|
Report
Píše se druhý měsíc roku Páně 2285., měsíc úmor, a Těšín, největší město ve známém světě, tone v bílé. Sníh, mlha, nízké mraky. Šedivými tóny jsou vyvedeny kontury městských hradeb, Piastovské věže, hranatých nástaveb útočného křižníku Přátelstwí natrvalo zakotveného při městě, i vížky městské radnice.
Je to škaredá stavba, slepenec cihel, dřevěných trámů, škvárobetonových cihel a térpapíru, ale místní jsou na ni hrdí. Je na ní vidět, že si Těšín za uplynulá dvě staletí hodně vytrpěl - a přežil. Opravdu namále měl před 208 roky, když v závěru Velké války dopadly atomové bomby, ale ta, určená Těšínu, dopadla do Olzy, aniž by vybuchla.
Na to všechno myslel Chekotay, když po boku mlčenlivého kněze a ještě mlčenlivějšího ghoula stoupal po vrzajících schodech do městské věže. Minuli honosný sál, plný lesku a barev, a vstoupili do nenápadné komory, v níž se skutečně koncentrovala moc města. Sídlila zde Viky, prezydentka Cechu, ústřední socioekonomické organizace zajišťující chod města, předsedkyně Cechovní rady a mistrová v oboru řemesla... ehm, nejstaršího.
Někteří říkají, že nejstarším řemeslem je věštění, jiní, že léčení, a další mají za to, že prvními řemeslníky byli traviči. Viky ve svém hampejzu, zřízeném na palubě (a v podpalubí) křižníku nabízela všechno z toho, a ještě mnohem víc. Tenze, které z toho vznikaly, již několikrát hrozily roztrhnout město vedví, ale obratná politika a neuvěřitelná porce štěstí zatím pokaždé krizi zažehnaly - a lidé si zvykli.
"Ráda vás vidím," uvítala příchozí Viky a otec kapitán Miroslav, kněz-průzkumník Olmického biskupství, kterého osud zavál až sem na břehy Olzy, věděl, že to myslí upřímně. Visel jí přes tři sta víček za poskytované služby... hm, v oboru hygieny a tělesné i duševní pohody.
"Aj my teba," zamumlal Mogh, vzal si židli a sedl si k oknu, skrz které upřel svůj zadumaný pohled. Tento ghoul byl vinou podivných efektů jaderných zbraní na světě již tři sta let a nelze se mu tedy divit, že byl zádumčivý.
"Jsme zpátky a byl to nářez," ujal se slova Chekotay. "Podle rozkazu jsme se vydali do Ligotky, kde jsme měli štěstí a potkali několik rangerů." Do místnosti vstoupila paní Wojoczkova, velitelka městských stráží a také pozorně naslouchala. "Zrovna vyklízeli pozice a stahovali se z Beskyd - je jich už jen hrstka a tomu, co se dělo, nemohli vzdorovat."
"Je s podivem, že ještě jsou vůbec nějací," přisvědčil Miro. "Každopádně si udržují přehled a to je užitečné."
"Minulý týden viděli Krysu Silmara, jak se potlouká na divošském zimovišti u Lysé," pokračoval Chekotay. "A krátce poté všechny rody Lovců lebek povstaly. Pořádný poradní ohně planou na všech kopcích. Jestli v tom není příčinná souvislost, ať mě na místě pierun střelí!"
Všichni na okamžik zatajili dech, ale když se nic nestalo, bylo jasné, že v tom je příčinná souvislost.
"Štyridsať sedem rodov," doplnil Mogh. "Riadna porcia problémov."
"Přenechal jsem velení Mirovi," pokračoval ve vyprávění Chekotay a taktně zamlčel, že tak učinil až poté, co jim ranger barvitě vylíčil, co všechno divoši dělají velitelům zajatých skupin, "a vyrazili jsme na Kotař, abychom pomohli evakuovat poslední rangerský oddíl. Cesta byla příjemná, mlha nás skryla divošských očím a kvílení vichřice zastřelo hluk našich kročejí. Na Kotaři jsme konečně získali informace potřebné k vytvoření obrázku."
"Ukázalo se, že náčelnice rodu z Lysé byla otrávena," doplnil Miro.
"Očividně práce Krysy Silmara," zachmuřila se Viky. "Je mrtvá?"
"Není, díky Bohu," usmál se Miro. "Ale o tom potom. Důležité je, že nějakou dobu nebylo jisté, zdali přežije. Silmar si dal očividně záležet, aby nepřežila - a to postavilo ostatní rody před otázku nástupnictví. Rod z Lysé je totiž nejsilnější a jeho náčelnice platí za něco jako královnu celé oblasti. Obdobu tady prezydentky," vysvětlil archaický výraz. "Zvolit nového šéfa je v zásadě možno jen dvěma způsoby, buďto se pobijí všichni kandidáti navzájem, anebo se všichni kandidáti vydají zbít někoho dalšího; v každém případě nejsilnější bere vše. Lovci lebek zvolili druhou možnost."
"Od divochů bych čekala spíše tu první," zamumlala Wojoczková.
"Ludia sú všetci rovnakí," odtušil Mogh neadresně.
"Zkrátka, divoši se šikovali k útoku na podhůří, které po nedávných událostech není zrovna bezpečně zajištěno," navázal Chekotay. "Jenže Beskydy jsou velké a většina rodů tady dole v životě nebyla. Neznají nás, než z historek a zkazek, neznají naše zbraně. Naprostá většina jižních rodů by patrně vyplenila osady a brlohy uprchlíků v podhůří a dál do Slezska by se nevydala. Zcela jiná situace je ovšem u rodů z našeho nejbližšího sousedství. Ty znají bohatství Těšína a naučily se po něm bažit."
"Naštěstí je v celé věci i velká politika," usmál se Miro. "Rody usazené pod kopci severně od Olzy se tohohle mumraje přímo ostentativně neúčastní, aby tak dokázaly, že jim na nějaké Lysé nesejde a že jsou zcela nezávislé. Samy se tak efektivně vyloučily z rovnice."
"Ludia sú všetci rovnakí," odtušil opět Mogh.
"Velká politika otrhanců z hor," ohrnula pysk Wojoczková. Viky neříkala nic.
"Klíčová je tedy sedmička rodů ze sedmi beskydských vrcholů střežících Slezsko," shrnul věc Chekotay. "A my se rozhodli je jednoho po druhém navštívit a vyjednat možný klid zbraní."
"První na trase byl rod z Lipého," navázal Miro. "Ten má navíc pověst poměrně rozumného ducha, a skutečně, jeho náčelník nás v míru přijal a začal sáhodlouze vyprávět, jak zkoušel chovat koně na Karpe-"
"Ehm!" zachrčel Mogh významně. Miro se zarazil.
"Provedl jsem příslušný rituál," přiznal Chekotay.
"To nám zajistilo náčelníkovu přízeň," potvrdil Miro. "To, a spousta pálenky, kterou jsme do něho a jeho lidí nalili."
"Pak již bylo poměrně snadné přemluvit ho, aby místo Těšína vyplenil Těrlicko. Druhou věcí ovšem je prestiž - a možná tou důležitější. Bylo jasné, že Lipí nepůjde sám do boje, ale ani nebude sám sedět doma. Takže první vyjednávání skončilo opicí
a plichtou."
"Jestli divoši vyplení Těrlicko, budou z toho přece problémy," zachmuřila se Viky.
"Ale nie naše. Najviacej sú na Těrlicku závislí Drancíři, ať si to teda rieší oni," řekl Mogh škodolibě.
"Možná to změní postoj Těrlicka k možnosti anexe Protektorátem," nadhodil Chekotay a Moghovi ztuhl úšklebek na tváři.
"Nedbali jsme opice ani vichřice," pokračoval Miro, nevšímaje si této výměny šťouchanců, "a vyrazili k rodu na Ropici. Tam..." zaváhal "...bylo nutno udělat místním malé divadlo."
"Divoši nás přijali nevlídně, ale respektovali aspoň dočasně znamení míru, které nám dal Lipí," vysvětloval Chekotay překotně. "Náhodně vybrali jednoho z nás, a to zrovna jako na potvoru tady otce Miroslava-"
"Ukázal jsi na mne prstem!"
"-a tohoto náhodného respondenta podrobili sérii zkoušek."
"A křičel jsi u toho 'On! On! On je náš vůdce!', já to slyšel!"
Chekotay se tvářil, že ho nevnímá. "Zkoušky spočívaly v tom, že musel porazit v zápasu všechny jejich nejsilnější bojovníky, předběhnout ve sprintu jejich nejrychlejší průzkumníky a kecat víc, než jejich nejukecanější ženské," vysvětloval.
"A to jim stačilo?" ptala se udiveně Viky.
"Ne," přiznal Chekotay. "Pak na něj ještě vyletěl nějaký darebák s nožem, tak ho Miro píchl pod žebra a bylo vybavené."
"Tyhle tanečky jsme si mohli odpustit," odtušil Miro. "Dozvěděli jsme se ale velmi zajímavé informace. V poměrně nedávné době zde zjevně došlo k odštěpení, část velkorodu z Ropice se přidala k rodu zpod Kalužného. Je zvláštní, že se tak stalo mírovou formou, sestra náčelnice z Ropice se zkrátka provdala za náčelníka Kalužného."
"S rodem od Kalužného mívali naši stalkeři v oblasti Třinca hodně potíží," řekl Chekotay, "ale v poslední době jeho aktivita ustala. Nevěděli jsme proč, ale teď už víme - náčelník zůstal doma a staral se o děcko. Je to zkrátka rodinný typ."
"Zvláštní," komentovala to Viky.
"Extra zvláštní, když uvážíme, co nám prozradil Lipí a co je zjevně v Beskydech veřejným tajemstvím: Kalužný je od nehody při lovu šavlozubých sviní neplodný."
"Lidé jsou různí," poznamenala prezydentka, "ale jak nám tyhle rodinné konstelace teď pomohou?"
"Děcko již odrostlo, náčelník se chápe válečné ciupagi," vysvětlil Chekotay, "a vyrazí opět plenit - leda že by se mu narodilo další děcko."
"A vy jste...?"
"Vyšli štěstíčku naproti," usmál se skromně Miro. "Opustili jsme Ropici a po krátkém bloudění v tmách dorazili do tábořiště na Smrkové, kde jsem si popovídal s manželkou pána Kalužného. Slyšela již o mých výkonech na Ropici a těšila se na vyprávění o zápasech, jež jsem musel podstoupit."
"Popovídal? Vyprávění?"
"Vlastně jsme se společně velmi intenzivně modlili za uzdravení jejího neplodného manžela."
"Modlili."
"Velmi intenzivně."
"To mohu potvrdit. Její volání po další modlitbě i jeho vzývání 'Ó, Bože! Ó, Bože!' bylo slyšet po celém táboře až do rána."
"Za tenhle druh modlení mi dlužíš tři sta víček," upřela Viky zrak na Mira, "ale jestli se to podařilo, tak ti dluh škrtám."
"Pche! Střílím, abych trefil!" odfrkl Miro sebejistě.
"Druhého dne jsme sbalili spacáky a vyrazili dál," pokračoval po krátké pauze na občerstvení Chekotay. "Směr Ostrý a Javorový. A jestli nám dříve zmíněné konstelace přišly zmatené a nepřehledné, tak tady nastala vyloženě bída."
"Je to úplně snadné," oponoval Miro, "stačí si uvědomit, že se Kyčera spustila s Kozincem, který jí ale zaletěl k Šindelné, která měla pletky s Podgrúněm, kteréžto sériové smilstvo dalo světu nešlechetný vrh Ostrého, Kozubové a Javorového, takto nevlastních sourozenců."
"Chápu," odvětila okamžitě Viky, která si na sledování levobočků vysoce postavených Těšíňanů postavila živnost.
"Mělas tam jít ty," zamumlal Chekotay, kterého z toho bolela hlava.
"No a Ostrý chce vyvdat svou nevlastní sestru Kozubovou za náčelníka z Česlaru. Jejich nevlastní brácha, vládnoucí na Javorovém, má dodat věno."
"Pro nás je podstatné, že ségra se nevdá, dokud nebude mít príma botičky z Těšína, a Česalar si ji nevezme, dokud nedostane věnem alespoň sto nábojů - které se shodou okolností nacházejí v největším počtu také zde v Těšíně," vysvětlil Chekotay. "Takže pokud dodáme fasa střevíčky na Kozubovou a bednu munice na Javorový, velkorod z této oblasti nebude motivován k útoku. Bude veselka! Navíc to posílí jeho vazby na odbojníky, kteří neuznávají Lysou. Zkrátka, budou bezpečně ze hry. Alespoň dočasně."
"Toto ještě budeme muset zajistit," přisvědčil Miro, "ale v zásadě to je v našich silách. Trochu problém je, že Ostrý má pověst podvodníka a Javorový je agresivní hlupák."
"Ještě nám zbývá rod z Prašivé a rod z Goduly," připomněl Chekotay. "A tady je to také navýsost zajímavé. Zjistili jsme, že rodu na Prašivé vládne vědma, která přivandrovala z jihu a do pozice ji odsadila královna z Lysé. A tahle vědma měla jeden velmi důležitý úkol: Nepustit žádné nebezpečí do jádrové oblasti Beskyd."
"V tom ovšem selhala," řekl Miro.
"V tom ovšem selhala," přisvědčil Chekotay, "když vpustila Silmara k Lysé."
"To také vysvětluje, kde Silmar sehnal jed," ožila Viky. "Byla jsem si skoro jistá, že z mých zásob nic nezmizelo."
Mogh při této poznámce povytáhl obočí.
"Rod z Prašivé byl zostuzen," pokračoval Chekotay, "a pokud by královna z Lysé zemřela, mělo by to pro něj fatální následky. Prašivá bude zuřivě bránit Beskydy, ale do útoku nepůjde."
"Pokud by Lysá zemřela, dávalo by smysl vyrazit se mstít a očistit své jméno krví nepřátel," namítla Viky.
"Ano, ale Lysá nezemřela. Zaslechli jsme, že se jí udělalo lépe. Překonala nejtěžší fázi a patrně se uzdraví. Měli jsme štěstí."
"Chvalme Pána!" vykřikl Miro. "Protože když rody z Prašivé, Ropice a Kalužného zůstanou doma, nebude ani pro Lipého žádnou ostudou, když se nikam nepožene. O Javorovém a Ostrém jsem již hovořil, zbývá nám tedy rod z Goduly."
"Rod z Goduly je divný," přisvědčil Chekotay. "Naši stalkeři s ním mají ty nejhorší zkušenosti a jak jsme zjistili, i názory ostatních divochů na něj se diametrálně rozcházejí. Ti obecně více usedlí považují Godulu za fanatika a šílence, ti agresivnější naopak vzývají jeho... ehm, fanatismus a šílenství."
"Zdá se, že není důležité, zdali někdo je fanatikem a šílencem, ale jen a pouze to, zdali jej ostatní za to adorují, nebo odsuzují," poznamenal Miro.
"Ludia sú všetci rovnakí," odtušil opět Mogh.
"Pro nás je důležité, že na Godulu se utekla část Zewellu," pokračoval Chekotay, "která po Bílé nemoci dezertovala k Lovcům lebek."
"Renegáti," poznamenala Viky.
"Odmítači technologií," objasnil Chekotay. "Takže tato skupina se hotoví do boje z důvodů nikoliv zištných či politických, ale ideologických. A nejvíce jí leží v žaludku - tvůj křižník."
"Pche. Můj křižník! Kdyby nebylo hrozby divochů, práce na jeho zprovoznění by pokračovaly rychleji a mohla bych na něm konečně odplout. Věřím, že pak si oddechne spousta lidí - a zdaleka nejenom divochů."
"Godula nám dává čas do jarní rovnodennosti."
"Pche, to je možné. Ale tak za dva roky!"
"Na každý pád Godula je poslední z rodů, na kterých opravdu záleží," shrnul kauzu Miro. "Jeho návštěvou jsme misi de facto ukončili. Co bude dál - to je již na další rozpravu."
"Děkuji," řekla Viky a vstala. "Odvedli jste dobrou práci. Nechám si vaše informace projít hlavou. Sejdeme se večer, já si vyslechnu vaše návrhy a rozhodnu o dalším postupu."
|
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
A myslím, že jsme skončili právě včas. 
