze na ty svoje holky od Orlice!“ zamnul si ruce. „Dobře. Když tohle zveřejním, Vojt půjde od válu, bude třeba někoho místo něj. Hm. Mohl bych dosadit svého známého, pana Roubíčka, to by byl loyální starosta. Jenže to by přirozeně ostatním radním neuniklo a moje šance by to spíš snížilo. Ne. To bych si mohl nechat, až budu prezydentem. Anebo ho můžu touhle informací vydírat. Hm. Co bych od něj mohl chtít takového, co by mi nedal normálně? Vstup do města pro sebe i paní Viky jste si už vyjednali sami, takže k tomu tu informaci použít nemůžu. Přihodit si nějakou městskou zakázku? To by bylo příliš okaté. Přihodit někomu jinému městskou zakázku a pak jej žádat o laskavost? Hm? Ale komu? To zní jako námět k přemýšlení.
A kdybyste vy dva chtěli těch námětů na přemýšlení víc, tak tady jich mám celý štůsek:
- Proč Drancíři zavraždili poutníka a co mělo znamenat to řádění drancířského záškodníka?
- Proč Zewell podvedl Jubilera a dovedl ho skoro ke krachu?
- Kdo přepadl otrokáře a proč?
- Co jsou sakra ti náboženští poutníci zač? Jeden z nich ještě pořád vysedává ve městě (na adrese té a té) a čeká na rozhodnutí sněmu o umožnění usazení ve městě. Nikdo o nich nic moc neví, vždy jenom procházeli.
- Kdo zabil Betrübera a proč?
- Co měl Betrüber na Choreho, že mu tak zobal z ruky?
- Proč Miller stáhl svou kandidaturu?
- Odkud vzal Schneider takovou hotovost? Nikdo ve městě není tak hloupý, aby si nechával pět set víček ležet ladem v kovu, když můžou pracovat… leda snad Šmíd, ale ten je přece neměl, proto je chtěl od Schneidera, že? Takže kdo… a proč si udržoval takovou nesmyslnou hotovost?
- Kdo zmlátil Betrü... sakra, Saugerovy chlapce a proč?
- Proč se daly do pohybu divoké kmeny na východě?
Některé z těch otázek byste možná dokázali zodpovědět snadno. Já se teď jdu optat rangerů na tu poslední. Stavte se, až budete něco vědět.“
„Já jdu s vámi,“ řekl Mogh rychle. Pak byla porada rozpuštěna.
„A vy jste co zač?“ zavrčel nevrle Šmíd, dohlížející na tovaryše připravující vsázku do nístějové pece. „Heleďte, já nemám čas na tlachání. Chcete u mě kupovat, nebo pracovat? Když jo, tak tady je zboží... nebo támhle je kladivo. Když nic, tak nic!“
Když do něj Reinar ještě chvíli rýpal, přeci však nějaké názory vypustil.
„Prezydent Cechu musí být někdo, komu to pálí,“ řekl Šmíd a poklepal si na čelo. „Já rozumím železu, ale nerozumím těm věcem kolem města. Miller? Pchá! Ten by hrabal jenom pro sebe. Schneider? Tlučhuba a hejsek. Wassermann… ten mi umí pít krev! Ten je dobrý. Ale je starý, sám to říkal. Kohn, ten má ty svoje pletichy, smlouvy, papíry na tohle a na tamto, samými řečmi člověka poplete a chudáka dočista obere. Samé výpisy, zápisy, úpisy, co to je? Jeden buď má peníze, nebo ne. Chory. Je chytrý. Ví, co chce a jde za tím. S ním se dá domluvit.“
„Promiňte,“ chopil se příležitosti Reinar, „ale co podle vás pan Chory chce?“
„To je jasné,“ odtušil Šmíd a začal si uvazovat zástěru, „chce velet. Chce být na vrcholu, nejvýš, jak to vůbec na světě jde. A sám. Tomu rozumím. S tím,“ popadl lopatu, „se dá pracovat.“ Domluvil a vydal se k peci.
Čas nakonec docela zbyl. Reinar tedy poslal žádost do Protektortáu s vědomím toho, že personální plány jsou napjaté, lidí je málo a vyslat někoho do Ostravy nebude snadné. Nějaké informace se snad vrátí už ve středu 24. V.
MoghRangeri se ubytovali v domě u pana Najmodawca.
„Radní Kohn,“ řekl jejich šéf, dílem jako uvítání, dílem aby i ostatní vzadu v pokoji věděli, co se děje. „A ghoul.“
„Tady pan Mogh...“ začal představovat Kohn, ale ranger ho přerušil.
„My víme. Obchodno-konfliktná spoločnosť.“
„Vlastně aktuálně Zewell.“
„Hm. No pojďte dál.“
Všichni čtyři se dělili o neveliký pokoj s jedním oknem a jednou postelí, na které ležel ranger s ovázaným bokem. Skrz lýkový obvaz prosakoval hnis. I přes otevřené okno to v cimře smrdělo zánětem.
„Nechcete s tím zajít za Chorym?“ ukázal na raněného Kohn. Nejstarší ranger jen protočil panenky. Velmi hloupá otázka.
„To radši umřu,“ ucedil raněný, „než jít za otrokářem.“
„Vy ho znáte?“ zajímalo Kohna.
„My známe kde koho,“ mávl rukou Ranger. „Chory přišel do Těšína s rancem víček nedlouho poté, co starý Chrome Red konečně natáhl brka. Jestli mi teď řekněte, že si myslíte, že si ty prachy poctivě vydělal, pan Kohn, tak vám to nebudu věřit.“
„Nemyslím,“ přisvědčil Kohn, „ale jsem nakloněn věřit tomu, že teď kope za město.“
„Tak to jste nemístný optimista. Otrokáři si u něj podávají dveře.“
„Je to těšínský radní. Co by spoluprací s otrokáři získal?“
„Jo,“ pokýval hlavou ranger a sedl si na postel, „velmi správná otázka.“ Protáhl si ruce, až prsty zakřupaly. „Co je tak cenné, že si to těšínský radní nemůže koupit? Co je tak nebezpečné, že se toho nemůže těšínský radní vyvarovat?“ Povzdechl si. „No, to teď asi nevyřešíme.“
„Myslím, že to je úkol pro mne a moje lidi,“ řekl Kohn. „Od vás chci hlavně vědět, co se stalo v Beskydech.“
„Divoši. To se stalo. Dali se na pochod. Od východu na západ.“
„Co tak najednou?“
„Nevím. Fakt nevím, a to jsem se ptal všech. Začalo to ve Slezských Beskydech, měli jsme tam pevnost na Čantorce a sledovali dvě divošské vesnice. Začali do nich proudit uprchlíci z Polska. V první vesnici je rovnou podřezávali a jedli, ve druhé se jich napřed ujali. Jenže přicházeli další. V první vesnici měli jídla dost, ve druhé došlo, a tak se museli vydat na cestu, přešli průsmyk a ztratili se někde v pralese u Mionší. Pak přišla velká vlna a smetla lidožravý kmen… i naše lidi na Čantorce. Ustoupili jsme, ale ještě předtím zjistili, že za těmito divochy jdou další a ty ženou ještě další. A nejsou to horské kmeny. Jsou to vesnice z plání. Primitivní lidi, kteří žili desítky let na místě, bez techniky, bez civilizace, jen ze své půdy. Teď se vydali na pochod. Jsou jich stovky.
Ubránili jsme průsmyk – na chvíli. Ještě jsme protáhli tuhle karavanu,“ kývl hlavou na Mogha, „ale pak už to nešlo. Ztratili jsme i Kozubovou.“ Drsně se uchechtl. „Dost možná jsme my čtyři poslední rangers vůbec. Jestli chcete ještě někdy poslat karavany na Slovakistán, budete si muset stezku otevřít sami.“
„Možná by bylo lepší počkat, až se to přežene.“
„Jo,“ kývl hlavou starý muž, „jestli se to přežene.“
„I Poláci musejí časem dojít,“ odtušil Kohn filozoficky. „Otázkou je, co je vyhnalo, a proč jdou přes kopce?“
„Co je vyhnalo, nevím. Prostě se to tlačí na nás. Ale proč přes kopce… kam jinam? Krakow? To je pustina nejpustší. Osvěčim, to je zóna smrti. Jedovaté bažiny se táhnou od obzoru k-“
„Já vím,“ odtušil Kohn, „mám tam rodinu. Co Bialsko?“
„Bialsko má pevné hradby a dobrou obranu. Hádám, že tam ty kočovníky střílejí jak veverky. Ostatně, zeptejte se sami.“
„Vyslal jsem silnou karavanu do Olmütze,“ přiznal Kohn, „není tady teď nikdo, kdo by chodil do Bialska. A od nich k nám karavany nechodí.“
„Nemáte spojení.“
„Ne. Ještě pár dní.“
„Hm. No, každopádně se ti chudáci naučili obcházet nížiny. Až přejdou Beskydy… kdo ví, co udělají pak.“
„Tím směrem leží Olmütz,“ vstoupil do diskuse Mogh.
„Jo. Ten má prý taky pevné hradby. Snad dost.“
„Co teď máte v plánu dělat?“
„Coby? Počkáme, až se mladej uzdraví… a pak se uvidí. Do té doby by možná stálo za to krouhnout pár otrokářů, i když,“ zakřenil se, „vím, že to ve městě nevidíte rádi. Navíc si dávají pozor, slyšel jsem, že dva z nicht tady kdosi nedávno zvalchoval, he he.“
„Na otrokáře opatrně,“ varoval Kohn. „Myslím si, že tady má Betr-sakra, Sauger sedm chlapů, a plus těch deset ve městě.“
„To je dost,“ kývl hlavou ranger. „Dost na to, aby tady provedli to své vyšetřování přepadu… mimochodem, taky moc pěkná práce, to teda! Metál tomu, kdo to proved!“
„Dobře,“ uzavřel Kohn, „děkuji vám za informace. Co za ně? Víčka?“
„Ta máme. Ale vy míváte v kvelbu zajímavé věci. Dejte mi volný výběr, něco vhodně cenného si vyberu.“
„Domluveno.“
Žid a ghoul opustili tu smutnou světnici. Kohn byl hluboce zamyšlen. Pak si pro sebe přikývl.
„Jo. Na dnešní noc musím svolat Radu.“
Večerní kulturní vložka hodila [3] tři víčka.
+ 3TV
VikyDnes pro změnu koukal do náhonu Miller.
„Což o to,“ zamumlal, „já o tom přemýšlím pořád. Ale copak já vím… Já lepší cestu nevidím.“ Na chvíli se odmlčel. Vzal ze země ulomený kus cihly a napůl nepřítomně si s ním pohazoval.
„Ona to byla vždycky holka nešťastná,“ přemítal, „už kvůlivá těm vlasům. Já vím, vy to tam v Pustinách vidíte jinak, ale tady v Těšíně to je těžké. Ale pořád to byla dcera radního a to je dobrá partie! Možná až moc dobrá… protože po Bílé chorobě nezbylo mnoho mládenců, kteří by se jí postavením mohli rovnat.
Ale teď… s děckem nějakého šmejda z Pustiny? Kdo ji bude chtít? Nikdo… Anebo ještě hůř, někdo, kdo přes ni akorát bude chtít vysávat mě. A až budu švorc, tak ji odhodí.
Ne, nevidím jinou možnost, než že se toho zbaví a pak snad se najde někdo použitelný...“
Vztekle mrštil kamenem do náhonu.
„A za ten lektvar díky. Nebudu aspoň zavázaný Choremu. Snad se to všechno povede...“
Hluboce si povzdechl.
„Jestli nezasáhne nějaká neuvěřitelně šťastná náhoda… začnu jí to podávat zítra na oběd.“
Štefka se ve špitále činila [5] dobře, zájem vzbudila a v průběhu dne a zvláště včera se na křižníku vystřídali všichni čtyři Choreho muži. Co se týče zranění, tak [6] jeden z nich měl na ruce nehlubokou ránu po nějakém noži. Prý se nedávno řízl při úklidu skalpelů.
Chory raní agitaci zaslechl, ale na křižník se nechystá. Prý si o léčení rád popovídá, až bude sitace taková, že paní Viky bude chodit za ním.
Miro„Vypadá to,“ řekl Wassermann zamyšleně, ale s náznakem pobavení, „že se tě nezbavím, dokud jeden z nás neumře. Ale co. Při tahání trubek po pivovaru se ruce navíc hodí.“
A že toho tahání bylo dost.
„Miller je v dost zvláštní pozici,“ prohodil Wassermann během přestávky, zatímco popíjel výplach z trubek. „Jemu jde v téhle šaškárně o nejvíc, ale vlastně taky o nic. Protože on nekope za sebe, ale za Dobrosławu, respketive za obraz své ženy, který má před očima, kdykoliv na ni pohlédne. Tím byla motivována ta jeho kandidatura. Jinak by do toho asi nešel. Ví, že na to nemá, že je druhá liga. Hele, on není špatný, on je schopný, udržel nás tady naživu, i když v kraji zuřil hladomor, to byla pierunska robota. Ale na první místo musí někdo lepší. A to není ani Šmíd, který si to naštěstí uvědomuje. To je buldočí povaha, tenhle Šmíd, tvrdá hlava, ale žije v jednoduchém světě. Ten jeho kluk je chytřejší, akorát jak vyrůstá s otcem, tak tam není nikdo, kdo by ho nějak rozvinul, že jo.
No a není to ani Schneider, který je nápaditý a energický a všeho schopný, ale není uvážlivý. Loni to byl nejbohatší člověk ve městě. Dnes si o jeho dluzích štěbetají vrabci na střeše. A za rok může být zase všechno jinak.
Zbýváme já, Chory a Kohn a přiznejme si, těch novoročních přípitků, co ještě strčím pod opasek, už věru nebude mnoho. Zdálo by se, že volba je jasná, protože oba zbývající jsou dobří, ale – vždycky je ale. Choreho ženou jeho vnitřní démoni. Navenek si hraje na velkého pána, ale uvnitř je stále na útěku. Pokud se dokáže přesvědčit, že přišel čas se zastavit a usadit a přijmout tohle město za své, pak může být dobrý. Drsný, krutý, ale pro město a Cech přínosný. Největší excesy mu, koneckonců, omezí rada. Sakra, dneska je zasedání, to zas bude až do rána. No ale Kohn, ten má tu nevýhodu, že má malou podporu ve městě. Historky, že zastavil Bílou chorobu, no, i kdyby to byla pravda, tak v Pustině je možné všechno. Město nežije Kohnovou agendou. Takže buďto se pozitivně projeví ve chvíli krize, nebo si bude muset hlasy koupit – nebo se smíří s tím, že vládcem Těšína se stane Chory.
V kterémžto případě,“ pousmál se zasmušile, „budu mít pro vás všechny spoustu práce při vytváření určitých… pojistek.“
Miller se zdál být překvapen.
„Větrný mlýn? To jako že by na kolo foukal vítr?“ Ukázal na veliké dřevěné kolo se spoustou lopatek. „To si neumím moc představit, takovou vichřici každý den. Ale jako principielně jo, tam je jedno, co to roztáčí, hlavní je, že se to točí uvnitř, že jo.
Každopádně nevím, proč bych měl něco takového platit. Koneckonců, já přece problém s náhonem nemám.“
Špitál… stojí. Ještě ho nikdo neodnesl. Každopádně je teď více zabezpečen proti nechtěnému vniknutí. Uvnitř, kousek za portálem a bokem, spíše v přítmí a aby měl dobře na očích každého vstupujícího, postával zdravotní bratr. Měl před sebou hraničku beden použitých při miličním cvičení, jistě jen shodou okolností složenou sem a vytvářející malý krytý prostor. Podobné „okopy“ jsou vytvořeny i v hlavní lodi, jsou však dobře maskované změnou rozestavení lůžek a skříní s preparáty. Dobýt špitál rychlým překvapivým útokem patrně nebude možné – což je zjevně účelem oněch úprav.
„Obdivujete architekturu?“ zeptal se tichý, výsměšný hlas felčara Choreho.
„Dobry. Já jsem-“ začal Miro.
„-ten chlapík, co pomáhal Wassermannovi opravovat kašnu… a instalace pod ní,“ doplnil Chory.
„Jo. Přišel jsme se poptat na podrobnosti ohledně té jaderné střely v Olze.“ To Choreho překvapilo.
„Fakt? Ten radioaktivní úlomek? Pozoruhodné. Zbytku města je to celkem egál – jako všechno, co leží za hradbami. Posadíte se?“
Miro následoval Choreho stranou hlavní lodi, kde bylo několik masivních dubových špalků s ovším rounem coby sedačky a dlouhý stůl, jenž se zdál být zadní stěnou jakéhosi dřevorytu. Mirovy ruce zašmejdily při usedání pod deskou a nahmataly známé obrysy. Jasně, Poslední večeře Páně. Vtipné. Jestlipak si ten vtip uvědomuje Chory?
Ten zatím z křišťálové karafy nalil tmavě zelenou tekutinu do dvou zlacených číšek. Sám první smočil rty.
„Ať vlci zůstanou v horách-“ navrhl přípitek, ale Miro se nechytal. Chory jej pozorně sledoval.
„No tak prostě na zdraví.“
Posadil se. „Víte, že tady kdysi byla dvě města? Nebo spíš dvouměstí. Vedla se o ně série válek a nakonec ti, co prohráli, hodili na ty, co vyhráli, atomovky. Na tu jejich část. No ti se bránili a zjevně něco sestřelili… než je smetl ten overkill. Takže tady máme fragment stronciové hlavice s plutoniovou rozbuškou.“
Mirovo obočí vylétlo vzhůru a Chory se pousmál.
„To není z mojí hlavy, takhle to určil jeden místní… no to je jedno. Vzala ho Bílá choroba. Společně jsme to místo zaměřovali. Mám tady geiger, akorát má zničenou stupnici. Už dlouho hledám způsob, jak jej kalibrovat.“
„Říká se, že to září smrtelně moc, ale jak to víte, bez kalibrace?“
„Jednoduše, prostě jsem tam poslal chlápka, udělal čtyři kroky a exnul,“ odtušil Chory bez hnutí brvy. Pozoroval přitom zpod přivřených víček Mirovu reakci. Pak se usmál.
„Dělám si legraci. Geiger má zvukový výstup a když jsem slyšel ten bigbít, došlo mi, že blíž prostě jít nechci. Tak jsem strkal sondu dál na dlouhé tyči. Hrozný randál. Přístroj se mohl rozskočit. Nevím, kolik by ručička ukazovala v číslech, ale byla nalepená na pravém okraji a odírala lak. V okruhu jednoho metru kolem té věci člověk prostě nepřežije, to mi věřte.“
„Ovlivňuje to nějak negativně město?“
„Vlastně ani moc ne. Ta věc je omývána vlnami, takže se nepřehřívá. Jasně, ovlivňuje to ryby, ale když se loví výš proti proudu, tak větším problémem jsou kuličky rtuti a kadmia pocházející z Třince, než nějaká indukovaná radiace.
Zatím. Hádám, že časem obal prorezne a silně radioaktivní materiál se dostane ven. Olza bude smrtící od Těšína po Karvinou. Minimálně.“
„A nemělo by se s tím něco udělat?“
„No, mělo. Akorát že pan Ono Byse tady není, aby to udělal za nás. A my to neuděláme, protože máme spoustu jiných starostí. Tak už to chodí. Wassermann do toho chce jít?“
„Prý má jiné problémy.“
„No to se mu nedivím. Takhle městský vodovod by se nám hodil. Kopněte do něj, až kolem půjdete, třeba ho to konečně rozhoupá. Hygiena v tomhle městě stojí za psí štěk. Víte, co je nejčastější lékařský úkon? Zaříkávání bradavic. Pchá!“
“Dobře, ale město není jenom Wassermann.“
„Není, ale všichni mají svoje problémy a každý si hledí především toho svého. Cechovní struktura je dobrá v tom, že dokáže velké problémy drobit a pak řešit paralelně, ale tohle je asi příliš velké sousto. Potřebovali bychom jeřáb, ale nějaký pancéřovaný, aby to nezabilo jeho obsluhu. Pak nějaký drápak, nebo já nevím co, protože ta hlavice bude asi zaklíněná pod kameny, když ji nevzaly ani všechny ty povodně. Nejlíp chlápka s pajcrem, ale ten tam nevydrží ani devadesát sekund. Pak to můžem naložit na nějaký podval, to už je primitivní, a odtáhnout to, když budou lana dost dlouhá, třeba brahmínami. Ale to se musí udělat dobře, protože jestli to z podvalu spadne, tak skončíme se zamořenou půlkou oblasti. No a pak vykopat jámu, vyzdít sarkofág, hluboko, aby to náhodou někdo za sto let nevyhrabal, ale zase ne tak hluboko, aby, až obálka praskne, ta věc nekontaminovala spodní vodu. Nejlíp hodit to do nějaké karvinské šachty, svézt se nějak po řece… no, to je utopie.“
„Dobře, když to nejde takhle, co to zpeněžit? Lidi jsou schopní koupit kdejaké odpadky.“
„Jasně, můžete si z toho udělat nočník, abyste nemusel tápat ani za nejtemnější noci,“ ucedil Chory jedovatě. „Nebo před klipsou prý lidi chodili do radioaktivních lázní, ale ty teď máme, kdykoliv zaprší, takže to moc trhák nebude.“
„Dobře, asi chápu pointu,“ zakřenil se Miro.
„Jste nebývale inteligentní,“ ušklíbl se Chory. „Promiňte mi nezdvořilost, ale jak že vám vlastně říkají?“
„Miro.“
„Ach tak. A kde vám tak říkají?“
„Všude, kde mne znají,“ usmál se Miro.
„Ovšemže. Zdá se, že tam někde jste pochytil i ten zvláštní přízvuk.“
„A to jste mě ještě neslyšel imitovat řečnícího Zlováka.“
„Třeba ještě někdy budu mít tu čest,“ odtušil Chory a dopil. Miro také a vstal. [3]
„Na shledanou.“
„Mějte se.“
Tahání turbekl +3, strava – 1 Tv, nocleh -2, poslíček -1
celkem – 1 TV
=======
Skončil 19. tah.
Začíná 20. tah: Sobota. Otrokáři obvykle sklízejí útulnu.
Váš tah končí v pondělí 8. VII. ve 20:00, leda byste všichni dotáhli dříve. Stejně to do porodu nestihneme dohrát. :)